Únor 2008

Už vím, jak chutná...

28. února 2008 v 20:13 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
... pivo Karhu po návratu z výletu na běžkách:-)
Úterní ráno slibovalo krásný den. Vlídné modré nebe a sluníčko usmívající se na okolní svět. Tisíce malých probleskujících jiskřiček tancujících na bělostném sněhu. Ve svitu slunečních paprsků se lesknoucí oranžovohnědé kmeny statných borovic před okny pokoje a sytě zelené jehlice v jejich korunách... Zimou vonící vzduch:-)
Vydala jsem se tradiční cestou do Pieksämäki: přes jezero Kukkarojärvi, pak stopou do Kontiopuisto, přes hlavní silnici a pak po chodníku (dneska se po něm dalo běžkovat, jupííí!!) až k Citymarketu, kde jsem vkročila do běžkařské stopy vedoucí po jezeře Pieksänjärvi. Tentokrát jsem jela opačným směrem než minule, po západním břehu jezera, až do jeho nejsevernější části, kde jsem odbočila směrem k Anola. Tak se jmenuje jedno místo a vím jen to, že se tam nachází stejnojmenná budova, údajně se tam vyrábí nějaké víno a snad to má i něco společného s golfem;-)

Pokračovala jsem dál a cestou jsem míjela severní břeh jezera Vangasjärvi - v jeho jihovýchodní části se nachází Lomapirtti, kam se chodíváme ve čtvrtek koupat do díry v ledu. Právě tady jsem objevila nějakou podivnou botu na klacku?!;-) ... a podařilo se mi vyfotit nějakého datlovitého ptáka na borovici a bohužel nějak netuším, jak se tohle zvířátko jmenuje:-(
Doteď jsem byla přesvědčená, že datla, strakapouda a žlunu poznám a tak mě nic nemůže překvapit, ale tohle vypadalo tak zvláštně... Tipla bych si, že je to nějaký druh strakapouda, ale ruku do ohně bych za to nedala ani náhodou;-)
Jak vypadá cesta z Anoly k Vangasjärvi? Stopa vede lesním průsekem, podél elektrického vedení, takže: lyžařská stopa, nekonečná řada dřevěných sloupů s dráty a po obou stranách les:-) A jak vypadá cesta pokračující od Vangasjärvi? Vlastně skoro stejně, jen... Co to je? Jéé, to je pole!!:-) Teda, spíš jen takové malé políčko, ale bylo tam... A pak ještě jedno větší, ale to už jsem přijela k silnici.

Stopa hezky pokračovala krajinou... Překvapivě se tam vyskytlo i pár malinkých kopečků... no, z pohledu člověka z Vysočiny skoro rovina... ale měla jsem radost, že je to trošku zajímavější;-) Míjela jsem pár zemědělských budov a na chvilku jsem se zastavila v Seurapirtti u mapy stop a šipek, abych se ujistila, že opravdu držím správný směr a dneska se možná ani neztratím;-)

Cesta vedla lesem, pak se stočila mezi baráčky na břehu Vangasjärvi a zavedla mě přes jezero na druhou stranu, kde jsem se zase vyškrábala na břeh a pokračovala jsem směrem k Pieksänjärvi. A taky jsem projela dokonce dvěma tunely pod silnicí pro lyžaře!! No jasně, měla jsem z toho druhé vánoce;-) Za tímhle prvním tunelem vedla stopa mezi mladými borovicemi a byla přímo ukázkově upravená, až jsem si chvilkama říkala, že možná ani Lukáš Bauer při závodech světového poháru nejezdí vždycky po tak výborném sněhu:-) (Se závody v Liberci to radši nesrovnávám...) A to jsem ještě netušila, co mě čeká dál...
Přijela jsem k rozcestí, kde na jedné šipce bylo napsáno KAUPUNKI (= město - takže Pieksämäki) a na druhé UHOMÄKI. Vybrala jsem si Uhomäki, přestože to bylo vlastně skoro jedno. A tak si frčím pořád po rovince, pohoda a najednou... Co to vidím?! A ve Finsku, ty jo?? Kopec, ale opravdu pořádnej!! Podle pouličních lamp kolem stopy to byl jeden z okruhů, u kterých je v mapě napsáno "valaistu" (jako osvětlený) a v mojí mapě se cosi takového taky vyskytovalo u nápisu Uhomäki, ale jak se v té spoustě čar na mapě vyznat a najít správný směr?! Ne, na to se mě neptejte, odborník na mapy rozhodně nejsem... A tak jsem vybruslila ten kopec a myslela jsem, že tam vypustím duši... No jo, ale ten borec přede mnou běžkoval nahoru "ostošest" a já ho nechtěla nechat ujet, protože jinak bych si připadala jako nějaký žabař, co je horší než průměrný Fin!! A to jsem opravdu nechtěla... No, stejně mi nakonec zdrhnul;-) A já jsem stála na kopci a kdesi před sebou jsem viděla Pieksänjärvi:-) Ale jak se tam dostat, jak se vymotat z té spleti stop?? No, zkusila jsem to. Napoprvé to nevyšlo a dojela jsem kamsi, tak jsem se kousek vrátila a to už byla správná cesta, naštěstí:-) Ale ty stopy!! Několik kilometrů hezky upravených osvětlených stop, kde nechybí ani nějaký ten kopec a vůbec nechápu, kde se zrovna tady vzal, ale na tom nezáleží;-)
Tunel a pak kousek stopou a už zase stojím na starém známém Pieksänjärvi:-) V té době už mě dost bolely nohy v botách, hlavně moje několikrát místem zalepené paty, a cítila jsem už i takové svaly, o kterých normálně ani nevím, že je mám... Je to tak, musím víc trénovat;-) Ale když už jsem se dostala na Pieksänjärvi, nedokázala jsem odolat a musela jsem si ho objet tu větší část... Přiznávám, asi jsem z dálky už malinko připomínala důchodce. Vlastně ne, tohle bych tak úplně netvrdila, protože bych tím mohla urazit tu starší generaci tady ve Finsku a to bych opravdu nerada...;-)
Na jezeře už moc lidí neběžkovalo. Ale jak si tak jedu v té severní části jezera, najednou za sebou spatřím přibližující se osobu... To mě nějak donutilo zrychlit, říkám si, že se přece nedám jen tak předjet!! Snažila jsem se jet tak, jak jsem ještě mohla a moc rychle už to nešlo, ale přece jen jsem si tak nějak držela náskok, i když malinkej... V jednu chvíli se ta osoba přiblížila už docela hodně, všimla jsem si, že je to starší paní, ale ne zas babička, tipla bych si něco mezi 40 a 50 rokama, ale i tak jsem s ní nechtěla prohrát ten nikým nevypsaný, pomyslný závod odehrávající se jen v mé hlavě, přičemž té paní to nejspíš bylo úplně jedno;-) Vždycky, když jsem uhýbala ze stopy protijedoucím běžkařům, jsem si malinko zabruslila a tak se mi nakonec ten náskok podařilo udržet, možná jen díky tomu...
Nedaleko před Citymarketem se za mě do stopy přidala i nějaká finská babička:-) A teď jsme právě u toho... Totiž, takové finské babičky nebo dědečkové, co tady vídám na jezeře Pieksänjärvi, občas s lyžemi pocházejícími hluboko z minulého století, nejezdí možná úplně rychle, ale ten styl!! Opravdu, moc jim to na běžkách sluší a je radost jen tak je pozorovat:-) Tiše obdivuju... To jsou ta léta praxe. Dívám se na ně a přemýšlím o tom, jestli někdy budu umět takhle lyžovat, jestli někdy budu na těch běžkách vypadat tak elegantně jako oni... Upřímně, asi ne:-) A v jejich letech budu spíš asi sedět někde v teple domova a nadávat na zk..venou zimu...


A od Citymarketu domů stejnou cestou jako ráno... Ráno? Ne, to ne... Vyjela jsem někdy v půl dvanácté, vrátila jsem se po páté hodině. Já vím, nic moc, musím ještě hodně trénovat:-)
A už vím, jak chutná pivo Karhu po návratu z výletu na běžkách:-) Vím to, ale těžko se to popisuje... No, asi takhle, prostě a jednoduše: Takové pivko Karhu (v 0,33 l plechovce) pak chutná jako to nejlepší pivo na světě!! Skoro jako řezák Krušovice v Triasu, kam my lesáci chodíme takhle z večera, když je žízeň, jen na jedno... a vracíme se nad ránem, když už se zavírá... Skoro jako višňové pivo ve Strongholdu, odkud se vždycky jen těžko odchází... (a kdysi mi to po dvou višňákách na tréninku docela šlo;-) ) Skoro jako pivo tam u nás doma, ale... ten milý věčně vysmátý chlápek už mi žádné další nenatočí... Skoro jako Strakonický dudák v hospodě U hluché zmije (nebo snad "slepé"??) jednou takhle cestou z trenalu na Hattricku... Skoro jako pivko z té basy Kozlů, co na mě čekala doma letos o Vánocích... Skoro jako... jo, je toho víc;-) A ten finský "KARHUjec" chutnal výborně:-)

P.S.: Trasa mého úterního výletu nakreslená (zeleně) v mapě stop je tady.

Tak nám začaly prázdniny...:-)

25. února 2008 v 15:17 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Jupííí!!! Právě ode dneška máme prázdniny nazvané příznačně "hiihtoloma" = lyžovací prázdniny (asi tak). Odolala jsem vábení severu a touze spatřit polární záři, dala jsem přednost upraveným stopám v okolí Pieksämäki a nocování ve vlastní posteli před dobrodružstvím v Laponsku s mapou, kompasem a spacákem, v nádherné krajině, protkané možná spoustou stop a možná taky vůbec ne... Zůstala jsem v Nikkarile, zatímco Zuzka, Isa a Carlos teď putují parkem Pallastunturi v Laponsku. Moje volba:-) Dobrá, špatná?! Nevím...
Asta se mě ve čtvrtek ptala, co plánuju na prázdniny a já jsem chtěla odpovědět jen, že budu lyžovat, ale než jsem si stačila vzpomenout na tohle slovo ve finštině, naznačila mi Asta možnosti jako pivo, bar a slivovici po ránu...:)) No jo, je mi úplně jasné, do jaké kategorie po té akcičce u Satu patřím;-) Ale v sobotu si tak frčím stopou na běžkách, mířím zase na Pieksänjärvi a přijíždím zrovna z Kontiopuista k hlavní silnici a protože je kolem nuly a trošku víc mokro, tak tentokrát nepřecházím silnici s lyžemi na nohách jako obvykle, ale poctivě si běžky sundavám... A zrovna z opačného směru, od silnice přichází jeden běžkař a je malinko vysmátý. Jestli jsem si dobře všimla, měl na uších sluchátka... Ale co opravdu nešlo přehlédnout, tak v ledvince připnuté kolem pasu si tenhle chlápek vezl flašku a voda v ní určitě nebyla!! Během škrábání se do malého svahu u silnice se ještě na chvilku ohlédnu a spatřím, jak se kolega lyžař malinko posilňuje před pokračováním v cestě:-) A o mně si tady myslí, že jsem alkáč... Přitom já si to svoje pivko dám hezky až po návratu z běžek;-)
V sobotu jsem si teda zopakovala naši úterní cestu po jezeře Pieksänjärvi, ale tentokrát bez foťáku a bez zastávek... Jen jsem si chtěla užít tu rychlost v krásně upravené stopě:-) V první půlce cesty foukal celkem slušný protivítr a to na jezeře není moc příjemná záležitost, ale dalo se to... a ta druhá půlka okruhu, vlastně už zpáteční cesta, byla úplně super!! Byla jsem tak rozjetá, že mě docela lákalo odbočit tentokráte do Naarajärvi a prodloužit si tak cestu o nějaké další kilometry a hlavně - vidět nová místa. Nakonec jsem se ale rozhodla, že pro dnešek mi bude stačit těch 11 km po Pieksänjärvi a do Naarajärvi si udělám výlet zítra (jakože v neděli).
V neděli jsem se vzbudila do zamračeného rána. Teploměr ukazoval nějakých -10 °C. Ze šedivé oblohy se sypaly sněhové vločky - jen drobné, ale hodně. A napadlo mě: jéé, to je super, že sněží... a taky: a sakra, právě mi zapadává stopa...;-) Nakonec jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodla, že se vydám jen na takovou krátkou průzkumnou cestu jednou stopou, kde jsem ještě nebyla a která se nachází docela blízko od Nikkarily, ještě před Kontiopuistem. Stopa byla už celkem slušně zasněžená, místy zmizela skoro úplně, zbyl z ní jen slabý obrys... Nevím, jestli jsem někde špatně odbočila nebo jak se to stalo, ale tak nějak jsem se ztratila - dostala jsem se do místa, kde stopa tak nějak záhadně skončila... Mohla jsem se vrátit stejnou cestou, na jedno rozcestí, kde jsem možná zvolila špatný směr, jenže já se strašně nerada vracím... A tak jsem to vzala na vlastní pěst nějakou pěšinou. Nacházela jsem se zrovna někde na okraji Pieksämäki, ale už za Kontiopuistem. Pěšina skončila a já jsem stála u nějaké silnice. Co dál? A tak jsem šla jedním směrem, ale tam byla jen průmyslová zóna, po lyžařských stopách ani památky, jen silnice kamsi... Tentokrát jsem se musela vrátit stejnou cestou, teda pokud jsem nechtěla vyrazit pěšky na "procházku" kamsi do Jyväskyly nebo tam;-) A došla jsem (jo, s lyžema na rameni po cyklostezce) k Citymarketu... a zjistila jsem, že začalo nějak moc sněžit nebo co... že po stopě není na jezeře ani památky a viditelnost skoro žádná... že jet v tomhle počasí po jezeře, no, radši ne... a tak jsem se vydala zpátky do Nikkarily... Naštěstí sněžilo tolik, že i po posypaných chodnících ve městě se dalo docela dobře běžkovat;-) Nakonec jsem měla radost, že už jsem zase v teple a jen jsem se dívala z okna, jak hezky venku sněží... než všechno skryla tma. Připadlo nám nějakých asi 10 cm, možná víc:-)
A proč dneska tvrdnu u počítače, když máme nový sníh a venku je docela hezky?? Teda teploměr se dneska vyšplhal někam k +2 °C, ale moc to netaje, naštěstí... No, můj důvod je takový tradiční, nejspíš to znáte. Puchýře na patách. Mrchy!! Nic moc velkého, ale oblepím je vrstvou náplasti, když jdu na běžky, a po návratu objevím další pod tou náplastí...;-) A tak jsem dneska přemýšlela, že je zase oblepím pořádnou vrstvou a vyrazím na běžky... ale radši to udělám až večer a pojedu na kole na trénink:-) Po běžkování a s ještě víc puchejři bych tam byla asi dost marná a to nechci... Vynahradím si to zítra, i s foťákem:-)
Flákám se na netu a tak jsem se nezapomněla podívat na konečnou tabulku naší 2. divize Savo-Karjala a taky na kanadské bodování po všech odehraných zápasech... No, mohlo by to být lepší;-) Ale dopadlo to takhle a já jsem i za to moc ráda:-) Jen mě trošku mrzí, že si už nezahraju v té příští sezóně, kdy Pisaba začne pravidelně vyhrávat;-) Na konci sezóny jsme totiž hrály dobře, mám ten pocit. Věděly jsme, co chceme hrát a většinou se nám to i dařilo... a při troše štěstí jsme si občas odvezly i nějaké to vítězství;-) Snad to bude stejně nadějně pokračovat!! A pak možná během příštího roku budu sledovat na internetu, jak salibandy tým z Pieksämäki drtí své soupeře a budu za to moc ráda, jen malinko smutná, že nemůžu být u toho...

Běžkování po jezeře Pieksänjärvi (19.2.2008)

21. února 2008 v 20:27
Pieksänjärvi je největší jezero v našem blízkém okolí. Sousedí přímo s městem Pieksämäki a snad by se dalo říct, že je jeho součástí... Patří k životu zdejších lidí, obzvlášť o víkendech, nezávisle na ročním období - v zimě, v létě... pořád:-) Pieksänjärvi zdaleka nepatří mezi největší jezera ve Finsku, ale zároveň není žádný trpaslík!! Jeho rozloha je 2 098 ha... Možná vám tohle číslo nic moc neřekne (tak jako mně), ale pro srovnání jsem našla nějaká další čísla:

Největší jezera ve Finsku
(Wikipedia)
Saimaa1 377 km²
Päijänne1 081 km²
Inarijärvi1 040 km²
Oulujärvi928 km²
Pielinen870 km²
Pihlajavesi713 km²
Orivesi601 km²
Haukivesi562 km²
Keitele494 km²
Kallavesi473 km²

Jezera v okolí Pieksämäki
(ta, co trošku znám, protože jsou blízko, ne ta největší...)
Pieksänjärvi2 098 ha
Pyhitty658 ha
Naarajärvi441 ha
Vangasjärvi428 ha
... a na další se můžete podívat zde - po klepnutí na odkazy (názvy jezer) ve spodní části stránky...

Největší přehrady v ČR
(Wikipedia)
Lipno4 870 ha
Orlík2 732 ha
Želivka1 670 ha

Největší rybníky v ČR
(Wikipedia)
Rožmberk489 ha
Horusický r.416 ha
Bezdrev394 ha

Dobrá, konec statistik;-)

V úterý jsme se se Zuzkou vydaly na průzkum běžeckých stop, co vedou po jezeře Pieksänjärvi. Přestože byl všední den a brzké odpoledne, nebyly jsme na jezeře samy, což bylo fajn:-) Potkávaly jsme spíš starší lidi, asi důchodce, takové babičky a dědečky... Ale jelo jim to teda, klobouk dolů!! Až mě bude nějakých šedesát sedmdesát a budu takhle frčet po nějakém tom jezeře (nebo někde v Čechách po poli, což je pravděpodobnější) a ještě při tom budu vypadat takhle elegantně, s hezkým stylem jako správný běžkař, tak budu asi docela šťastnej člověk:-) Ale občas se taky kolem nás prohnal nějaký běžkař-bruslař a několikrát jsme v protisměru míjely nějaká děcka...

Stopa na jezeře Pieksänjärvi byla výborně upravená, jelo se krásně:-) Teda pravda, pro člověka jako jsem já, zvyklého jezdit po poli za vsí, po silnici, škarpou podél silnice a vlastně všude, kde se to aspoň trošku dá, byl tohle úplně nezvyklý luxus a hlavně - pořád rovina... Ale když se člověk opravdu pořádně rozjel, tak to stálo za to!!

Bohužel, stopa napříč přes celé jezero Pieksänjärvi, nakreslená v mapě stop (latukartta), ve skutečnosti neexistovala... A tak jsme si musely vystačit s 11 km dlouhým okruhem po té bližší části jezera, ale i přesto to bylo fajn:-) Přesto ale plánuju, že si v následujícím týdnu, kdy máme "lyžařské prázdniny" (= hiihtoloma), udělám velký výlet kolem celého jezera a už se na to moc těším!!

Nějaké fotky z Pieksänjärvi jsou tady.

Poslední zápas sezóny – Kuopio, 16.2.2008

20. února 2008 v 20:25 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Nejdřív to, co píše Satu na stránkách týmu: Pisaba - Pieksämäen Salibandy
Bohužel moje chabé znalosti finštiny a můj finsko-český slovník na ten překlad úplně nestačily a tak jsem musela některé věty, kde jsem si nebyla jistá tím, co to má přesně znamenat, vynechat... a něco malinko jsem si taky domyslela a trošku jsem to "převyprávěla" do české florbalové hantýrky... No, snad se to od původního textu Satu moc neliší a bude to ve výsledku dávat smysl;-) Berte to, prosím, s rezervou, ještě se musím hodně učit... (Kurzíva v závorkách - další možný význam, co se píše ve slovníku nebo co mě napadá...)
Takže tady to je:

Hodnocení sezóny podle Satu:
Průběh sezóny je teď kompletní. Na jejím začátku byl vidět nedostatek zkušeností, ale směrem ke konci se to zlepšovalo. Střelba byla někde opravdu velký kámen úrazu. Ale v půlce tohoto roku se "kohoutek branek" otevřel. Celkově docela dobrá sezóna, přestože se zůstalo za očekáváním, ale vždycky se nemůže vyhrát;) Tým žen děkuje spolupracujícím partnerům (sponzorům), "lidem, co nás podporují" a fanouškům.
Hra pokračuje a všichni noví nadšení hráči jsou vítáni.

Předzápasové info:
Na posledním turnaji sezóny proti nám nastoupí soupeři od východních hranic čili Lihamylly a TuuU II. Podle informací dobří, ale silní (tvrdí) soupeři. Menším stínem na našem hráčském arsenálu je to, že maturanti budou zářit jinde. (Pojedou raději na nějakou zázračnou maturantskou akci...) Hraje se však s rozdanými kartami (s kartami, co máme v ruce) a během těchto pár týdnů máme čas připravit strategii pro následující turnaj. A neodjíždí se zase s ničím menším než se snahou o zisk plného počtu 4 bodů. Neboť by bylo dobré zakončit tak tuhle sezónu.

Lihamylly - Pisaba 3-3 (0-1, 0-2, 3-0)
První zápas začal vzájemným oťukáváním ze stran obou týmů. Naše řady byly řídké a tak záměrem do začátku bylo kontrolovat hru soupeře a čekat na jeho herní chyby. Soupeř však ani přesto neměl navrch a dal prostor ke hře a tak se možná nestačil divit. První gól do sítě soupeře dala Simo z přihrávky Pike. Od druhé třetiny se očekávalo, že teď začne "mazec", že Lihamylly začne napadat. Ale to se nestalo. Měli jsme dál čas hrát a "pohybovat míčkem" v klidu. Míček se sice kutálel mezi námi poblíž naší branky nebezpečně, ale z naší strany to byla práce pěti obránců a posledním nýtkem byla Asta. Druhá branka naším jménem padla, když Serena překvapila soupeřovic brankářku z přihrávky Mirvy. A třetí branka přišla poté, co Simo vyvezla míček a měla trpělivost prokličkovat se až k brance soupeře. Odtud přihrála před brankou pobývající Iitě, která doklepla míček dovnitř přímo z první (z přihrávky). Prostě vydařený (hezký) gól. Třetí třetina probíhala 10 minut dobře, stejným způsobem jako předchozí třetiny, ale potom... Lihamylly dalo branku v čase 41:15, když po pohybu napříč brankovištěm zůstala Asta venku z branky a obrana nestihla soupeře zcela pokrýt. Od toho se pak odvíjel další vývoj zápasu. Soupeř si vzal v čase 42:16 time-out (oddechový čas) a pak si dokázal vytvořit převahu. (Mimo jiné hrou bez brankářky, čehož jsme si včas nevšimly a nestačily jsme na to zareagovat...) Ze své převahy dokázaly vytěžit ty dva góly. Poslední hořké (trpké) vyrovnání přišlo v čase 44:46. Lihamylly slavilo trefu a my jsme byly jako kdybychom dostaly po tlamě...
Body: Simo 1+1, Iita a Pike 1+0, Mirva 0+1. Jako nejlepší hráčka byla odměněna Asta a úplně právem. Při mnoha špatných situacích nás zachránila.

Pisaba - TuuU II 3-6 (1-4, 0-1, 2-1)
Snad menší hráčská energie, vložená do posledního zápasu sezóny, se nám vrátila více méně dokonale. Úplně jsme se probudily až tehdy, kdy už v čase 3:12 svítilo na tabuli skóre 0-2. Potom jsme se nějak pustily do hry, ale je nutno říct, že soupeř byl čilejší, přihrávky byly přesné a jestli nás něco hodně štvalo, tak jejich obdivuhodná zakončení do horního růžku naší branky. My jsme se však ani přesto nedaly soupeřovic brankami odradit, nepřestávaly jsme to zkoušet a dokázaly jsme hrát vlastní hru, dařilo se nám v únicích. A poslední třetina patřila nám, přestože nohy začínaly už těžknout časem.
Body následujícně: Simo 1+1, Serena a Iita 1+0, Pike a Mirva za přihrávku 0+1. Mirva dostala ocenění pro nejlepší hráčku. Odvedla hodně práce, a tak dobrá volba (výběr).

Celkově byl turnaj dobře týmově odehraný. Každý udělal to, co uměl a co jsme trénovaly. Zdálo se, že poprvé během celé sezóny se hrálo právě tak, jak jsme byly zvyklé a trénujeme a to přineslo výsledek, přestože vítězství jsme se tentokrát nedočkaly. Bodování bez ohledu na početní oslabení týmu bylo na konec sezóny fajn a to vložilo důvěru do základu příští sezóny.


Pár Vencíkových poznámek:
Tak jsem během svého posledního ligového turnaje tady ve Finsku přišla na jednu zajímavou věc a jsem docela zvědavá, jestli něco takového máme v našich českých florbalových pravidlech taky nebo to platí jenom tady ve Finsku... Asi se po tom budu muset podívat. Hrál se zrovna zápas KSS III - TuuU II, stav zápasu 2:12 a do konce zápasu zbývaly tři vteřiny, když TuuU II vsítilo další gól za záda gólmanky Kuopia... Rozhodčí něco chvilku řešili u stolku časoměřičů a pak jen odpískali konec zápasu. Prý se tady ve Finsku, nebo alespoň v naší soutěži to platí, ukončuje zápas vždycky při rozdílu jedenácti branek!! To jsem dřív opravdu netušila, naštěstí jsme totiž o tolik nikdy neprohrály. Ale někdy bych chtěla zažít ten pocit - hrát v týmu, který dá tolik gólů, že se předčasně ukončí zápas:-)
Přiznávám se, ta nešťastná remíza s Lihamylly v zápase, kdy nám vítězství v posledních vteřinách proklouzlo mezi prsty a přiklonilo se na stranu zkušenějšího týmu, byla tak trochu moje vina... Totiž, kdybych nebyla pako a trefila se občas do branky a ne někam do pryč, tak mohlo být všechno jinak:-( Dostala jsem výbornou přihrávku od Sereny, poslala mi to hezky dozadu, nikdo to nečekal. Ani já;-) Ale času jsem měla dost, mohla jsem si to rozmyslet, jenže to já ne... Radši jsem to co nejrychlejc vystřelila a to byla chyba!! No jo, zase jsem netrefila ani branku, natož aby z toho mohl být gól:-(
Naše sestava: v brance Asta, v obraně Minna (C), Satu a Pike, útoky: Simo-Mirva-Iita, Serena/Kaisu-Mari-Ave.
Náš útok se tentokráte gólově neprosadil (s výjimkou Sereny ve druhém zápase, ale v té době jsme Mari a já už měly vystřídáno), přestože šance jsme na to měly a nebylo jich úplně málo... Taky jsem se dvakrát dostala docela dobře před branku, ale zase jsem někam zbytečně spěchala a svoje šance jsem zahodila...
A jednou jsem se docela pobavila přímo na hřišti:-) V zápase s TuuU II, kde hraje jedna taková prostorově výraznější slečna... Ale dobrá je baba, to jo!! Střílela někde z půlky a já jsem jí pořádně nebránila, aby nevystřelila, protože z té vzdálenosti jsem spíš čekala, že se mě pokusí objet nebo bude přihrávat, jenže ona nám ukázkově vymetla horní růžek branky a já jsem si mohla jen nadávat... V jednu chvíli se tak snažím otravovat v okolí branky a čekám, že by ke mně třeba mohla doputovat nějaká ta přihrávka a neustále tam pobíhám, abych se zbavila té dotírající (teda vlastně bránící) holky a v jednu chvíli jí to asi už začalo štvát nebo co, tak na mě jen vybafla nějaké "HU" v domnění, že mě zastraší nebo co...:-) No, jestli mě chtěla rozesmát, tak ji chválím - zvolila dobrou strategii!!

Jak jsem učila Finky pít slivovici…

20. února 2008 v 17:58 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Jak už to tak bývá, v Čechách i ve Finsku, po posledním zápase sezóny se obvykle páchá nějaká ta akcička... No jasně, v Brně se to týká většiny zápasů, ale ve Finsku je tohle jiné... Tyhle věci se plánují s větším předstihem a probíhá to tradičně tak, že nejdřív se jde k někomu domů a pak se pokračuje do baru - v případě akcí našeho týmu Pisaba to bývá taneční bar (nebo jak to nazvat) Savonsolmu.
Na turnaji v Kuopiu jsme poslední zápas hráli my (Pisaba) a TuuU II. Závěrečná siréna v 15. minutě třetí třetiny tak ukončila nejen tenhle zápas, ale i turnaj v Kuopiu a celou sezónu v naší 2. divizi, Savo-Karjala... Už nikdy si nezahraju ligový zápas ve Finsku, žádná další sezóna mě už tady na severu nečeká:-( Teda, člověk nikdy neví, co přijde, ale... A přiznávám - jasně, tu příští bych si tady zahrála ráda, moc ráda...;-)
Z Kuopia jsme vyrazili něco po sedmé hodině večerní... a naší cílovou zastávkou v Pieksämäki byl domek rodičů Satu. Někteří z nás ale ještě na chvilku odjeli - Asta, Minna a já. Měly jsme namířeno do Lomapirtti - jasně, jely jsme se koupat do "järven avanto";-) Z té dřevěné budky u břehu. Byla docela zima, určitě víc než -5 °C a docela foukalo. Při převlíkání v budce do plavek jsem poslouchala Minnu, jak klepe kosu a používá při tom podezřele často slovíčko "perkele" a dalších hodně slov, kterým jsem nerozuměla, a musela jsem se strašně smát... přestože mi taky byla zima... a Minna z toho malinko netušila:-) Hodily jsme na sebe plavky a ponožky (nevím, jak ostatní, ale já jo, hezky dvoje...) a šly jsme na věc... Ve vodě bylo fajn:-) Na břehu to pak ale už bylo malinko horší... následoval sprint do budky... v budce jsem se snažila být opravdu hodně rychlá, když jsem nechtěla získat podobu rampouchu... a celou cestu v autě jsem se pokoušela zahřát si prsty u rukou, zatímco ty na nohou zábly tak moc, až mi připadalo, že už se možná v těch mých pohorkách ani nevyskytují...:-)
Po návratu do onoho domečku v Pieksämäki jsme hned zamířily do sauny. A v té úžasné místnosti roztály všechny naše zmrzlé části těla... a tak jsem po chvilce mohla zase přemýšlet i o jiných věcech než jen o svých nohách a trošku jsme vedly takový anglicko-finský rozhovor s Iitou a s Astou:-) Jen ta plechovka černého Kozla, který mi tam dělal českou společnost (pravda, ta plechovka byla finská, ale záleží přece na tom, co je uvnitř...), se po chvilce zahřála natolik, že se z ní opravdu nedalo pít... a pivko už taky nemělo tu správnou teplotu ze sedmého schodu;-)
Nejspíš maminka od Satu, nebo možná nějaká jiná hodná osůbka, nám připravila výbornou večeři:-) A ještě předtím jsem drze navštívila lednici, abych tam nechala malinko vychladit slivovici. Ta chudáček přijela nejdřív s mojí tetou ze Zlína k nám domů do Čech - moc děkuju;-) a pak se mnou zažila opravdu dlouhou a nebezpečnou cestu z Velkého Rybníka až do Pieksämäki (vlastně do Nikkarily) a naštěstí všechno tohle putování ve zdraví přežila:-) A tak teď hezky v chládku vyčkávala na svojí příležitost... A ta přišla záhy;-)
Ochutnávka proběhla ve dvou etapách, protože jak už to tak u holek bývá zvykem, většina (píšu většina, protože já moc ne...) se před tím, než jde někam ven, dlouze upravuje někde před zrcadlem... Samozřejmě jsem nezapomněla vysvětlit, že slivovice je z východu ČR - teď se omlouvám všem lidičkám z Moravy, ale vysvětlovat svojí bídnou finštinou (a anglicky se mi zas tak moc nechtělo a možná by to nebylo o moc lepší...), že se ČR rozděluje na tři stejně důležité a zajímavé části, z nichž jedna je Morava, se mi opravdu nějak nechtělo... Tak doufám, ten "východ České republiky" není zas tak špatné vysvětlení;-) A taky jsem se zmínila o tom, že je to "kotitekoinen" (= domácí) a "luumuista" (= ze švestek = z trnek)...
A tak jsme ji zkusily - Asta, Kaisu, Satu a já... Minna bohužel nemohla, protože byla řidič. No nevím, já jsem si vždycky myslela - podle toho co vídám, jak Finové (no, vídám povětšinou lesáky a my jsme možná trošku "jiní"...) popíjí ty jejich pivka a sidery, Koskenkorvu, karibský rum a "bůhvícovšechno" (asi skoro všechno, co se dá v jejich obchodě Alko sehnat) na těch jejich (našich) občasných akcích docela ve velkém a vůbec se toho nebojí - že si v tomhle budeme rozumět... Ne, není to tak!! Finské baby a slivovice... no, napsala bych, že jsou to Béčka s velkým B, ale na to je mám moc ráda;-) Totiž, když jsem nabídla ještě jedno kolo, tak jsem se nějak nesetkala s pochopením... Zanedlouho došla Iita (svým jménem Miia), Simo (taktéž Miia) a Pike... tak jsem do toho šla ještě jednou s nima:-) Po mojí zmínce o obsahu alkoholu (a to byl jen můj odhad, protože skutečná čísla neznám, a držela jsem se ještě docela při zemi, myslím...) jsem spatřila malinko zděšení ve tvářích... No jasně, ani napodruhé nesklidila slivovice moc velký úspěch...
Trošku jsme se pak bavily s Iitou, anglicky, nejen o slivovici, ale tak celkově o různých dalších věcech, co obsahují nějaká ta procenta... A mám pocit, že chtě nechtě jsme po tomhle rozhovoru byli jako Češi zařazeni někam víc na východ, přestože jsem se snažila vysvětlit, že co se týká konzumace alkoholu, tak s Ruskem se to opravdu nedá srovnávat!! No, snad moje vysvětlovací pokusy nebyly úplně marné...;-) No, pak jsem teda ještě přiznala, že u nás není až tak nenormální dát si k obědu pivko... a že vím o lidech, co si po ránu dají "po kalíšku"...:-) Tak nevím, snad se teď Finové nebudou na mě (na nás) dívat skrz prsty...
Slivovice získala název "pontikko" (nevím, jestli s jedním nebo dvěma "k") a nevím, co to znamená a radši to ani nechci vědět;-) Předpokládám, že to souvisí s tím, že má hodně procent, nebo případně s tím, že se to vyrábí doma, a doufám jen, že to neznamená něco jako "ksindl", protože to by mě mrzelo... A po zbytek večera o slivce všichni mluvili jako o "Aven trink" nebo tak něco:-) No jo, no, co už... holt jsme slavný:)) Možná za rok touhle dobou už skoro všichni zapomenou na mě (Ave), ale slivovici si budou pamatovat navždycky;-) A přece se nakonec našli ještě dva odvážlivci, co si se mou dali ještě aspoň půlku panáka - Asta a Simo... a já na ty půlky nějak nejsem a nechtěla jsem vypadat jako žabař...;-) A pak jsme pokračovali do Solmu - už jen ve čtyřech: Asta, Simo, Pike a já.
Jasně, po dvou Kozlech (ještě jsem měla posledního světlého Kozla z domova, s českými nápisy...), třech slivkách a třech "valkovenäläinenech" (v kombinaci se dvěma docela poctivě odehranými florbalovými zápasy) jsem se krátce poté, co světla v sále narušila příjemné diskotékové přítmí na znamení konce dnešní akce, a po vyzvednutí svého velkého batohu ze šatny a rozloučení se s Astou a Pike před budovou Savonsolmu vydala na svou tradiční přibližně čtyřkilometrovou procházku z Pieksämäki do Nikkarily...:-)
Ve skutečnosti byla ta cesta mnohem delší, neboť moje kroky mě tentokráte nevedly jen přímým směrem... Snad jako by si moje nohy ještě teď nad ránem pamatovaly moje pokusy o prokličkování se obranou soupeře a snažily se i na chodníkách, cyklostezkách a na silnici ještě malinko potrénovat pro příští zápasy, turnaje a sezóny (v případě, že ještě nějaké budou)... Trošku jsem si "zpívala", jen tak, jak už to tak bývá - teda spíš jsem vyluzovala nějaké zvuky, možná malinko podobné nějaké známé melodii, ale tím si nejsem až tak moc jistá... Snažila jsem se nepadat na kluzké cestě a dávalo mi to chvilkama zabrat... A jak si tak jdu, ještě v Pieksämäki, někde za železničním mostem, slyším za sebou nějaké to "saatana, perkele" a musím se trošku smát a říkám si, že ten člověk jde taky asi někam daleko... Tak jsem se na to samozřejmě musela zeptat... Tak jsme šli chvilku spolu, ale pak odbočoval kamsi doleva... a jak už to tak bývá u Finů zvykem, nabízel mi dokonce odvoz, ale než jít kilák směrem kamsi na Jäppilu (po staré silnici), tak to jsem šla radši rovně - teda "rovně"...
Jedinou tlamu jsem hodila až cestou z hlavní silnice do Nikkarily. Opravdu bylo příšerně kluzko!! Ale to už jsem byla skoro doma, tak jsem i přes trošku pobolívající loket byla docela vysmátá... V domečku jsem si přečetla SMSku od Asty s otázkou, jestli jsem už doma. Po delší době, kdy jsem se snažila (úspěšně, samozřejmě) odepsat, jsem si připravila rychlou "večeři" a pak jsem šla spát... Bylo pět hodin ráno...
Ráno... Otevřu jedno oko... Zase ho zavřu. Hluboce se zamyslím... no, moc to nejde, po ránu;-) Ježiš, co jsem to zase dělala?! Pátrám v paměti... Vzpomínám si, docela dobře si vzpomínám... Já pako!!:-) Ale ne, tak hrozný to zas nebylo... jen... Totiž, v Solmu jsme, mimo jiné lidičky a zážitky..., taky potkaly Katju, co se s náma chodí koupat... Umíte si představit mě, už po nějakých asi dvou valkovenäläinenech v Solmu, jak se snažím finsky vysvětlit Katje, že Finsko je ta nejúžasnější země na světě?? Chudák, je mi jí upřímně líto;-)

Ystävänpäivä, 14. února

14. února 2008 v 18:35 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Ve Finsku se neslaví Valentýn - svátek zamilovaných, ale Ystävänpäivä. Doslovný překlad tohoto slova je "Den přátel" a jak už samotný název napovídá, tak 14. únor je ve Finsku mimo jiné taky svátkem přátelství:-)
Tahle myšlenka se mi líbí a tak jsem se rozhodla, že letos výjimečně budu brát tenhle den opravdu vážně;-) Takže…
... nejdřív finsky, protože Ystävänpäivä je finský svátek:
Hyvää ystävänpäivää!!
Minun ystäville: Pidän teistä, vaikka olette nyt niin kaukana…

... a teď český překlad:
Hezký den přátel!!
Mým přátelům: Mám vás ráda, přestože jste teď tak daleko…


(Abych nebyla vykradač cizích stránek, což bych opravdu nerada, tak tenhle obrázek pochází odtud:
http://www.perhekerho.net/e-kortit/yst_15.htm)

Pár fotek z běžek

14. února 2008 v 17:38 | Vencík |  Novinky v Galerii
Dneska jsem si pro jistotu vzala na běžky foťák a tady je pár obrázků:-)

Sněhová bouře nebo cosi...

13. února 2008 v 20:02 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Krásný slunečný den, modrá obloha, trochu mrazivo... Co víc si přát?! A tak jsme po obědě (asi v jednu) vyrazili na běžky - Zuzka, Carlos a já. Znova jsme měli namířeno směrem k Tahinlampi, což znamená přejet jezero Kukkarojärvi a pak se napojit na lyžařskou stopu. Po jezeře se jelo docela hezky, sníh byl tvrdý, nebořilo se to, na bruslení to bylo tak akorát:-) Ale potom ve stopě už to bylo malinko horší, protože po těch několika dnech mírné oblevy (celý víkend a pondělí) to během včerejška a dneška zmrzlo... Ale i přesto se běžkovalo docela dobře, jen jsem vylepšila svoji statistiku pádů z jednoho na čtyři;-)
Zastavili jsme na břehu Tahinlampi. Narozdíl od naší minulé cesty sem nám tentokrát nebránila ve výhledu žádná mlha a tak jsme si konečně mohli prohlédnout, jak to tady vlastně vypadá a viděli jsme i takový malý červený baráček na protějším břehu. Přemýšleli jsme, kam bude pokračovat naše dnešní trasa a nakonec jsme se rozhodli, že když už jsme tady, tak se aspoň dojedeme hezky zblízka podívat na ten druhý břeh k baráčku. A tak se taky stalo:-)
Stojíme tak nedaleko toho baráčku, už na jezeře, pod mírným kopečkem a já ukazuju Zuzce velký černý mrak nad protějším břehem... Všimla jsem si ho už o chviličku dřív, ale teď vypadal ještě hůř!! Pak už to šlo rychle. Nikdy jsem nic takového neviděla. Proti té tmavé obloze bylo zřetelně vidět rychle postupující bílé mračno. Sníh!! To jsme se ještě smáli:-) Jasně, koukala jsem na to jak lední medvěd na šimpanze... Netrvalo dlouho, jen několik vteřin, a byla jsem opravdu ráda za to, že nejsem žádné chrastítko, jinak by mě to snad odneslo i s lyžema!! Nekecám, takový strašný vítr jsem v životě nezažila a to už po tomhle světě pár let chodím;-) Tak jsme tam jen stáli, zádama proti větru a snažili se to nějak přečkat. Přemýšlela jsem o tom červeném baráčku, jen jsem měla pocit, že je najednou docela daleko... Zuzka měla tenhle nápad taky a nejspíš i dřív nebo se aspoň jako první rozjela tím směrem a my jsme ji následovali... Už jste někdy jeli na běžkách a vítr vám foukal do zad tolik, že jste sami od sebe popojížděli i do malého kopečku?! Já bych tomu nevěřila, ale dneska se mi to stalo. Konečně jsme se vyškrábali k tomu malému červenému baráčku a za jeho stěnou jsme našli útočiště před větrem a sněhem...
Po chvilce jsme na silnici spatřili jakousi pomalu se přibližující postavu. Nakonec se jí podařilo dostat až k nám. Byla to taková starší paní, co vypadala na první pohled docela sympaticky. A zanedlouho jsem zjistila, že tak nejen vypadá, když jsem se odhodlala zeptat se, jak dlouho trvá taková sněhová bouře... Myslela jsem si totiž, že tohle možná bývá tady na severu obvyklá záležitost. Nejspíš jsem se zeptala finsky hodně špatně nebo možná paní správně pochopila, že odpovídat finsky radši nemá zkoušet a tak nám anglicky pověděla, že něco takového vidí poprvé v životě!! A já pako jsem se jí samozřejmě nezapomněla úplně hloupoučce zeptat, jestli je jako z Finska... a pak jsem se přiznala, že jsem si myslela, že to tady takhle mají často;-) No jo, jestli to takhle bude pokračovat dál, tak mě za nějaký čas bude znát půlka Pieksämäki:-)
Nevím, dá se tohle nazvat sněhovou bouří? Ale na tom zas tak moc nezáleží...
Jak rychle "bouře" přišla, tak i skončila... Vítr se postupně utišil, sněžení ustalo, objevila se modrá obloha a za bílými mráčky vykukovalo sluníčko:-) Nikdy bych nevěřila tomu, jak to na stejném místě vypadalo před pěti minutami, kdyby mi o tom někdo vyprávěl... Ale je to tak:-) Po tomhle zážitku jsme už v dalším putování nepokračovali a namířili jsme si to nejkratší cestou (tou, co jsme přijeli) do Nikkarily.
Jedna věc mě na tom bude strašně mrzet už asi navždycky: neměla jsem s sebou foťák:-( A to jsem ještě před cestou přemýšlela o tom, že si ho vezmu s sebou, ale pak jsem si to rozmyslela... To byla chyba, co už s tím?! Ale chtěla jsem si aspoň malinko spravit chuť a tak jsem hned po příjezdu k baráčku uklidila lyže dovnitř, přezula jsem si boty a vyrazila jsem jen tak s foťáčkem...

... tady je pár dalších obrázků:-)

Finská hymna

12. února 2008 v 15:13 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
"Maamme"

Sobotní zážitek z hokejového zápasu mě inspiroval k tomu, abych sem na stránky vložila finskou hymnu:-) Tohle je celá verze, běžně se hraje jen její první sloka…

Text:
Oi maamme Suomi, synnyinmaa,
soi, sana kultainen!
Ei laaksoa, ei kukkulaa,
ei vettä, rantaa rakkaampaa
kuin kotimaa tää pohjoinen,
maa kallis isien.
Sun kukoistukses kuorestaan
kerrankin puhkeaa;
viel lempemme saa nousemaan
sun toivos, riemus loistossaan,
ja kerran laulus, synnyinmaa,
korkeemman kaiun saa.
(J. L. Runeberg - švédsky, P. Cajander - přeložil do finštiny, F. Pacius - hudba)

Český překlad:
Ó naše země finská, rodná zem,
zní slovo zlaté!
Není údolí, není kopce,
není jezero, břeh dražší
než domov tento severní,
země drahá otců.
Tvůj rozkvět ze svého nitra
jednou se vyjeví,
jednou naše láska zvedne
tvoje naděje, tvou radost v lesku
a jednou tvá píseň, rodná zem,
nejvyšší ozvěny dosáhne.
(Podle učebnice Finština (nejen) pro samouky. Do češtiny přeložila Viola Parente-Čapková)

Něco o historii finské hymny se můžete dozvědět na Wikipedii nebo na blogu Suomi by Nyyrikki.

Sobota 9.2.2008

12. února 2008 v 14:19 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Kiosek v Urheilutalo
Už docela dávno, před několika týdny, jsem slíbila Pike, že v sobotu 9. února přijdu do Urheilutalo (sportovní hala) trošku pomáhat s organizací florbalového turnaje holek. (Jestli to dobře chápu, tak to jsou holky do 15 let…) Totiž, Pike tenkrát někoho sháněla a já jsem jí napsala něco v tom smyslu, že jestli nevadí moje špatná finština, tak že klidně přijdu. Pike se toho nebála a napsala mi, že můžu jít pomáhat do kiosku. Přiznávám, že jsem se toho opravdu dost bála, co tam jako budu dělat, až na mě někdo bude mluvit finsky a já mu nebudu rozumět?!
V sobotu ráno jsem sedla na kolo a vyrazila jsem do Pieksämäki, abych byla tak nějak plus mínus po desáté hodině v Urheilutalo. Přijela jsem tam a kromě Marju a Sari (moje spoluhráčky z týmu a zároveň trenérky týmu holek), několika jejich svěřenkyň a nějakého neznámého pána (ten na mě hned při našem setkání začal mluvit cosi finsky a zůstal chudák nepochopen) tam nebyla ani noha… Za nějakou dobu přijela Miia (Simo) a přivezla všechny potřebné věci do kiosku. Snažila jsem se jí nějak pomáhat, ale nevím, jestli to nebylo spíš na škodu než k užitku;-) A pak dorazila Mirva s děckama. Měla jsem radost, protože Mirva měla být v kiosku se mnou:-) A tak jsme všechno nějak připravily a Mirva mě naučila zacházet s kávovarem (no, za prvé to doma nemáme a za druhé - kafe piju aspoň trošku teprve od té doby, co jsem ve Finsku…) a pak nás opustila Miia a zůstaly jsme tam jen my dvě…
V kiosku se to celkem dalo. Díky Mirvě, samozřejmě. Jasně, když chtěl někdo "kaksi sämpylät ja kahvi" (= dvě housky a kafe), případně "pulla" (= buchta), tak to bylo většinou v pohodě:-) Ale když se někdo nedejbože ptal na to, kde je v Pieksämäki nejbližší obchod nebo něco podobného, tak jsem byla tak trochu (no, víc než trochu…) v koncích… To se stalo dvakrát. V prvním případě jsem poprosila o vysvětlení Mirvu, napodruhé Mirva bohužel nebyla poblíž, ale naštěstí se zrovna na tenhle zápas (Pisaba-Ulma) přišla podívat Pike a postávala poblíž našeho kiosku a tak jsem na ní jen zavolala a když viděla můj zoufalý pohled, tak určitě pochopila, o co jde:))
Přibližně v jednu hodinu odpoledne přišla Miia (Iita) a zanedlouho po ní Serena a tak jsme s "Mirvuškou" předaly kiosek a šly jsme se dívat na zápas Pisaba-Josba (Joensuu), co právě začínal. Čekala jsem, že by v blízké době měli z Nikkarily dorazit Carlos, Isa a Zuzka… Isabel totiž ještě nikdy neviděla florbal;-) A tak se taky za nějaký čas stalo - všichni jsme se sešli na tribuně v Urheilutalo. Po skončení zápasu, ve kterém holky z Pisaby bohužel nezískaly ani bodík, jsme odešli do vedlejší hokejové haly (jäähalli) sledovat hokejové utkání Suomi-Ruotsi (Finsko-Švédsko).

Jäähalli, Suomi-Ruotsi…
Asta mi v pátek říkala na tréninku, ať přijdeme do haly aspoň o hodinku dřív, abychom získali nějaké dobré místo. Vzali jsme si tuhle její radu k srdci a dobře jsme udělali, neboť jsme vychytali výborné místo skoro uprostřed hřiště:-) Poprvé, když jsem zavítala na zdejší hokejový stadion, tak mi přišlo strašně zvláštní, že tady mají tak malinké hlediště… Opravdu, i u nás v Pelhřimově je o hodně větší. Tady se dá dívat jen z jedné strany hřiště a ta tribuna je strašně malinká, míst k sezení tam není zrovna moc… A tak hodně lidí dneska sledovalo zápas "na stojáka". Před zápasem jsem Astu náhodou potkala, když procházela hledištěm. Bylo to krátce poté, co jsem investovala 6 eur a koupila jsem si malou finskou vlajku ("Suomen lippu"), jako správný fanoušek této severské země;-) Asta se malinko usmívala, jak mě tam viděla s tou finskou vlaječkou, a samozřejmě to nezapomněla komentovat a zároveň se mi zdálo, že ji v mých rukách ráda vidí:-) A ještě mi poradila, kde si vzít na stadionu cosi jako malý kousek karimatky k sezení. Asta je zlatíčko:-)
Nejdříve přišli na ledovou plochu nějací lidi a moc jsem nepochopila, o co tam šlo... Možná se to týkalo dresů, co jsou vyvěšeny nad ledovou plochou, nad jednou z branek (vpravo od hlediště). Takže jsme možná viděli nějakého slavného hráče z Pieksämäki a ani o tom nevíme;-) Ale to je jen taková moje doměnka, ve skutečnosti mohlo být všechno úplně jinak... To je ta moje bídná finština, musím se víc učit:-)
Následoval nástup hráčů na ledovou plochu a zazněly státní hymny obou zemí, nejdřív švédská a pak finská. Finskou hymnu přišla zazpívat nějaká slečna nebo paní a měla úplně úžasný hlas a byl to takový hezký zážitek na úvod:-)
Po čestném vhazování začal dlouho očekávaný (v Pieksämäki a okolí určitě;-) ) zápas dvou velkých (nejen) hokejových rivalů ze severu Evropy. Zatímco dříve jsem u televize při sledování zápasů Finsko-Švédsko během mistrovství světa nebo Euro Hockey Tour nikdy moc nevěděla, komu vlastně fandit a možná jsem občas dokonce malinko víc fandila Švédsku, tak teď jsem si byla stoprocentně jistá:-) Ráda bych si udělala nějakou soukromou statistiku o tom, kolik procent Finů Švédy upřímně nenávidí, kolik je toleruje a ráda bych věděla, jestli je má někdo opravdu rád... O tom ale docela pochybuju;-) Jako člověku ze střední Evropy mi to přijde malinko zvláštní a dříve jsem o tom neměla ani tušení. Ale není to tím, že by Finové byli nějak nepřátelský národ nebo tak, to vůbec není pravda, něco o tom vím;-) Jen ti Švédi!! Švédi jsou z pohledu Finů něco jako osina v pr...i - jak se u nás na vesnici říká...
Finům vadí, že se kvůli asi pětiprocentní švédské menšině ve Finsku musí všichni povinně učit ve školách švédštinu. Kdyby si aspoň tyhle dva jazyky byly trochu podobné, že?!;-) Finové si dělají srandu, že švédština je nějaký omyl přírody... (To radši nebudu komentovat, ale... ale...;-) ) Asta i Minna, s nimiž jsem se dostala na téma Švédsko, obě říkaly, že Finsko a Švédsko jsou jako "koira ja kissa" (pes a kočka). Asta při hokejovém zápase Švédsko-ČR prý fandí nám - na to jsem se speciálně zeptala a pak jsem měla radost z téhle odpovědi:-) Ale mám pocit, že většina Finů to má takhle, protože proti Švédsku fandí asi úplně všem... Minna se ze srandy zmínila i o tom, že švédští chlapi všichni vypadají jako gayové kvůli tomu oblečení, co nosí:-) A takových věcí je určitě víc... Prostě klasické žabomyší války;-)
Vzájemná nevraživost těchto dvou severských národů byla patřičně znát i při hokeji. Drobných i trochu větších šarvátek, pošťuchování, provokací a faulů po odpískání se objevovalo docela dost... Není divu, že se tak často otevírala dvířka na trestných lavicích obou týmů;-) Naštěstí k žádné velké bitce nakonec nedošlo, i když k tomu nebylo daleko... K vidění byl, i přes to množství různých potyček, docela pohledný hokej a vývoj skóre byl taktéž zajímavý, neboť zápas nakonec po výsledku 3:3 v normální hrací době dospěl do pětiminutového prodloužení čtyři proti čtyřem. Ani v prodloužení se nerozhodlo a tak následovaly samostatné nájezdy. Měly být jen tři, ale tolik se jich nakonec ani nejelo, neboť dvěma švédským hráčům se podařilo umístit puk přesně za záda finského gólmana, zatímco síť švédské branky se nerozvlnila ani na druhý pokus a tak bylo rozhodnuto až moc rychle...:-(
Během zápasu mi to nedalo a chvilkama jsem jen tak po očku sledovala jednoho borce a sbírala odvahu k setkání s ním. Zápas skončil, ten člověk odcházel... A já jsem se konečně rozhodla k činu. A tak k němu přijdu s otázkou: "Ahoj, ty seš Čech?" Nechápavě se dívá, tak zopakuju svou otázku... Pořád nic. "Oletko sinä tšekkiläinen??" Jen zavrtí hlavou a odchází... A já jsem si opravdu myslela, že ten člověk je Čech!! Ne, vůbec ne jen tak, že bych se podívala na člověka a začala si cosi myslet... Ale tenhle kluk měl na hlavě červenobílou čepici s nápisem HC Slavia Praha!!:-) Tak nevím...

... USA-Venäjä
Do zahájení druhého zápasu zbývala ještě hodina času a já už jsem pomalu začínala mít pocit, že mi v těch jedněch (trochu vlhkých) ponožkách a teniskách během těch dalších asi třech hodin strávených v hokejové hale nejspíš umrznou prsty a tak jsem se rozhodla, že si v mezičase dojedu do Nikkarily pro dvoje suché ponožky... Protože od Urheilutalo je to do Nikkarily odhadem nějakých 6 km, tak byl tenhle výlet na tu hodinku tak akorát. Ten následující zápas Rusko-USA jsem stihla "jentaktak", přišla jsem chvilku před ruskou hymnou:-)
V druhém zápase pro mě bylo asi největším překvapením složení fanoušků v hledišti. Kdysi v září jsem při návštěvě Helsinek potkávala Rusy na každém kroku a tak jsem předpokládala, že se aspoň malinká část zdejší (tím myslím Finsko celkově) ruské menšiny na zápase v Pieksämäki objeví a dá o sobě patřičně vědět, ale nestalo se. Místo toho dorazila na zápas spousta Američanů (to se pozná, pořád žvatlali něco anglicky...) a Finové taky bůhvíproč nějak fandili USA a tak jsme se Zuzkou byli možná jediní fanoušci Ruska na celém stadionu v Pieksämäki:-) Carlos a Isabele si v tomhle zápase nějak nenašli svého favorita, ale oba byli úplně nadšení hokejem, protože tenhle sport viděli živě poprvé (a možná dokonce vůbec poprvé) v životě... Občas jsem ráda, že pocházím z té naší české kotliny, kde můžeme sledovat v televizi (i naživo) opravdu hodně sportů a taky si jich můžeme docela dost vyzkoušet:-)
V tomhle druhém zápase se hrál ještě zajímavější hokej než v tom prvním, hodně rychlý, s množstvím přesných přihrávek a hokejové chytrosti ze strany Rusů a důrazu ze strany Američanů, bez zbytečných potyček, ale i přesto s množstvím vyloučených hráčů (snad tohle teď nevyznělo jako dobrá věc) a s množstvím šancí, co se plynule "přelévaly" z jedné strany hřiště na druhou... Prostě, bylo se na co dívat a bylo to fajn:-) Bohužel, zase mi prohrál ten "můj" tým:-( Zápas skončil výsledkem 3:2 pro USA...
Výsledky a statistiky hokejového turnaje pěti zemí (Finsko, Švédsko, ČR, Rusko a USA) hráčů do 18 let jsem našla zde.

A napíšete mi taky něco??

8. února 2008 v 16:30 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
... když se tak snažím psát neustále nějaké info...;-)
Děkuju:-)

Vencíkův čtvrteční (foto)výlet na kole

8. února 2008 v 14:59 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Ve čtvrtek odpoledne jsem vyrazila na kole směrem do Lomapirtti. Modrá čárka na teploměru se usadila někde kolem čísla 0 a tak bylo na hlavní silnici nepříjemně mokro, ale to není nic výjimečného. Na kole nemám nic takového jako tachometr, ale na cedulce poblíž hlavního nádraží se u názvu Lomapirtti píše 4 km a tak tomu budu věřit. V tom případě by to z Nikkarily do Lomapirtti mělo být odhadem asi 7 km...
Lomapirtti
Přiznávám se, původně jsem se chtěla jít v Lomapirtti vykoupat. "Kylmästä" - "ze zimy". Přijela jsem do Lomapirtti něco po třetí hodině odpolední a místnost se otvírá až od čtyř. Takhle jsem to měla v plánu, abych neotravovala přítomné plavce ("avantouimari" = plavec v díře v ledu) s foťákem;-) A tak jsem zamířila do dřevěné budky na břehu...

... jenže, tam si na stěně nešlo nevšimnout obrovského nápisu: "Älä mene yksin uimaan!" = "Nechoď plavat sám!" A vzpoměla jsem si taky na Astu, jak se mi právě tohle snažila finsky vysvětlit... Ne, nakonec jsem to opravdu neudělala. Už proto, že byl čtvrtek. (Třeba v neděli by to byla úplně jiná situace...) Kdybych se opravdu moc chtěla koupat, stačilo počkat do 16:00, kdy by se začaly trousit první finské paní... Ne, žádného koupajícího se chlapa jsem tady nikdy neviděla, aspoň prozatím. Mají k dispozici jinou místnost v budově, ale otvírací doba je stejná. S Astou a Katjou sem chodíme od začátku ledna a pořád vídáme jen baby:-) Čím to asi bude?!?!
A tak jsem za sebou jen zavřela ty dveře dřevěné budky... Svůj velký batoh a rukavice jsem odložila do sněhu a šla jsem si vyfotit pár obrázků:-)
Tak tohle je "järven avanto":

A teď Vencíkův pokus o vysvětlení... Ne, nejsem Finka (i když se mi občas zdá, že mám k těmhle lidičkám strašně blízko a přemýšlím, jestli si čáp náhodou nespletl zeměpisnou polohu;-) ), moc se v těchto věcech týkajících se zimního koupání nevyznám, hodně věcí taky občas ztrácím v překladu (Asta by mi toho možná ráda řekla víc, ale nejde to, protože jí nerozumím...) a určitě mi doposud zůstává utajeno mnohé z toho, co se má a nemá dělat, co se smí a nesmí... Ale teď se chci podělit aspoň o to málo, co o tom vím:-) Jako Češka, co tráví svojí první zimu ve Finsku a doufá, že nebude její poslední... Takže:

"avantouinti" - Vencíkův pohled na věc...
Lomapirtti se nachází na břehu jezera Vangasjärvi (je to vidět taky na mapě běžeckých stop, která je k vidění zde) a nejspíš je to taková letní záležitost, rekreační centrum o letních prázdninách. Už podle toho, že "loma" znamená prázdniny. A v zimě slouží lidem, co se rádi chodí v tomhle ročním období koupat, jako takové zázemí... Zdejší "järven avanto" ("järvi" = jezero, "avanto" = díra v ledu) není vytvořené sekyrkou ani ničím takovým, ale proudící vodou. Nevím jistě, jestli je to tak od přírody jako přítok jezera Vangasjärvi nebo jestli v tom má prsty nějaká chytrá osůbka milující zimní plavání a funguje to malinko uměle... Těžko říct a těžko se finsky zeptat, ale časem to určitě zkusím;-)
V Lomapirtti se můžete jít koupat "kylmästä" ("ze zimy") nebo z místnosti. Tahle místnost je otevřená ve čtvrtek 16-18 v jedné z budov v Lomapirtti, té nejbližší od "avanto". Vlastně, kromě té velké převlíkací místnosti, kde je velký stůl, spousta židlí, gauč a mnoho dalšího zařízení, neboť určitě není určena speciálně jen zimním plavcům, máme v budově přístup také do sprchy a na WC a nachází se zde i sauna. Nevím bohužel, jak to tady funguje se saunou, ale v době našich návštěv Lomapirtti bývá zavřená nebo to tak aspoň vypadá... Jak už jsem psala výše, baby a chlapi tady mají vlastní místnost. Její použití stojí 3 eura, ale to se asi vyplatí, protože je mnohem příjemnější oblíkat se v klidu v teple místnosti než se v dřevěné budce skoro potmě snažit s pomocí svých zimou zkřehlých prstů nasoukat do všech těch vrstev teplého oblečení...

Druhou možností je právě to, že nejdete z místnosti, ale "kylmästä" - z dřevěné budky na břehu (na první fotce). Bývá tam tma a odspoda zebou nohy. Právě proto při našem prvním letošním koupání přinesla s sebou Katja karimatku pod nohy a baterku:-) Lidi, co se chodí koupat často, znají různé vychytávky. Důležité je připravit si v budce předem všechno potřebné oblečení, aby se člověk mohl co nejrychleji obléknout. Totiž, není problém jít "kylmästä" do vody. Možná je to ještě malinko jednodušší v tom, že čím víc je vám zima, tím teplejší vám připadá voda:-) Ale po návratu zpátky, když klepete v budce kosu a snažíte se oblíct, tak jste rádi, když to máte rychle za sebou...
K těm "vychytávkám". První věc, co jsem zkusila na vlastní kůži, jsou ponožky. Už jsem to popisovala v jednom z dřívějších článků, ale napíšu to ještě jednou, když už tady píšu o všem... To jsem viděla poprvé u Katji a ona mi taky vysvětlila, jak to mám udělat. Takže: napřed pletené ponožky a na ně obyčejné... Proč ponožky? Do jezera se chodí po té černé gumě, co vidíte na druhé fotce (mimochodem, na první fotce je vidět, že od budek buďto nevede vůbec nebo je pod sněhem). Trošku to zebe, ale dá se. Když to vypadá právě tak, jako na té fotce, tak chodím (z místnosti) většinou bez ponožek. Ale když na cestě leží sníh nebo je trochu zledovatělá, tak to zebe opravdu dost a ponožky výborně poslouží k tomu, aby vás nezábla chodidla a prsty u nohou ještě večer v posteli... Ne kvůli tomu, že jste se koupali v díře v ledu, ale proto, že jste šli do té díry naboso;-)
A možná si teď stejně jako moje mamka vzpomenete na jednu scénu z filmu "S tebou mě baví svět", kde Dášenka říká tatínkovi: " ... maminka mi vždycky před koupáním sundavá bačkůrky..." a přemýšlíte, jestli si ty ponožky sundám nebo ne?? Nesundám, koupu se v ponožkách. Led totiž bývá i úplně na konci, před schůdky do díry, a hlavně - musíte stejnou cestou zpátky. Jasně, nejspíš by šlo sundat ponožky, vykoupat se a nazout ponožky... Jenže stejně jsou už po té cestě trochu mokré a od těch mokrých nohou by se ještě víc namočily, takže výsledek by byl skoro stejný: dvoje mokré ponožky. A z vlastní zkušenosti vám můžu potvrdit, že po tom, co vylezu z vody, opravdu docela spěchám a zdržovat se oblékáním ponožek by se mi opravdu nechtělo... Asi tak:-)
A ještě jednu vychytávku tady musím zmínit, přestože jsem ji nezkoušela. Některé babičky, co vídám v Lomapirtti, se chodí koupat v čepici. I Asta to občas dělá, když hodně fouká. Nevím, nikdy mi zatím v té díře nebyla taková zima na hlavu, abych s láskou vzpomínala na svou čepici zanechanou v teplé místnosti... Ale třeba to někomu opravdu pomáhá. A taky jsem se ještě nekoupala v opravdu velkém mrazu;-)
Co se týká lidiček, "avantouimari", se kterými se setkáváme v Lomapirtti, tak mě dost překvapilo, že po Elině (dcera Katji, odhadem jí může být asi 12 let) jsem druhý nejmladší člověk!! Zatím jsem se nepotkala s nikým mojeho věku a nevím, čím to je. Kdybych si měla tipnout, hodně přibližně, kolik let je asi těm paním, co navštěvují Lomapirtti, tak bych řekla tak od 35 let výš... (Asta taky patří do téhle kategorie, přestože na svých 40 let opravdu nevypadá.) A výjimkou nejsou ani "babičky", co jim může být kolem 60 let:-)

Cesta do pekárny, do Pieksämäki a do Nikkarily...
Od Lomapirtti jsem pokračovala dál po cyklostezce podél hlavní silnice, kolem jezera Vangasjärvi. Měla jsem namířeno do "MOILASu". Od Lomapirtti už to není daleko, jen na opačné straně jezera. Moilas je zdejší pekárna a zároveň prodejna pečiva a kavárna. Prostě je to úplně úžasné místo:-) Pravda, nachází se trošku z ruky, z centra Pieksämäki to bude odhadem tak 4 km... Taky proto byla tohle moje první zdejší návštěva po vlastní ose;-) Cesta sem se rozhodně vyplatí. Pečivo je zde opravdu o dost levnější než v běžných obchodech v Pieksämäki. A tak jsem tady včera uskutečnila výhodný nákup:-)
Následoval návrat do Pieksämäki a návštěva obchodu Kesport, kde jsem si chtěla koupit nějaký vosk na běžky. V části obchodu s lyžařským vybavením seděl na židličce takový šedovlasý usměvavý děda. Možná jsem to měla zkusit radši finsky... Ale anglicky mi rozuměl, když jsem se ho zeptala, jaký vosk si mám koupit, když je počasí jako teď. Vybral z regálu jeden vosk a podal mi ho. Byl to vosk pro -3 až +1 °C, tak si říkám dobrý, ale zároveň mě napadá, že potřebuju ještě nějakej do mrazu. A tak se ptám... Ale je vidět, že si děda v angličtině moc nevěří a tak se vydává hledat svého kolegu dřív, než se já stačím pokusit o stejnou otázku ve finštině:-( Za chviličku přichází takový kluk asi tak mojeho věku a tak se ho zeptám na cosi univerzálnějšího do mrazu, dostávám do ruky ten správný vosk a beru si oba:-) Ty dva vosky mě stojí 10 eur, ale snad mi to konečně pojede víc dopředu než dozadu...;-)
Po krátké návštěvě CITYMARKETu jsem zamířila zpátky domů, do Nikkarily. Přijela jsem někdy kolem páté hodiny a trošku jsem se flákala v baráčku a pak mě napadlo, že bych si mohla dojít konečně vyfotit naši saunu dřív, než tam v 18:00 přijde Zuzka a Isabel a budu vypadat jako šmírák;-)

Sauna v Nikkarile

Vcházím do sauny v Nikkarile. Jako první vstoupím do převlíkací místnosti:

Převlíkací místnost nebo šatna se finsky řekne "pukuhuone". Tady nechávám všechno oblečení:-) Potřebuju jen ručník a nějaký šampón do sprchy po saunování...
Následuje sprchovací místnost:

Sprcha se finsky řekne "suihku". Ani nevím přesně proč, ale Finové se vždycky před saunováním sprchují a tak jsem to odkoukala a dělám to taky;-) (Z Čech nemám žádné zkušenosti se saunováním, když jsem přijela do Finska, byla jsem úplný amatér… ale to jsem asi pořád.) Ve sprchovací místnosti se taky nachází obyčejný kohoutek s vodou, kde se napouští voda do kýblíku a ten se pak spolu s jakousi naběračkou bere s sebou do sauny… Teď se omlouvám, protože tuším, že existují speciální finská pojmenování pro tyhle věci, ale já si je nepamatuju:-(
A konečně jsem v sauně:

... a na druhé straně místnosti to vypadá úplně stejně… Fotila jsem to při otevřených dveřích, foťák se naštěstí nezarosil, ale asi jsem tam docela vyvětrala i přesto, že mám odtud jen čtyři fotky;-)
A tohle jsou saunová kamínka, finsky "kiuas":

Co k tomu dodat? Snad jen to, že teplota v naší sauně se pohybuje povětšinou někde v rozmezí 80 až 90 °C a stejně jako v každé běžné sauně se na horké kameny na kamínkách příležitostně lije voda, aby vznikalo trošku vodní páry (= "löyly"). A taky někteří lidi si nosí do sauny pivo nebo sidery, ale já ne, protože jestli něco opravdu nemám ráda, tak je to teplé pivo!!:-) A nezvládám ho vypít tak rychle, aby se mi v sauně nestačilo ohřát... Když už si s sebou nesu pivko, tak si ho nechávám před touhle místností;-)
A už jsem tady napsala, že je sauna nejúžasnější místo na světě?? Jestli ne, tak teď...;-) No dobře, na světě možná ne, ale v Nikkarile určitě:-) Ale možná jen proto, že tady nemáme žádné "järven avanto"...;-)

P.S: Přidávám odkaz na článek o saunách ve finské Wikipedii. Tenhle článek je určitě mnohem zajímavější než ten český, ale finština je malinko problém... Pro českou verzi stačí kliknout na odkaz "Česky" v levém sloupci, ale to všichni známe:-)

Kratičká smutná poznámka na konec aneb Vencík je pako!!!
Vzpomínáte si ještě, jak jsem plánovala, že pojedu do Suonenjoki fandit českému hokejovému týmu do 18 let v souboji s týmem Švédska?? Ve čtvrtek večer jsem se znova ujistila, kdy přesně mi dneska jede vlak do Suonenjoki. Chtěla jsem si s sebou vzít foťák a velkou svačinu a už jsem se viděla v tom hledišti ve svém "epesním" hokejovém dresu, jak se dívám na výborný hokej a fandím našemu týmu:-) A pak jsem se podívala na rozpis zápasů... Suonenjoki: 7.2.2008!!! Jo, ten zápas se hrál ve čtvrtek 7.2. a já pako jsem už asi dva týdny plánovala, jak v pátek 8.2. pojedu do Suonenjoki!! Jak se mi tohle mohlo stát?! Já nevím, opravdu to nevím... Ale včera večer mě to opravdu moc mrzelo:-(

Všechny Vencíkovy fotky z Lomapirtti a ze sauny jsou ke shlédnutí tady.

Středeční výlet na běžkách

8. února 2008 v 13:25
Ve středu odpoledne jsme byli na běžkách - Isabel, Carlos, Zuzka a já. Cesta byla tradičně veselá:-) Obzvlášť jedno místo, kde vedla stopa z jezera na břeh a bylo to malinko do kopce. Já vím, jsem občas trošku škodolibá, ale opravdu jen trošku... A tak jsem v téhle situaci vytáhla foťák a natočila jsem jedno "epesní" videjko:-) Padlo při tom na moji adresu hodně nemilých slov a já to úplně chápu, ale zároveň mám z toho videa radost. Určitě je to moje prozatímně nejlepší video z Finska;-) (Nasdílela jsem to do jedné úschovny, jestli chcete poslat odkaz, písněte do komentářů a nezapomeňte tam nechat svůj email... Ale má to asi 208 MB, takže nic moc.)
Musím ale naše španělské spolužáky pochválit. Opravdu se zlepšují každým dnem. Tentokrát jsme si s sebou vzala foťák, abych si mohla pořídit pár snímků z bílé stopy a tak jsem často zůstávala vzadu a občas jsem pak musela opravdu hodně máknout, abych dohnala zbytek té naší španělsko-české skupinky:-) Tentokrát jsme se nechali lyžařskou stopou zavést na místo zvané Tahinlampi. Podle mapy to mělo být nějaké jezero. Stopa vedla přes jedno docela rozlehlé rašeliniště, takže pořád po rovině. Běžkovalo se hezky, jen byla celkem slušná mlha a mizerná viditelnost...

Při návratu od Tahinlampi, nedaleko hlavní silnice vedoucí z Pieksämäki do Mikkeli, jsme se rozloučili s Isabel, která se vracela do Nikkarily, a pokračovali jsme ve třech směrem kamsi do vesnice Kukkaromäki. Míjeli jsme Pieksämäki nedaleko jedné z jeho částí zvané Kontiopuisto (tam jezdím každý pátek na trénink) a mířily jsme ke zdejšímu běžkařskému okruhu. Po celé jeho délce (1,2 km) jsou rozmístěny pouliční lampy a tak se zde dá jezdit i pozdě večer. Zjistila jsem, že tenhle okruh je opravdu výborná záležitost - osvětlení, dvě upravené stopy a mezi nimi široký prostor určený vyznavačům bruslařského stylu:-)

Z pohledu Carlose ale cesta k tomuto okruhu skýtala jednu velkou nepříjemnost - kopce. Ale ne, pořád to jsou z pohledu našince spíš jen kopečky;-) Po dlouhém snažení se do prvního z nich nakonec vyšplhal a pak měl radost, že si může konečně užít pořádný sjezd. Tenhle pocit jsem s ním sdílela, protože ve Finsku si člověk těch kopečků moc neužije... To už jsme projížděli po tom běžkařském okruhu a následovalo další kratičké stoupání. A tak šplháme do kopce, Carlos se taky statečně snaží:-) Najednou padá - obvyklá situace při cestě do kopce;-) Jenže tentokrát se to nějak nepovedlo... a hůlka byla v pr...i!! Teda ne, tam ne...;-) Zlomená. Naštěstí tenhle okruh se nachází nedaleko hlavní silnice z Nikkarily do Pieksämäki a tak jsme Carlose vyslaly pěšky do Nikkarily a pokračovaly jsme už jen Zuzka a já.
Přiznávám se, po pár set metrech směrem na Kukkaromäki jsem byla už slušně naštvaná a používala jsem nevybíravých slov. Pravda, spíš jen v duchu, ale o to horších... Ne, vůbec za to nemohla žádná živá bytost, jen... Ten zk..venej vosk!!! Co je to za sr.čku?!?! O Vánocích jsem si totiž v jednom sportovním obchodě v Pelhřimově koupila vosk na běžky, protože jsem předpokládala, že to bude cenově výhodnější než ve Finsku. No, cenově možná;-) Jenže za těch několik málo dní, co jsem tady ve Finsku chodila na běžky, už jsem ho vypotřebovala asi půlku krabičky a že bych si nějak dobře zajezdila, to opravdu ne. Občas jsem to po cestě zkoušela přemazávat, jednou dokonce třikrát během cesty, ale stejně to bylo dost marné snažení. Včera, cestou do Kukkaromäki, která vedla docela často do mírného kopečku, jsem chvilkama měla opravdu sto chutí zahodit tu bílomodrou krabičku s nápisem SKIVO někam do křoví!!! Nakonec jsem to přetrpěla do Kukkaromäki, ale tam jsem si už byla stoprocentně jistá, že ve stopě už ani krok!! A tak jsem se dočasně rozloučila se Zuzkou a dobruslila jsem to po silnici až do Nikkarily:-) (Ten smajlík proto, že se jelo opravdu výborně...) Před baráčkem jsem seškrábala celou tu zbytečnou vrstvu vosku ze skluznic svých běžek a rozhodla jsem se, že zítra vyrazím do Pieksämäki do obchodu Kesport na nákup nějakého pořádného vosku:-)
Tenhle čtvrtek měl být trochu netradiční v tom, že Astě s Katjou to zrovna nějak časově nevycházelo a tak jsme koupání v díře v ledu v Lomapirtti tentokráte vynechávaly... A tak jsem malinko přemýšlela, co budu odpoledne dělat. Ale nakonec jsem se definitivně rozhodla pro výlet na kole do Lomapirtti:-) Večer jsem se totiž na Skype potkala s mamkou a ona pořád chtěla strašně moc vědět, jak vypadá ta díra v ledu a ptala se, kdy už jí to konečně vyfotím, když jsem to kdysi slíbila... A v té chvíli už mi bylo jasné, co budu dělat ve čtvrtek...:-)
P.S.: Zuzka našla na internetu tu dříve zmiňovanou mapu stop (latukartta), tak tady je odkaz:-)

Fotky z běžek

6. února 2008 v 20:00 | Vencík |  Novinky v Galerii

A další fotky jsou tady.

Vencíkovy tři obrázky

6. února 2008 v 11:32 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Tohle jsem vyfotila včera, 5. února 2008, po návratu z běžek...
1. fotka
Finsko se v zimě mění v ráj všech běžkařů. A taky lidí, co se v tomhle ročním období rádi koupou v jezeře, v díře v ledu;-) Lyžařská stopa se finsky řekne "latu" a "latukartta" je mapa stop. Tu zdejší, zobrazující lyžařské trasy v blízkém okolí Pieksämäki, jsem dostala od Asty cestou na zápas do Joensuu a dá se prý stáhnout z internetu... A nejlepší na tom je, že na tuhle síť udržovaných stop se dá napojit přímo u nás v Nikkarile. Stopa nám vede nějakých možná 20 metrů od vchodu do baráčku:-) Co víc si přát?!

2. fotka
Strakapoud na dřevěném sloupu "pouliční" lampy (je to opravdu pouliční lampa, když se nachází v lese??) nedaleko našeho baráčku. V místě, kudy vede lyžařská stopa. Při návratu z běžkování jsem si ho všimla a tak jsem se rychle stavila pro foťák:-)

3. fotka
A takhle vypadal Zuzky nos po našem dnešním výletu na běžkách. Cestou jsme sjížděly jeden celkem slušný kopec, asi jeden z největších, co se dá v okolí Nikkarily spatřit... Ale opravdu si nepředstavujte žádný finský Křemešník;-) Sjela jsem ten kopec a odspoda se dívám na Zuzku. Rozjíždí se, frčí z kopce... háže ukázkovou tlamu!!;-) Výborně by se hodila do "Neváhej a toč!", jestli ten pořad ještě existuje. Naštěstí Zuzka i lyže zůstaly celé:-)

Tak tohle je prozatím všechno, ale další fotky určitě budou:-)

Víkendové zprávičky

6. února 2008 v 10:05 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Sobota
Ráno byli Zuzka, Isabel a Carlos spolu s Markem rybařit na jezeře. Já tentokrát ne, protože jsem po tom pátečním tréninku a následující noční akci v Pieksämäki spala jako zabitá a největší moje aktivita po deváté hodině ranní (v deset jsme měli srázek) bylo pootevření jednoho oka a následné ujištění Zuzky o tom, že dneska ráno mě z postele nedostane asi vůbec nic...
Odpoledne jsme vyrazili na běžky. Naši španělští kolegové na tom stáli poprvé včera (tím myslím v pátek) a tak se dalo vytušit, že to asi bude docela sranda;-) A taky že jo:-) Už první kopeček (v téhle části Finska se jen máloco dá nazvat slovem "kopec", náš Křemešník tady opravdu nic nepřipomíná), kousek za baráčkem, jim dal docela zabrat a už jsem začínala mít pocit, že tam zůstaneme trčet navždy... Naštěstí se s tím ale poprali statečně a mohli jsme pokračovat v jízdě:) Největší kopeček na trase se nachází za posledními budovami v Nikkarile, mezi jezery Hautonen a Mustonen, a ten jsem mezitím stačila dvakrát sjet;-) Pak už jen sjezd zase dolů k jezeru Mustonen a asi nejsložitější část cesty byla za námi... Udělali jsme takový okruh kolem jezera Mustonen a částečně přes něj po ledě a bylo to fajn a nasmáli jsme se moc:-) Naštěstí i přes všechny pády Carlos a Isabel tenhle malý výlet přežili, stejně jako jejich lyžařské vybavení... I když, v jednu chvíli mi hodně zatrnulo. Už v Nikkarile, asi 100 metrů od baráčku. Carlos si po pádu obouval lyže, to se mu podařilo a tak se rozjel z kopce. Problém je, že ještě neumí brzdit. A proti němu najednou jelo auto... pořád jelo a Carlos taky... naštěstí jel docela při straně silnice (nalevo), tak řidič jen zkušeně odbočil na druhou stranu a vyhnul se... ale bylo to o fous;-)
Večer jsme pozvali Isabel a Carlose na rádoby typické české jídlo - bramborové knedlíky s borůvkami. Všechno bylo v pohodě, jen ta mouka, co jsme si se Zuzkou po dlouhém rozmýšlení v S-marketu koupily, byla (tak nějak) hladká žitná místo pšeničné hrubé... A tak naše těsto trošku připomínalo lepidlo a mám pocit, že by se příležitostně v době nouze opravdu dalo k těmto účelům použít:-) Ale jíst se to docela dalo...
A pak jsme se dívali na film Babel, vypůjčený z knihovny v Pieksämäki a mělo to jen jedinou malou chybičku - ve filmu se místy nemluvilo jen anglicky a na výběr jsme měli jen titulky v severských jazycích, ze kterých jsme si vybrali finštinu (kvůli mně), protože švédsky nebo norsky stejně nikdo z nás neumí... Mně to bylo celkem jedno, protože anglicky mluveným filmům stejně nikdy nerozumím, a tak jsem se snažila překládat si ty finské titulky jako obvykle, když náhodou sleduju nějaký film ve finské televizi. Jediný člověk v místnosti, kdo rozuměl všemu, byla naše finská spolubydlící Mari. Já jsem rozuměla všemu, co mi jen moje chabé znalosti finštiny dovolují a tentokrát asi byly ve filmu jen jednoduché dialogy nebo nevím, ale rozuměla jsem z těch finských titulků docela dost:-) Španělé Carlos a Isabel byli ztraceni v arabských a japonských dialozích, kdy jim Mari statečně překládala to, co se psalo ve finských titulcích... Zuzka byla navíc ztracená i v dialozích španělských, ale ty jí překládala Isabel... Jo, byl to skrz tu jazykovou směs opravdu zajímavý večer a hlavně - ten film byl opravdu hodně dobrej!!:-)

Neděle
Už trošku tradičně mi v neděli došlo jídlo a tak jsem si udělala takový pěší výlet do Pieksämäki, do K-marketu, kde bývá otevřeno i v tento nákupům nepřející den... A udělala jsem si slušné zásoby, takže v nejbližších dnech hladem neumřu:-)
Zbytek dne a část noci jsem se pak jen učila a učila a učila... Finštinu, samozřejmě:-)
A mezitím jsem se večer po setmění šla podívat na molo na jezeře Hautonen, protože Zuzka přišla s informací, že je prý vidět polární záře a dívali se na ni s Carlosem a s Isabel. A tak jsem stála na molu a hledala cosi na nebi... No, nějaká slaboučce probleskující zelená světýlka jsem na obloze opravdu spatřila. Otázkou zůstává, jestli jsem je viděla, protože jsem je chtěla vidět, nebo tam opravdu byly?? Snad tam byly, věřím tomu:-) Ale zároveň doufám, že někdy příště to bude vidět líp...
Počasí ve Finsku je zajímavé. Strašně moc proměnlivé. Víc, než jsem zvyklá od nás z Čech. Tak třeba v minulém týdnu bylo docela zima. V pátek během naší večerní cesty do Pieksämäki opravdu hodně sněžilo. V sobotu se teplota pohybovala někde kolem nuly, možná slabě nad nulou. Při našem malém výletu na běžkách byl sníh docela mokrý, trošku to tálo. V neděli bylo přes den lehce pod nulou a sněžilo, docela dost a zrovna cestou do Pieksämäki a tak jsem před K-marketem vypadala malinko jako sněhulák;-) A večer na tom molu bylo docela chladno... Po příchodu do baráčku jsem zkontrolovala teploměr a bylo tam asi - 11 °C. A ráno padl rekord - nejnižší teplota, co jsem zažila ve Finsku: - 18 °C!! Večer jsem jela do Kontiopuista na kole, ale to bylo už zase jen nějakých pár stupňů pod nulou...

Páteční večer a noc

4. února 2008 v 18:02 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Po pátečním tréninku jsem měla v plánu už jen teplou sprchu a povalování se v posteli nad učebnicí finštiny, abych se prokousala nějakými dalšími zvláštnostmi tohoto hezkého, zajímavého a originálního jazyka;-) Ta první část mi vyšla… ale když už jsem se skoro chystala zaplout do postele, tak došla Zuzka spolu s Isabel, která mě začala přesvědčovat o výhodách návštěvy Pieksämäki - právě teď… Přiznávám, že se mi vůbec nikam nechtělo. Ale nechtěla jsem se nechat překecávat půl hodiny a nechtěla jsem tentokráte kazit Isabel její nadšení pro věc… a taky jsem si najednou uvědomila ten svůj pocit, že bych si docela dala nějaké to pivko;-)
A tak jsme někdy kolem půl 11 vyrazili pěšky do Pieksämäki. Cílem našeho "putování" mělo být Galaxy, místní diskotéka. Vlastně byl docela hezký večer. Malinko sněžilo, dřevěné "pouliční" lampy nám svítily na cestu, jen sem tam nás míjela nějaká auta… v ruce třetinkovou plechovku pivka Karjala, co Carlos prozřetelně vzal s sebou, aby jsme náhodou cestou netrpěli žízní, a kecali jsme a kecali:-) A tak nám cesta docela uběhla a už jsme stáli před Galaxy. Jdeme dovnitř… aha, tak to asi radši ne… V pátek kolem jedenácté hodiny večerní zelo Galaxy prázdnotou. Na parketu nikdo, kolem jen pár lidiček. Co teď? Nějak se mi nechtělo věřit tomu, co říkal Carlos, totiž že je ještě brzo, protože ve středu přijeli z Nikkarily do Galaxy ještě později…
A tak jsme vyrazili na menší průzkum barů v Pieksämäki a zakotvili jsme v nějakém irském baru nebo čemsi takovém… A měli tam čtyři druhy českého piva:-) Teda vzpomínám si jen na světlého a tmavého budvara, ale opravdu nekecám!! Ale dala jsem si finské pivko Lapin Kulta, co bohužel nepatří zrovna k tomu nej, ale bylo točené… V tomhle baru to vypadalo moc hezky, ale v Coroně je to cenově zajímavější, to se musí nechat;-) Po jednom pivku jsme se vydali znova na průzkum Galaxy…
… a překvapivě jsem zjistila, že Carlos měl tentokrát pravdu a nějakých 11 hodin večer je asi opravdu brzo nebo co;-) No, ve Finsku jsou některé věci jinak. Tohle asi souvisí s tím, že ve Finsku je zvykem popít nejdřív něco doma a pak vyrazit ven… Moc se tomu nedivím a po objednání si svého oblíbeného mixu (salmiaki s mlíkem) s názvem "valkovenäläinen" už to i docela chápu!! No, valkovenäläinen v Galaxy = 5.60 euro. V Coroně bývá za nějaké 2.50!! Ale jestli něco opravdu nesnáším, tak žízeň;-)
Muzika v Galaxy nebyla zrovna podle mého gusta. Radši bych poslouchala Nightwish, Uniklubi nebo nějakou jinou dobrou (z mojeho pohledu) finskou muziku než rádoby taneční anglické, případně španělské "odrhovačky":-( Ale Galaxy není rockový klub ani nic podobného, tak mám smůlu, jak už to tak bývá skrz muziku… Ale asi by to mohlo být i horší;-) A při pohledu na Isabel s Carlosem, kteří měli z té jejich muziky strašnou radost, jsem prostě nemohla mít špatnou náladu:-) Úplně si umím představit, že kdybych v Pieksämäki slyšela nějakou českou písničku, a snad by to mohla být i "Dlouhá noc" od Helenky Vondráčkový (ježiš, FUJ!!!), tak bych asi měla taky radost…
Ani mě nenapadá nic zvláštního, prostě takové normální zážitky z diskotéky… Jen nevím, jestli je to tak v celém Finsku (tím myslím na diskotékách, v barech a tak…) nebo jen v Galaxy… ale v Galaxy jsem si vzpoměla na slova jedné písničky: "… láska je láska, když choděj kluci s klukama a holky s holkama…" A všechno v pohodě a tak se mi to líbí:-)
A ještě něco mě napadá a bude mi to ještě možná nějaký čas vrtat hlavou a budu se při tom nechápavě usmívat… Už jste někdy dostali na diskotéce propisku, jen tak?? Případně, dali jste někdy někomu na diskotéce propisku? No, kdyby se mi to nestalo, tak se neptám… Bohužel, chyba byla v tom, že finsky jsem té babě nerozuměla a v angličtině byla nějak moc dobrá a hlavně - přes tu hrající muziku bylo špatně slyšet:-( A tak vůbec netuším, jen můžu přemýšlet o různých důvodech, proč jsem dostala od jedné slečny na diskotéce tužku…:)) Možná jen neznám nějaké finské zvyky;-)
Po půl páté ráno jsme se pěšky vrátili do Nikkarily...

Inventura v CITYMARKETu

4. února 2008 v 16:29 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...
Stalo se už takovou milou tradicí, že se každý čtvrtek s Astou, Katjou a Elinou (Katji dcerka) chodíme koupat do Lomapirtti, do díry v ledu. Tentokrát mě ale po koupání a příjezdu na kole do Nikkarily nečekala vyhřátá sauna a volný večer, ale po docela krátkém (něco přes hodinu) flákání se v baráčku a v počítačové učebně jsem znova nasedla na kolo směr Pieksämäki, abych se spolu s naším týmem Pisaba zúčastnila jakési brigádky v Citymarketu.
Měla to být inventura zboží, počítání všeho možného. Moc jsem netušila, jak to bude probíhat a trošku jsem se bála, jestli to všechno správně pochopím, když umím tak špatně finsky. Ale když se mě Asta asi týden před tím (po návratu z koupání v Lomapirtti v autě na parkovišti v Nikkarile) ptala, jestli do toho půjdu taky (a že jí dalo opravdu hodně práce vysvětlit mi finsky, o co jde, tak abych to pochopila…), neváhala jsem moc dlouho… Vůbec neznám účel této brigádky a nějak jsem se na to ani neptala, nepřišlo mi to smrtelně důležité. Jen mě napadlo, že to možná souvisí se sponzorstvím týmu nebo tak něco, protože nevidím jiný důvod, proč by skoro všechny baby a několik borců z našeho týmu jen tak obětovalo svůj čtvrteční večer, aby mohli dobrovolně někde pracovat;-)
A tak jsme se ve čtvrtek v 19:00 sešli před obchodem Alko (součást Citymarketu). Když dorazili všichni, přesunuli jsme se do zadní části obchodu a nějaký člověk nám tam dlouze něco říkal… Z toho jsem matně vytušila pár slov, pár věcí, ale stejně jsem byla ztracená a tak jsem se jen inspirovala svými kolegyněmi a kolegy… Nafasovali jsme něco jako umělou pětikorunu (teda spíš euro…) a před obchodem jsme si všichni vyzvedli nákupní vozík. A pak už následovalo přidělení nějakého toho regálu. Teda já jsem kromě regálu dostala přidělenou ještě Nooru (k vedlejšímu regálu) jako překladatelku, aby mi vysvětlila, co se od nás chce. Naštěstí to byla úplně jednoduchá záležitost a tak jí vysvětlování zabralo možná tak dvě minuty a všechno bylo v pohodě:-) A pak jsme se vrhli do práce…
Já jsem měla na začátku regálu nějaké malé krabičky - vitamíny a různé podobné věci, co bych si asi jen tak nekoupila, možná po nějaké velké slevě, a když jsem se na to poprvé podívala, připadalo mi, že to budu počítat snad ještě zítra… Ale ve srovnání s Noorou to ještě nebylo tak hrozné. Totiž, Noora u protějšího regálu měla opravdu straaašně moc konzerv!! Vůbec jsem jí to nezáviděla… Museli jsme totiž u každého druhu zboží spočítat, kolik toho je, a pak od toho vzít jeden kus, napsat na něj fixem to číslo a dát do nákupního vozíku. Každou věc, celý regál těch věcí. A tak jsme všichni počítali a počítali… a dobře se nám počítalo, teda většinou:-) A občas jsem si ty čísla musela dočasně zapisovat na ruku, protože moje paměť už není to, co zamlada, a nějak jsem neměla po ruce žádný papír… a pak mi došlo, že budu vypadat jako úplnej debil, když to tak budu dělat celý večer… Naštěstí jsem po menším pátrání objevila něco, co vypadalo jako velká rule toaleťáku a vůbec nevím, na co to tam prodavačky používají, ale kousek toho papíru se mi hodil:-)
Podle původního plánu, co mi říkala kdysi Asta, jsme měli v Citymarketu pracovat asi dvě hodinky. Jenže nějak se to protáhlo… A tak pořád počítám a počítám, od vitamínů a podobných kravinek se dostávám k těstovinám a rýži… Naštěstí žádnou z těchto věcí jako jídlo zrovna moc nevyhledávám, tak jsem při tom počítání ani neměla moc hlad:-) Z toho pohledu mi bylo malinko líto Asty, Pike a dalších lidiček, co museli být u čokolád a dalších dobrých věcí… Šlo to celkem v pohodě, až do té doby, než jsem se dostala k tak obrovské krabici těstovin, že jsem uznala, že jestli tohle budu počítat, tak mě tam najdou ještě zítra při otvíračce:-) A tak se jdu zeptat za nějakou paní prodavačkou, ale zkouším to anglicky a tak mi paní prodavačka volá na pomoc Serenu a pak se se Serenou smějeme při představě počítání té obrovské hromady těstovin… A tak Serena stejně musí zavolat paní prodavačku, aby se zeptala, jestli to jako opravdu mám počítat nebo ne. A naštěstí se dozvídám, že to mám tak nějak plus mínus… násobením, sčítáním… odhadem;-)
Nooru u vedlejšího regálu mezitím vystřídala Minna a trošku si ze mě dělala srandu v tom smyslu, že se aspoň naučím počítat finsky: yksi, kaksi, kolme, neljä… Ale samozřejmě se ode mě dozvěděla, že já to počítám po našem:-) A tak jsme si klidně mohly nedaleko sebe počítat malinko nahlas, protože česká a finská čísla se jen tak nespletou;-) Nakonec jsem těmi věcmi naplnila celý nákupní vozík a ještě nějakou krabici od banánů a jen mě napadlo, že něco takového (spoustu těstovin a rýže a k tomu nějaké ty vitamíny…) bych si nakoupila jen ve stavu velkého hladu a nouze:-)
Myslela jsem si, že když si tohle nechám projet na kase a pak to naskládám zpátky do regálů, tak už třeba půjdu domů, protože jsem měla pocit, že tak dlouho jako mně snad to počítání nemohlo nikomu trvat… Ale to jsem si jen myslela. Teda, nijak moc jsem do Nikkarily nespěchala a tak jsem ještě po vyložení svého "nákupu" (s pomocí Minny a jedné prodavačky) počítala spolu s Minnou další jednu řadu v regálu a pak jsme ještě obě šly za Astou a Pike k čokoládám… A konečně jsme to dopočítali!! Zbylo nás tam z týmu asi pět (ještě Tipi). Hodinky ukazovaly něco kolem půl jedné - už byl pátek… Poté, co jsem odmítla všechny nabídky na odvoz autem, jsem nasedla před obchodem na kolo a valila domů:-) Po cestě jsem se hezky probudila a to bylo fajn:-) Jenže bohužel se probudila i ta mrcha hlad a tak jsem v Nikkarile před spaním ještě udělala nálet na ledničku…
… a v pátek jsem vylezla z postele asi v 11:20, akorát na oběd ve školní jídelně. Co víc si přát?!;-)