Vencíkův návrat na Podkarpatskou Rus

9. září 2018 v 18:17 | Vencík |  Jen tak...

(Napsáno 26. srpna 2018.)

Žil byl v Plzni jeden chlápek, dej mu Pánbůh nebe, co i v důchodovém věku stále vzpomínal na Brezno a kdekoho se ptal, jestli tam náhodou nebyl na vojně, tak jako on. Včetně neznámé paní s kočárkem, protože co kdyby třeba její manžel… :-) A já se občas přistihnu, že jsem vlastně trochu jako on, a to zjištění mě malinko děsí ;-) Jakmile totiž někde potkám člověka z Ukrajiny, hned mám nutkavou potřebu zeptat se: Nejste z Podkarpatské Rusi? Loni jsem to jednou opravdu udělala - a měla jsem štěstí :-) A opět jsem si uvědomila, že bych se tam chtěla ještě jednou podívat… Stalo se. Minulou neděli jsem se odtud vrátila, ale moje myšlenky pořád ještě putují někde po horách a vesničkách. Netuším, jak se jich zbavit, tak to zkouším psaním…

I letos jsem, stejně jako v roce 2013, vyrazila na Podkarpatskou Rus s cestovkou. Tentokrát jsem nešla vícedenní přechody polonin, ale zvolila jsem variantu jednodenních výletů. Kromě bídnější fyzické kondice i proto, abych víc poznala nejen tamější úžasné hory, ale i život v údolích. Stihla jsem toho tolik, co se jen během osmi dní dalo… Moje zvědavost a chuť poznávat okolí byla pro tentokrát silnější než touha vyzkoušet všechny druhy místního piva - i za to patří dík mému parťákovi na téhle cestě.

Z minulé cesty na Ukrajinu si dobře pamatuju, že brzy po přejezdu maďarsko-ukrajinské hranice mě zaujalo množství toulavých psů a děr v silnicích. Obojího bylo letos nějak míň. Našinec by se hodně divil, kdyby viděl kvalitu silnic na Podkarpatské Rusi, ale mně připadá, že malé zlepšení tam je znát :-) I přes dost strašnou cestu do Koločavy, co jsme absolvovali během pátého dne na Ukrajině… Jeli jsme po příšerně děravé silnici, chudák řidič autobusu si musel připadat trochu jako Ester Ledecká při slalomu, ale v každé vesnici po cestě stojí minimálně jeden kostelík s brutálně pozlacenými věžičkami!! Jsem neznaboh, nemůžu to chápat a snažím se respektovat jejich víru… Ale tohle je do očí bijící kontrast. A ne jediný. Dalším zajímavým, nebo spíš bizarním, úkazem jsou zbohatlické vily s věžičkami. Naštěstí v malých zapadlých vesničkách nejsou, tam je svět ještě v pořádku :-) Ale ve větších vesnicích a městech na trase Chust - Rachov je jich k vidění spousta, v nejzběsilejších tvarech i barvách, často napůl rozestavěné… S domy, domečky i kostely souvisí ještě jedna záležitost, u níž se nechci pouštět do jednoznačného hodnocení hezká / ošklivá, protože na některých domech se mi to i líbí - totiž, u nás jsme zvyklí, že střechy domů jsou většinou červené, hnědé nebo šedé, ale na Podkarpatské Rusi bývají střechy i výrazně modré a zelené.

S odstupem pěti let si nešlo nevšimnout i jedné velké změny na tržnici v Mukačevu - obchodníci začali používat chlaďáky na maso. Zatímco z minula mi v paměti utkvělo nejen množství nejrůznějšího zboží, ale i linoucí se smrádek, tak teď jsem byla mile překvapená :-) Ale naopak mě trošku mrzí, že pokrok dorazil i do malých vesnických obchůdků, kde paní prodavačky pomalu ale jistě vyměnily kuličková počítadla za kalkulačky a elektronické kasy :-( Klasické počítadlo už jsem v žádném obchůdku neviděla… Trochu nezvyk v jejich krámcích je, že když jsem si vzala pivo z lednice, tak ne vždycky bylo vychlazené - často měli zapnutou jen jednu lednici a ostatní sloužily spíš jen jako poličky pro uložení pití.

První čtyři noci jsme spali v penzionku v Jasině. Těžko se rozhodnout, jestli je to velká vesnice nebo malé městečko, nejspíš tak něco mezi... Bydleli jsme, dá se říct, v centru. Kousek od našeho bydliště jsme měli nonstop obchůdek, což byl velký luxus :-) A několik set metrů odtud byl malý kiosek, kde vařili výborné kafe do malého kelímku za naprosto nepochopitelnou cenu 6 hřiven (< 6 Kč). Připadalo mi zvláštní, že v tak malém městečku může existovat tolik prodejen, a některé měly otevřeno dlouho do večera. Hned moje první návštěva tamějšího obchůdku se neplánovaně protáhla a nebylo to, překvapivě, kvůli tomu, že bych se nemohla domluvit. Při kupování nanuka a malé vodky jsem v pohodě vystačila s češtinou, ovšem paní prodavačka to poznala, že jsem z Čech, tak mi začala vyprávět, že se nedávno vrátila z Brna a zase tam v říjnu pojede za prací, že prý v Brně uklízí ve vozidlech MHD. Popovídaly jsme si hezky, ale já jsem pak musela nasadit svůj sloní běh, protože jsem se tam zastavovala během návratu z túry a naše skupinka mi zatím značně poodešla… Zdá se, že z Podkarpatské Rusi spousta lidí pracuje nebo pracovala v Čechách. Je to vidět i podle SPZ na autech. Odhadem tak 10 % aut má českou SPZ a jen minimum z nich jsou čeští turisti. K vidění jsou i auta s polskou SPZ, ale těch není zdaleka tolik jako českých.

Auta a jejich řidiči na Podkarpatské Rusi, to je zvláštní kapitola ;-) Po vesnicích jezdí rychle jak prase a nesvítí kolikrát ani za soumraku. Jednou nás míjela neosvětlená motorka i úplně potmě. Po silnicích kromě u nás běžných aut pořád jezdí spousta žigulíků, dále jsou často k vidění i malé dodávky srandovního vzhledu, které jsme překřtily na "berušky" (strýček Google říká, že je to UAZ 396255), a samozřejmě gruzaviky. A pak jdete po ulici, kde projede nadupané zánovní SUV a vzápětí koňský povoz… Na jejich cestách bych se jako řidič cítila svobodně, ale jako chodec jsem si nepřipadala vždycky úplně v bezpečí. Obzvlášť, když člověk jde slušňácky po straně a najednou ho za plotem vyděsí pes, o kus dál zase kůň… :-)

Přes Jasiňu protéká řeka, již překlenuje několik mostů. Ale není jich zase tolik, a aby lidi nemuseli chodit zbytečně daleko, jsou na více místech přes řeku zavěšené lávky. To je něco pro mě… Neskutečně si "užívám" procházky po něčem, co se houpe pod nohama :-) Ještě dlouho budu obdivovat malého kluka, co si to s přehledem střihnul na kole po totálně rozhoupané lávce, když řada lidí z naší skupiny šla od kostelíka a on jel opačným směrem… Ale když musíš, tak musíš, takže i já jsem nakonec pár takových lávek přešla, i když v případě té první jsem už začínala reálně uvažovat o tom, že ji překonám po čtyřech jako pejsek :D

Bydlení v Jasině bylo fajn, měly jsme hezký pokoj. Bohužel, tak jako spoustu jiných věcí a míst, i tohle jsem si zapomněla vyfotit :-( Jeden ze dvou tamějších problémů (veskrze zanedbatelných, kdybych nebyla pako) byl, že se tam nesměla pít voda z kohoutku, prý se tam vyskytují nějaké mikroorganismy nebo co… To jsme se dozvěděli až poté, co si žíznivý Vencík hned po příchodu na pokoj načepoval vodu do lahve a velmi výrazně z ní upil - tipuju tak čtvrt litru :-/ Když jsem se při večeři dozvěděla výše zmíněné info, trochu mě to vyděsilo… A sakra!! Ale doposud žiju. Nejspíš i díky slivovičce. Problém číslo 2 platí nejspíš pro většinu Ukrajiny: zákaz vyhazování toaleťáku do záchodu. Vysvětlit své hlavě, že nějakých 34 let trvající automatismus najednou neplatí, to je zapeklitá věc ;-)

V penzionku jsme chodili na snídani a večeři. Minule jsem po příjezdu z Ukrajiny začala jíst smetanu k bramborákům, letos asi začnu dávat do zeleninových salátů kopr :-) Protože s ním byly výborné. A houbová omáčka, co jsme měli ráno k varenikům, ta byla přímo geniální!! Pravda, zrovna třeba vareniky nebo kynuté knedlíky jako v Jasini, nebo plněné palačinky jako později v Pilipci, bych si doma k snídani asi nedala, ale zkušenost to byla celkem zajímavá, na těch pár dní… Na rozdíl od příšerně sladkého ranního čaje v Pilipci, co už byl hodně na hraně pitelnosti :D Poslední den tam jsem si místo něj náramně užívala kafe 3 v 1, co jsme koupily předchozího dne v místním obchůdku a uvařily díky rychlovarné konvici na pokoji. Kupodivu v tom pytlíčku nebyl prášek ale tekutina, každopádně ale chutnalo dobře :-)

V hotelu v Pilipci jsme bydleli během druhé poloviny zájezdu, kdy jsme se přesunuli s mezizastávkou v Koločavě do západnější části Podkarpatské Rusi. Náš pokoj byl super, ale nejlepší byl balkónek s výhledem na "lesík" bolševníků na obzoru. Ty mě nepřestávaly fascinovat, v okolí Pilipce jich bylo fakt hafo :-/ Očekávanou komplikací byl opět zákaz vyhazování toaleťáku do WC, ale mnohem větším problémem se ukázal být jeden nevinně vypadající schod v mezipatře - neoznačený a snadno přehlédnutelný… Ten se stal osudným jedné naší kolegyni turistce a její pažní kosti :-( Proti tomu i smečka nadržených toulavých psů a jejich noční orgie pod našimi okny byla celkem maličkost, i když při každém svém probuzení jsem si tajně představovala kulovnici a střelbu na pohybující se terč…

Že na Podkarpatské Rusi uvidím nádherné kopce a kopečky a na některé se i vydrápu, abych se z výšky mohla kochat "panorámaty", s tím jsem tak nějak počítala předem… Ale zpětně mám asi největší radost z procházek přes vesnice Podobovec a Raztoka. Kvůli starým dřevěným domečkům a kostelíku, kvůli staré babičce, co si chtěla povídat, ale nejspíš byla napůl hluchá, kvůli úsměvu malé holčičky, kvůli dědovi s kolem, co šel s námi kousek cesty…

Bohužel, se vstřícností místních lidí ostře kontrastuje chování pohraničníků na ukrajinské i maďarské straně a jejich zbytečné zdržování - 3 hodiny čekání na cestě tam, 4 hodiny na cestě zpátky… Ale teď už vím, že jsme vlastně dopadli ještě dobře!! Slyšela jsem totiž příběh ukrajinské rodiny se čtyřletým děckem, kteří čekali na polsko-ukrajinské hranici 12 hodin a při prohlídce zavazadel jim chtěli zabavit i svačinu :-/
 

Můj výlet do Bělehradu - 2. část

18. března 2018 v 1:57 | Vencík |  Jen tak...

Ráno jsem si trochu přispala a pak jsem ještě jednou vyrazila na průzkum bělehradských ulic. Mým cílem byl chrám svatého Sávy (Hram Sv. Save). Měla jsem v plánu, že se znova svezu tramvají na Trg oslobođenja, jenže kousek před zastávkou mi došlo, že jdu v mikině a jízdenka mi zůstala v bundě ze včerejška... Venku bylo krásně, sluníčko svítilo, tak jsem nad tím mávla rukou, už jsem se nevracela a šla jsem dál pěšky. Jak se píše na Wikipedii, je chrám svatého Sávy největší srbský pravoslavný chrám a po svém dokončení by se měl stát největším jak na Balkáně, tak i v celém pravoslavném světě. Základní kámen byl položen už v roce 1935, zvenčí byla stavba chrámu dokončena v roce 2004. Na interiéru se pracuje... Zatím převládá šedá barva betonu.


Cestou k chrámu jsem míjela malý stánek jednoho postaršího čističe bot. Kromě toho prodával i tkaničky a vložky do bot. Nebyl sám, během toho dne jsem spatřila v ulicích města hned několik jeho konkurentů... Ale žádný z nich neměl na prodej tak úžasně brčálově zelené tkaničky, jako tenhle děda :-) Do pohorek se budou hodit.

Od chrámu svatého Sávy je to docela blízko k fotbalovým stadionům obou velkých bělehradských soupeřů - Partizanu a Crvene Zvezdy. Stadiony se nachází jen asi kilometr od sebe a na obou je v provozu fanshop. Na stadionu CZ je z chodby od fanshopu hezký výhled na celé hřiště, na stadionu Partizanu jsem podobné místo bohužel nenašla...

* * *

Pár stručných postřehů (nejen) z bělehradských ulic:
- veřejné záchodky jsou zdarma
- v Bělehradě existuje Masarykova ulice a také ulice Gavrila Principa
- bělehradské tramvaje se svou velikostí a tvarem podobají starším tramvajím v Helsinkách (tam jsou zelené)
- v hospodách se smí kouřit
- v jedné budově benzínky byl uvnitř bankomat (jestli je to na benzínkách běžné, to nevím)
- Srbové nejsou žádné zimomřivky, před některými restauracemi a fastfoody byly v provozu zahrádky i v únoru - některé s přímotopy, jiné bez
- za 2 dny (a něco málo) v Srbsku mi prošly rukama celkem 4 mince, ale spousta bankovek - moc se mi líbila jejich grafika
- ve městě jsou dodnes pomístně k vidění torza domů vybombardovaných NATO v roce 1999
- v centru na několika místech funguje něco jako "pouliční antikvariát" - prodej použitých knih přímo na ulici (nebo v podloubí)
- v ulicích Bělehradu se vyskytuje hodně prodejen pečiva (Pekara) s dlouhou otevírací dobou, často slouží zároveň i jako malé kavárny
- nedaleko hostelu Jasmin se nachází příjemná pivnice, kde točí pivo Jelen :-)

* * *

Večer cestou z pivnice přes samoobsluhu se mi hezky podařilo utratit skoro všechny srbské dináry, ale neměla jsem z toho radost. Ráno jsem si totiž potřebovala koupit nějaké jídlo a pití do vlaku. A tak jsem chtě nechtě musela opět navštívit směnárnu na hlavním nádraží a rozměnit nějaká eura. Nakoupit si zásoby v obchůdcích u nádraží se mi podařilo, vyměnit dináry zpět na euro jsem už nestihla... Ale protože mě čekaly 4 volné hodiny na budapešťském nádraží Keleti pályaudvar, tak bylo jasné, že na návštěvu směnárny bude času dost. Jenže komplikace - na tamějším nádraží ani v jedné ze 4 směnáren nevykupovali srbský dinár a směnárny v okolí nádraží byly tou dobou zavřené. Tak jsem to vzdala a vyrazila jsem do nedalekého obchoďáku na kafe. Kaváren tam byla spousta, jenže Maďaři asi nemají v sobotu kolem páté odpolední nic lepšího na práci, než vyrazit do obchoďáku!! Všechny kavárny byly obsazené. Radost mi ale udělala tamější směnárna - na kurzovním lístku měli RSD :-) Za získané forinty jsem si koupila aspoň kafe s sebou...

Vrátila jsem se k nádraží Keleti, abych provedla malý průzkum okolí. A kousek od nádraží jsem objevila malou pivnici, kde se z čekání na vlak stala veskrze příjemná záležitost :-) Takže až se někdy budete nudit v Budapešti, doporučuju Guri Serház. Točí tam pivo ze stejnojmenného malého pivovaru Guri.

* * *

Fotky z Bělehradu jsou na Zoneramě.

Můj výlet do Bělehradu - 1. část

18. března 2018 v 1:49 | Vencík |  Jen tak...

Nádraží Keleti pályaudvar v Budapešti vypadá zvenku hezky, ale uvnitř nic moc... Čekat tam 3 hodiny na vlak do Bělehradu bylo trochu za trest. Nenašla jsem normální čekárnu ani kavárnu, kde by se dalo posedět. Naštěstí je tam aspoň docela slušná nádražní restaurace. A taky 4 směnárny, takže člověk nemusí měnit forinty do zásoby. Před nádražím jsem objevila docela příjemnou pekárnu s kavárnou, tím se mi aspoň o chvíli zkrátilo čekání. A pak jsem zamířila do oné nádražky na polívku a pivo...

Výhled z okna vlaku na trase z Budapešti až po státní hranici se Srbskem byl dost monotónní, neustále se střídaly pole, vinice, divné akátové a topolové lesíky a křoví... Vesnic bylo na trase jen málo a vlak jel dost pomalu. Před hranicí jsem dávala pozor, jestli uvidím maďarský hraniční plot proti migrantům - a povedlo se, jen jsem si ho nestihla vyfotit. Srbští pohraničníci mi dali do pasu razítko s názvem hraničního přechodu Subotica. Jejich maďarský kolega na zpáteční cestě se tvářil jako kakabus a po mojí prosbě o razítko jen zavrtěl hlavou a řekl razantní "no"...

Srbsko z vlaku vypadalo jako jedno téměř nekonečné pole s ojedinělými starými duby a sem tam se vyskytla nějaká vesnice. Vlak jel snad ještě pomaleji než v Maďarsku... Srbský průvodčí vypadal sympaticky a když zkontroloval naše jízdenky (na Keleti jsem potkala plzeňského fanouška a dál jsme pokračovali spolu), usmál se a řekl: "fotbal". Z mého lístku se totiž dalo vyčíst, že byl koupený v Plzni. Od té doby si nás pamatoval po zbytek cesty :-)

Cesta z Plzně s přestupem v Praze a v Budapešti mi nakonec trvala něco málo přes 24 hodin - vyrazila jsem po osmé večer z Plzně a po půl deváté večer dalšího dne jsem přijela do Bělehradu.

V Bělehradě cestou na hlavní nádraží vlak projíždí po mostě přes širokou řeku... Myslela jsem, že je to Dunaj. Byla to Sáva, Dunaj je ještě obrovštější!!! Po vystoupení z vlaku nejde přehlédnout hlídkujícího vojáka (nebo policajta?) se samopalem. Jinak mi ale bělehradské nádraží připadalo útulnější než Keleti, hned vedle nástupiště stojí skromná nádražní restaurace, dále v budově se nachází směnárna, infocentrum a hned před nádražím směrem k nedalekému autobusovému nádraží se objevují kiosky a také prodejny pečiva (Pekara), kde se dá u stolečku nad kafem v klidu čekat na navazující spoj.

Bydlela jsem skoro naproti autobusovému nádraží v hostelu Jasmin. Vypadalo to tam trošku jako u někoho doma :-) Hostel se nacházel v 1. patře a cestou ke vchodu se procházelo přes pavlač (nebo tak něco).

* * *

Ráno jsem vyrazila na průzkum města. Měla jsem namířeno do části zvané Zemun. Nejprve jsem se potřebovala dostat přes řeku Sávu, tak jsem u autobusáku odbočila na Stari savski most. Je to úzký kovový most, kde po straně vede chodník a uprostřed jezdí tramvaje. Když jdete po mostě a míjí vás tramvaj, tak cítíte, jak se celý ten most klepe... Je to dost zvláštní pocit. Ale říkala jsem si, že když nespadnul doteď, tak to snad ještě chvilku vydrží ;-)


Na nábřeží řeky Sávy a dále i Dunaje se na břehu i na vodě nacházejí restaurace, kavárny, hudební kluby, bary, kasina, hostely... Přímo na soutoku Sávy s Dunajem lze kormě skupinky schnoucích topolů spatřit zvláštní domeček na vodě, odkud se ozývají zvuky kachen - zajímalo by mě, jestli tam žijí jen kachny nebo i lidé... Ze břehu to nejde poznat.

Zemun je jednou z městských částí Bělehradu. Leží na severozápadě města, na břehu Dunaje. Při procházce tamějšími uličkami jsem si připadala spíš jako někde na vesnici. Stávalo se, že jsem šla po ulici, kudy projede auto, a když jsem pokračovala dál, změnila se ta cesta v širší chodník a po chvíli už to byly jen úzké schody z kopečka mezi domy a já jsem se začínala trochu bát, že zanedlouho skončím u někoho na dvorku... :-)


V Zemunu jsem si v jednom z mnoha kiosků "Moj kiosk" koupila vícedenní jízdenku na MHD, takže zpátky do centra jsem se už mohla svézt autobusem. Vystoupila jsem na zastávce Zeleni venac a vydala se směrem k parku Kalemegdan. Nejprve jsem šla do prudšího kopce úzkou křivolakou uličkou s nadměrným výskytem žebrajících lidí a na jejím konci jsem se napojila na jednu z hlavních ulic vedoucích centrem města. Odtud jsem pak pokračovala rovně směrem k parku. Cestou jsem míjela stánky se suvenýry pro turisty, kde kromě triček, kšiltovek, magnetek, pohlednic a dalších běžných artiklů nechyběly ani šály Partizanu a další předměty s logem klubu. Na některých stáncích se vyskytovaly také suvenýry konkurenční Crvene Zvezdy, ale bylo jich míň.

Nedaleko Kalemegdanu jsem odbočila do jedné z postranních uliček, abych si zašla na oběd. Objevila jsem jednu menší restauraci a po krátkém prozkoumání obrázků jídel u vchodu jsem zamířila dovnitř. Kromě mě tam seděla nějaká asijská (asi japonská) rodinka. Z jídelního lístku jsem nebyla zrovna moudrá... Přišlo mi, že když si přeslabikuju nějaký název v srbštině a myslím si, že trochu tuším, co by to mohlo být, tak anglický název a popis ve vedlejším sloupci mě zase rychle vyvede z omylu. Nakonec jsem se nějak domluvila s číšníkem, že chci čevapčiči a pivo. Bohužel, nenapadlo mě, že když na čepu mají cedulku Jelen, tak mi natočí Staropramen!!! Ale čevapčiči mě hodně potěšilo. To, co jsem pod tím názvem doteď jedla v českých hospodách nebo kdysi dávno ve školní jídelně, byla hodně slabá napodobenina... Moje další pivo bylo Nikšičko, protože jsem tušila, že Jelena mají všude jinde. A pak jsem pokračovala dál...

Z parku Kalemegdan byl hezký výhled na soutok řek Sávy a Dunaje. Když jsem se dostatečně pokochala, zamířila jsem k Vojenskému muzeu, jehož návštěvu jsem měla v plánu už při odjezdu z ČR. Poblíž muzea je vystavena dlouhá řada děl, několik tanků a nějaké další zbraně, o nichž nemám ani páru. Přišla jsem k pokladně Vojenského muzea a připravila si 200 srbských dinárů (100 RSD = cca 21,50 Kč), protože to tam měli napsané na ceníku. Chvilku jsem čekala u pokladny, ale nikdo nešel - jen skupinka dalších turistů. Pak teprve přišla nějaká paní a říkala nám, že v Srbsku ten den mají svátek a při té příležitosti je vstup do muzea zdarma. Vojenské muzeum bylo založeno už v roce 1878, nynější budova byla věnována Vojenskému muzeu v roce 1956. V muzeu jsou vystaveny exponáty od nejstarších nalezených zbraní až po bombardování Srbska vojsky NATO v roce 1999. K vidění je velké množství různých zbraní (včetně poškozených) a nábojů, uniformy, brnění, vojenské prapory, související mapy a písemné dokumenty, z válek ve 20. století i fotky.

Od Kalemegdanu jsem pokračovala zpátky do centra. Zrovna byla v plném proudu nějaká volební kampaň a v ulicích to bylo znát. I mě několikrát nabízeli nějaké letáčky, asi trochu připomínám místního občana :-) Jak jsem tak šla ulicí, viděla jsem už z dálky černobílý fanshop FK Partizan. Jeho návštěvu jsem si nemohla nechat ujít!! I když mi bylo jasné, že jakmile promluvím, budou všichni vědět, že fandím soupeři... Obchůdek byl překvapivě plný ruských fanoušků, neboť tým CSKA Moskva hrál o dva dny dříve zápas EL s CZ Bělehrad a fanoušci CSKA mají družbu s Partizanem. A tak jsem se trochu ztratila v davu, naštěstí. Dlouho jsem přemýšlela, co se mi nejvíc líbí, a vyhrál to hrneček s logem Partizanu. Jak jsem zjistila o den později, fanshop Crvene Zvezdy se nachází ve stejné ulici - dále od Kalemegdanu, blíže ke chrámu svatého Sávy.

A pak už jsem pomalu ale jistě zamířila ke svému hostelu, protože večerní zápas se blížil. Cestou jsem přemýšlela hlavně o tom, kolik vrstev oblečení na sebe musím nasoukat, aby mi na stadionu nebyla zima. Přece jen, bylo 15. února a zápas se hrál od 21:05. "Doma" jsem se moc nezdržela. Vlastně jsem se jen převlíkla a zbavila se přebytečných věcí - všechno potřebné jsem nacpala do kapes, abych si nemusela brát batoh. Nechtěla jsem cestou na zápas moc provokovat, takže jsem nasoukala dres i šálu pod bundu a vyrazila jsem do ulic víceméně inkognito...

Věděla jsem, že zastávka se jmenuje něco jako náměstí Osvobození (přesně to bylo "Trg oslobođenja") a odtud je to na Stadion Partizana kousek pěšky. Teď už jen zbývalo zjistit, co mi tam vlastně jede... Z hostelu jsem došla pěšky k hlavnímu nádraží, kde staví tramvaje i autobusy. Zjistila jsem, že mi tam bez přestupu jede 1 autobus a 1 tramvaj, to se mi na těch tabulích podařilo najít docela v pohodě. Mnohem horší bylo zjistit, na které straně ulice mám stát, a v kolik přesně to jede. Snažila jsem se... Ale doteď si myslím, že tohle se na běžné bělehradské zastávce MHD zjistit prostě nedá :-) Za chvilku jsem viděla přijíždět tramvaj, která měla správné číslo. Byla na ní napsaná i správná konečná stanice, tak jsem nastoupila. Jenže tramvaj si to namířila ke Starému savskému mostu. Věděla jsem, že tím směrem to určitě není. Běžný obyvatel Bělehradu nejspíš pozná, jakým má jet směrem, tak není nutné měnit název koncové stanice podle směru jízdy... Ale i pro mě to nakonec bylo jednoduché, stačilo mi vystoupit na nejbližší zastávce a naskočit do tramvaje na protější straně ulice. Ta přijela hned vzápětí. Jela jsem na zápas a moc jsem se těšila :-)

Vystoupila jsem na zastávce Trg oslobođenja přibližně 2 hodiny před zápasem. V okolí zastávky se to už tou dobou hemžilo fanoušky Partizanu. Věděla jsem, že mám čas, a tak když jsem si u zastávky všimla malého stánku s občerstvením, rozhodla jsem se, že si ještě před zápasem koupím něco k jídlu. Podle názvů jsem stejně netušila, jak to může vypadat a chutnat, tak jsem si vybrala první jídlo ze seznamu... Přijdu na řadu, pozdravím a řeknu "pljeskavica". Jenže paní se mě něco ptá, netuším co. A tak se musím anglicky přiznat, že jí nerozumím. Tajně doufám, že mi při tom nevykujuje zpod límce šála ;-) Ptala se mě, co do toho chci... Na stáncích s jídlem to v Bělehradě bylo běžné, že si člověk vybral nějakou základní verzi pokrmu (mleté maso na různé způsoby v různém pečivu), ale oni k tomu měli třeba 10 (i víc) ingrediencí, které si člověk mohl nechat nakombinovat jako náplň dle vlastního výběru. Jenže jak mám vědět, s čím běžný Srb jí pljeskavicu? A jak mám vědět, co přesně tam ta paní má na výběr, když do toho stánku pořádně nevidím, a když náhodou trošku jo, tak je to bílé tekuté cosi, růžové tekuté cosi, cibule, okurky... :D Nakonec pochopila, že se asi stejně moc nedomluvíme, tak mi tam cosi dala podle sebe. A chutnalo to výborně :-) A tak jsem šla na stadion mezi fanoušky Partizanu a protože hodně z nich se cestou taky zastavilo v nějakém stánku, tak jsem s pljeskavicou v ruce docela dobře splynula s davem...

Na plzeňský stadion chodím pravidelně, a tak si dovolím trochu porovnat, jak se liší cesta fanouška do Doosan arény a na Stadion Partizana. V Plzni jen málokdo chodí na stadion více než půl hodiny předem. Já jsem většinou ráda, když mám aspoň čtvrthodinku k dobru... Před stadionem při troše štěstí potkám mladé fotbalisty (nebo fotbalistky) prodávající časopis Viktorián. Pak míjím na rohu stadionu nový fanshop, u jeho vstupu je většinou fronta... A pak už zamířím k turniketům, nechám se lehce prošacovat a vejdu do našeho svatostánku :-) Cesta na stadion Partizanu je zajímavější. Nedaleko od tramvajové zastávky Trg oslobođenja se začínají objevovat první fanouškovské stánky. Často to je jen malý stolek, někdy postačí kapota auta... U většiny z nich prodejce nabízí šály, čepice, trička a další věci s logem FK Partizan, u jiných se dá koupit pití a do papírového kornoutku nějaké "křupání". Ty stánky nejsou dva nebo tři, ale jsou jich desítky!!! Lemují ulici až ke stadionu. Neměla jsem v úmyslu něco si kupovat, jen jsem tak volným krokem šla kolem a dívala se... Až skoro u stadionu nad schodištěm jsem si všimla chlápka, který držel v ruce půlenou šálu speciálně vyrobenou k dnešnímu zápasu. Chtěla jsem si odvézt něco na památku a tohle bylo ono!! A tak jsem se stala šťastnou majitelkou nové šály :-) Sešla jsem schody ke stadionu a hledala jsem, kde je náš sektor. Našla jsem ho rychle, ale bohužel kromě policajtů a pořadatelů tam nebyl ještě ani jeden fanoušek Viktorky... A tak jsem velmi nenápadně šla zase zpátky a snažila jsem se na čas někam zašít. U jednoho ze stánků jsem si koupila limonádu a pražené buráky do kornoutku. Díky tomu jsem docela splynula se srbskými fanoušky, když jsem se jen tak poflakovala před stadionem :-) Za nějaký čas jsem si všimla, že dorazila větší skupinka našich, a vydala jsem se k tomu správnému vchodu. Kousek odtud mi cestu zatarasil policejní těžkooděnec a nechtěl mě pustit dál, asi jsem vypadala moc jako Srb ;-) Když jsem na něj začala mluvit česky, tak to naštěstí pochopil a pustil mě...


Jedna slečna z pořadatelské služby mi prošacovala všechny kapsy a musela jsem odevzdat mince, co jsem měla u sebe (pár českých korun)... A pak už jsem mohla na stadion :-) Uvnitř vypadal podobně jako zvenku - staře a neútulně. Zrovna připravovali malý stánek, tak jsem si tam koupila nealko pivo. V nabídce bylo ještě nějaké další pití, ale o klobásce s chlebem jsme si v sektoru hostů mohli nechat jenom zdát ;-) Zajímalo by mě, jestli je to stejné i v domácích sektorech. Protože na stadionu jsou nekryté tribuny, dalo se koukat i ven, jak postupně přicházejí další a další fanoušci (nejen) Partizanu. Byli jsme na stadionu ještě dřív než fotbalisti, oba týmy po chvíli přijely svým autobusem v klubových barvách, náš byl samozřejmě řádně vypískán :-) Nějaký čas poté za hlasitého zpěvu chorálů přicházelo na stadion několik tisích fanoušků Partizanu současně, to stálo za to!! Celkem na stadion dorazilo, dle oficiálních čísel, 21 568 lidí. Fanoušci Partizanu jsou blázni, v dobrém. Někteří přišli i 2 hodiny před zápasem a hned začali hlasitě fandit, přestože jejich hráči byli teprve na cestě na stadion :-) Poté, co jsme dali jasně najevo, co si myslíme o Kosovu, se nám dostalo vřelého potlesku téměř zaplněného stadionu a došlo i k vzájemné výměně šál skrz plot, s asistencí pořadatelské služby.

Jak dopadl zápas, to všichni víme :-) Atmosféra byla neuvěřitelná!!! Nic podobného jsem nikdy nezažila. Přestože třeba při vítězství nad CSKA Moskva v Lize mistrů to byl v Plzni taky pořádný hukot, tak s tímhle se to nedá srovnat.

Bohužel, nesrovnatelné s čímkoliv, co jsem zažila dříve, byly i policejní manévry po závěrečném hvizdu... Před stadionem se postupně objevovalo víc a víc těžkooděnců, dokonce je vozily autobusy. Zápas skončil chvíli před jedenáctou, ale my jsme ještě asi hodinu museli čekat za mříží, než nás pustili ven. Přestože nad schodištěm už stál plzeňský zájezdový autobus a přímo před stadionem celá řada taxíků. Kolem našeho sektoru celou dobu chodili fanoušci soupeře. V jednu chvíli někdo od nás začal skandovat Kosovo-Srbija a všichni jsme se přidali. Kolemjdoucí Srbové se zastavili a pak začali tleskat. Někteří přišli k nám, aby si vyměnili šálu. S jedním z nich jsem si ji vyměnila i já (tu svou původní, co jsem s ní chodila na fotbal v Plzni).

Když nás konečně pustili, nastoupila jsem do jednoho z taxíků. Netušila jsem, jak jezdí noční MHD, a pěšky se mi opravdu nechtělo... Řidič taxíku byl fanoušek CZ Bělehrad a prý fandil doma u televize Plzni :D Zanedlouho jsem stála před hostelem a těšila jsem se na teplo pod svou peřinou :-) I přes vrstvy oblečení a zimní ponožky mi při tom dlouhém čekání byla docela kosa...


 


Výběr fotek z Finska 2007/2008

11. ledna 2018 v 21:12 | Vencík |  Novinky v Galerii

Od mého studijního pobytu ve Finsku uplynulo už 10 let, takže asi nastal čas prohlídnout si své fotky z té doby a vybrat z nich to nejlepší... Můj výběr je ke skouknutí na Zoneramě.



Vencíkova cesta na západ

27. června 2017 v 21:32 | Vencík |  Jen tak...

To takhle sedneš do auta a vyrazíš na pracovní cestu. A po příjezdu na místo nechápeš a v duchu tě napadá: Sakra, nejela jsem až moc na západ, takže jsem vlastně na východě? Vynalezla jsem teleport? Jak asi vypadá opravdová Hanoj? Ale proč mě tady zdraví německy?

Už jsem tady přes měsíc. Právě sedím u stolu a popíjím "trà linh chi", čaj z houby lesklokorky lesklé. V mokrém čajovém sáčku prosvítá cosi nápadně připomínající malé kousky dřeva, ale budiž… Pořád lepší než džus z aloe :-) Nebo "pivo" Saigon vyrobené ze sladu, chmele, vody a rýže. Uklidňuju se, že co mě nezabije, mě posílí… A zatím opravdu žiju. Uvidíme po čaji ;-)

Výjimečně, když stojím před restaurací v centru města a snažím se na tabuli rozluštit křídou psaný jídelní lístek, zalituju na chvilku, že jsem ve svém mládí byla až takový ignorant… Po devíti letech fyzické přítomnosti na hodinách němčiny si vybavím jen několik slov - základní číslovky, Hund, Katze… Jenže to v hospodách jaksi nevaří. I když, žábu už jsem tady na jídelním lístku viděla, možná časem objevím i další zajímavosti :-)

Chcete zaručeně pravou bundu Mamut, tričko Adidas, zahradní divoké prase nebo trpaslíka exhibicionistu, pozlacenou kočku, bambusové výhonky, neznámé ovoce podivného tvaru nebo náhodně vybrané "cotoksakruje" ze spodní poličky v krámku? Není problém, přivezu.

Jestli teď přemýšlíte, na kterém konci světa to vlastně jsem, připojím pár malých indicií: v blízkém okolí se nachází mimo jiné sopka, jedno větší rašeliniště, řeka, dvě přehrady, lázně, město s kratičkým názvem… A samozřejmě nějaké ty bordely, jak už to v pohraničí bývá. Takže:

Vítejte v Chebu :-)


Jon Henrik Fjällgren - Daniel´s Joik

1. března 2017 v 23:28 | Vencík |  Jen tak...


















Tentokrát něco z Laponska... Tohle je vítěz soutěže Talang Sverige (Talent Švédsko) z roku 2014.

Pobaltí 2016

29. ledna 2017 v 23:04 | Vencík |  Novinky v Galerii


V srpnu 2016 jsem vyrazila do Pobaltí, tentokráte s cestovkou (Alpina) a s kolem. I přes několikadenní déšť se mi tam moc líbilo. Jednou bych se tam chtěla vrátit, hlavně do Lotyšska, kde jsme strávili nejméně času, ale na koupání v řece Gauja a na hospůdku u kempu budu ještě dlouho vzpomínat :-) Všechny tři země mají svoje kouzlo a každá je jiná...

Na Zoneramě je prozatím výběr 100 nejlepších fotek, postupně budu v dlouhých zimních večerech přidávat další po jednotlivých dnech.



Toivo Nevala - nejstarší řidič ve Finsku

20. června 2016 v 19:42 | Vencík |  Suomi / Finsko


Je mu 100 let. Uprostřed článku je na fotografii auto, se kterým se učil řídit :-)

Finsko - video z vlaku

23. března 2016 v 0:11 | Vencík |  Suomi / Finsko

Už jste někdy jeli 4 hodiny lesem? :-) Jestli ne, tak tady je jedno video z Finska, co jsem našla na Youtube:


Pieksämäki - můj někdejší finský domov...

18. března 2016 v 23:04 | Vencík |  Suomi / Finsko


















Tohle video jsem dneska náhodou našla na Youtube, je to hotový poklad :-) Přesně tohle jsou moje vzpomínky na Pieksämäki. Když zavřu oči, představuju si sama sebe na hlavní ulici Keskuskatu - jdu a dívám se...

Finsko a Pobaltí 2015

20. prosince 2015 v 22:01 | Vencík |  Novinky v Galerii



Fotky průběžně přidávám na Zoneramu.

James Hirvisaari: VAŠE VINA

25. listopadu 2015 v 19:17 | Vencík |  Suomi / Finsko

(proslov v parlamentu 12.3.2015)


















Vážený předsedo parlamentu! Vážení kolegové! Vy, kteří si myslíte, že se svět zlepší zakazováním slov a nálepkováním názorů jako zločinné, poslouchejte tohle ticho... Je plné prostředníčků. Není to nenávistná řeč, je to skutečná řeč rozhněvaných Finů, národa, který prožívá to, že jeho vůdci jej zradili. Požadujete odpovědnost, když zároveň odevzdáváte finský majetek, lesy, pozemky a podniky do majetku cizích států a taháte sem cizince z konce světa, aby žili na účet Finů. Mluví se o lidských právech, ale kde jsou práva Finů? Tak dlouho jak tahle vaše lidská práva pošlapávají práva finského národa, přispívají k nespravedlnosti a zlu. A viníci, i pro následující generace Finů, jste vy sami. Podcenili jste lidský rozum. Ukazujete svůj pocit nadřazenosti a opovrhujete pocity běžných Finů. Ženete Finsko do bažiny, přesouváte pracovní místa do Číny a Indie, dovážíte levnou pracovní sílu z Estonska a platíte za peníze Finů dluhy Řecka. A ještě obviňujete tyto vámi do země zašlapávané lidi z toho, že vy (co jste proti) s nimi jednáte špatně. A vaším lékem je nulová tolerance a cenzura. Vážený předsedo parlamentu! Lžemi, umlčováním a výhrůžkami se snažíte přinutit občany polykat trpkou multikulti-medicínu, která nejen špatně chutná, ale je to jed. Tráví pravdu, tráví spravedlnost, tráví demokracii a ničí klid ve společnosti. Lidé se denně ve svém životě setkávají s problémy způsobenými imigrací a představitelé státu se sladce usmívají a říkají, že tohle (multikulturalismus) je pro nás jen obohacením. Kdo si může opravdu myslet, že cenzura zamete vyhrocené postoje pod koberec? Za jak hloupé považujete své voliče? A ještě tragičtější otázka: Jak laciná je pro vás tahle země? Zneuctili jste nevinné Finsko a navíc jste přivedli na účet poctivých Finů žijící cizince, z nichž část má na svědomí velký podíl z počtu znásilnění v naší zemi. A trend se zhoršuje. Na potvrzení toho není třeba nic než nahlédnout do Švédska a Norska, které stihly zapadnout ještě hlouběji do bažiny než my. Hysterie z nenávistného mluvení (politická korektnost) způsobila, že úřední orgány mlčí. V Británii bylo zneužito 1400 dětí, když policisté mlčeli ze strachu, aby nebyli obviněni z rasismu. Jestli je něco chorobné, tak tohle. A vy se nezříkejte odpovědnosti, zrovna vy, netolerantní "sluníčkáři". Ničíte tenhle svět, zatímco na vašich rtech jsou morální zradou pomazané ušlechtilé proslovy - o lidských právech.
Jak laciná je pro vás tahle země?


Po letech opět anketa :-)

22. srpna 2015 v 23:14 | Vencík |  Jen tak...



(Anketa se zobrazí po kliknutí na nadpis.)

Rannikon puutarha

7. července 2015 v 17:35 | Vencík |  Suomi / Finsko

Tak jsem zjistila, že Rannikon puutarha má nové internetové stránky a je i na Facebooku. Dávám to sem hlavně kvůli fotkám, kdybyste chtěli vidět, jak se ve Finsku pěstují jahody, okurky, melouny a tak... :-) Případně jako tip, kde sehnat práci na příští léto.

Norsko 2014 - Holmenkollen (Oslo)

28. února 2015 v 22:55 | Vencík |  Novinky v Galerii


Další fotky jsou tady.

Další články