Listopad 2008

VENCÍKOVO LÉTO VE FINSKU (9)

23. listopadu 2008 v 13:18 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...

Vencíkovy výlety


Cyklovýlet k moři (5. července)

Už před svým příjezdem do Jokikausta (naší "vesnice" vzdálené asi 10 km od Halikko) jsem z jakési internetové mapy vyčetla, že by to odtud mělo být docela blízko k moři. A pak když jsem jezdila autem na pole ve Vässilä, tak jsem se ptala postupně Eska i Raiji, jak daleko to je… A v obou případech jsem se dozvěděla to stejné - že neví přesně, kolik to může být kilometrů, ale že je to blízko… a ukázali rukou kamsi do polí:-)

Doopravdy jsem začala tenhle výlet plánovat až poté, co mi Asta půjčila kolo a všechno se od té doby stalo nějak bližším a dostupnějším:-) A tak jsem jednoho dne objevila v supermarketu Prisma mapu Halikko a okolí (fotka zde), pečlivě jsem ji nastudovala a malinko jsem si dopředu naplánovala trasu… Bylo to jednoduché - stačilo jen vybrat si nějakou vhodnou polňačku;-) V sobotu 5. července se na nás sběrače nějakým zázrakem usmálo štěstí a dostali jsme na odpoledne volno. Byl hezký slunečný letní den, jako stvořený pro výlet k moři. A tak jsem sbalila batůžek a šlápla do pedálů…:-)

Tohle moře poblíž Halikko je vlastně jen taková hodně dlouhá mořská zátoka. Věděla jsem o tom a viděla jsem to nakreslené v mapě, ale přesto jsem si nějak neuvědomila, že to opravdu může být jen takový úzký proužek moře…


Najít moře nebyl až takový problém. Překvapivě (aspoň pro mě…) se k němu sjíždělo z kopce a tak bylo vidět už hodně z dálky. Ale stejně jsem tak úplně nevěřila, že takhle může vypadat moře a tak jsem se rozhodla, že pro jistotu ochutnám vodu, jestli je jako opravdu slaná… Nadvakrát jsem to musela zkusit, než jsem si mohla být úplně jistá, že opravdu stojím na břehu moře:-)

Upřímně, bylo to pro mě trochu zklamání… Z pohledu člověka žijícího asi třičtvrtě roku v Nikkarile mezi třemi jezery s průzračně čistou vodou mi tahle mořská voda připadala taková docela špinavá - trochu šedá a jen malinko průhledná… I přesto ale musím uznat, že finské moře má, podobně jako celé Finsko, svoje kouzlo:-) Jak jsem tak projížděla podél břehu moře mezi vesnicemi Vartsala a Kokkila, míjela jsem takové řídké lesy bříz se spoustou vrbovek, kopřiv a dalších takových vyšších "plevelů", nějaká ta pole s řepkou nebo obilím, pro sever typické dřevěné načerveno natřené baráčky a na samotném břehu moře rostlo strašně moc rákosí…

Přemýšlela jsem, kudy se vlastně dá dostat do vody?! To první místo ve Vartsala, kde jsem zkusmo pila mořskou vodu, se mi totiž moc nelíbilo a tak jsem se rozhodla pokračovat dál a hledat nějaký lepší plácek… Až jsem nakonec po dlouhém zkoumání, už těsně před vesnicí s názvem Kokkila, odbočila z asfaltky doleva a vyrazila jsem po polní cestičce s poetickým názvem Merituulentie (= cesta mořského větru) s vírou, že se tudy opravdu dostanu k moři a budu se moct vykoupat...


... a opravdu tahle cesta vedla k moři - když jsem byla dost drzá na to, abych to vzala mezi pár baráčky - skoro to vypadalo jako když projíždím někomu přes dvorek… snad jen nějaká ta domácí havěť tam chyběla;-)

A tak jsem stanula na břehu moře:-) Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec vytahovat plavky nebo půjdu rovnou jen tak naostro… No jo, ještě před rokem by na tom nebylo co řešit, ale člověk si ve Finsku během všech těch návštěv sauny zvykne být tak trochu exhibicionista a už mu to ani nepřijde divný…;-) Ale nakonec jsem se rozhodla, že budu protentokrát velkej slušňák… A tak jsem se poprvé koupala ve finském moři, které ale vůbec nevypadalo jako moře:-) Ale jeho obrovskou výhodou bylo, že se tam kromě mě nekoupal asi nikdo - na rozdíl od jihoevropských pláží… A teplotou vody se moře na severu a jihu Evropy asi taky malinko liší;-)

Zpátky jsem se vracela oklikou přes Halikko, kde jsem v Prisma-marketu nakoupila nějaké ty pohlednice, moje oblíbené "Jokioisten hillomunkki", pár dalších kravinek a třetinkové pivko. To jsem vyžahla hned před obchodem na lavičce…

A pak už jsem se jen pomalu s úsměvem od ucha k uchu vracela po staré známé silničce z Halikko do Jokikausty a během téhle cesty jsem byla asi nejšťastnější člověk na světě:-)



Výstava v Lepaa (15. srpna)

Z téhle události jsem ještě dlouho malinko nestíhala;-) Zařadila bych ji do šuplíku s názvem: "Může se stát jen ve Finsku…" To jsme se takhle jednoho dne po sesbírání okurek Dorota a já (z té naší "východoevropské" bandy jsme jen my dvě rozuměly aspoň trochu finsky) dozvěděly cosi o tom, že 15.8. se koná v místě zvaném Lepaa nedaleko města Hämeenlinna jakási zemědělská výstava a padlo cosi o tom, že budeme mít ten den volno a pojedeme se tam podívat. Vůbec jsme tenkrát nepochopily, kdo z nás tam vlastně pojede a tak jsme to ani nemohly pořádně přeložit… Až v průběhu několika dalších dnů se ukázalo, že tam máme jet všichni!! Neměla jsem sebemenší tušení, jak se to chystají zorganizovat a ani jsem to nijak neřešila, spíš jsem se bála toho, jestli dostanu další volno hned následujícího dne (16.8.), kdy se v Helsinkách běžel maraton… Nakonec k mojí velké radosti vyšlo obojí:-)

V 7:45 jsem měla být připravená k odjezdu. Tou dobou už v místě zvaném Jokikausta nebydlel nikdo další ze sběračů… A tak vyjdu před baráček, pozdravím se s domácíma, chviličku čekáme... Mezitím přijelo ještě pár dalších lidí… A najednou koukám a nevěřím vlastním očím - přijíždí autobus!! Nedělám si srandu, prostě k nám mezi pole dojel autobus, aby nás vyzvedl a odvezl do Lepaa… Ještě jsme se samozřejmě stavili ve Vässilä, abychom vyzvedli všechny moje kolegy sběrače:-) Byla jsem z toho takhle po ránu opravdu dost vysmátá;-)


Ta výstava nebyla nikterak moc zajímavá, protože zemědělec ze mě asi opravdu nebude… Ve skrytu duše jsem tam očekávala něco aspoň malinko souvisejícího s lesařinou, ale marně. Naštěstí to místo v Lepaa, kde se výstava konala, byl areál jakési školy pro zemědělce a zahradníky a vypadalo to jako nějaké bývalé panství nebo tak něco. Nacházelo se zde několik docela hezkých starších budov, větrný mlýn, malý hřbitov a něco jako arboretum, jabloňový sad… Takže tam vlastně bylo docela hezky:-) Prošla jsem se po výstavišti, pokecala s ostatními sběrači od nás, vyfotila si pár obrázků, dala jsem si u stánku točené pivko… a příjemně jsem tak proflákala celý den;-)


Na zpáteční cestě jsme se ještě všichni výborně bavili nad počínáním našeho ruského kolegy, kterému řidič chtě nechtě musel zastavit u krajnice, aby mohl na okamžik navštívit tamější lesík - kvůli houbám ne;-) Věřte nebo ne, ten borec uměl jen rusky a tohle si s řidičem sám domluvil!! Bohužel jsem neměla možnost pozorovat jeho gesta a pohyby při té konverzaci, ale až dozadu jsme zaslechli pár slov v jeho rodném jazyce:))

A tak jsme ten srpnový pátek místo plahočení se v poli strávili na výstavě v Lepaa, přičemž naši domácí pro nás objednali autobus, zaplatili nám vstupné a ještě nám na cestu připravili svačinu:) Být přes léto sběračem ve Finsku je občas vlastně docela fajn;-)



Maraton v Helsinkách (16. srpna)

Ne, opravdu jsem neběžela maraton… a nejspíš ani nikdy v životě nepoběžím;-) Ale na tuhle událost jsem se připravovala dlouho dopředu a v žádném případě jsem si ji nechtěla nechat ujít!! Jestli vám teď vrtá hlavou otázka 'Proč?', tak vězte, že snad ani nejsem až tak velká fanynka běhání, ale strašně moc jsem chtěla na vlastní oči vidět svoje tři spoluhráčky z florbalového týmu Pisaba z Pieksämäki, jak běží maraton v Helsinkách!

Nechci sem psát moc detailů, snad jen: Několikrát jsem měla možnost sledovat v televizi stařičké záběry z Olympijských her 1952 v Helsinkách, jak Emil Zátopek dobíhá vítězně do cíle… Vždycky mi to připadalo úplně úžasné a nepředstavitelné, jako takový strašně vzdálený sen - uběhnout tak jednou maraton… A teď najednou vím, že když člověk strašně moc chce, může to dokázat doopravdy!!

Sedím na tribuně olympijského stadionu. Ze zachmuřeného nebe drobně prší, tak jako vlastně po celou dobu maratonu… Světla září na běžecký ovál, kde do cíle postupně dobíhají účastníci závodu. Vlastně si nejsem jistá, jestli to nazvat závodem nebo ne... Většina běžců závodí především sama se sebou - chtějí doběhnout do cíle v dobrém čase, s nímž mohou být spokojeni… Hlasatel oznamuje přihlížejícím divákům jména všech známých a zajímavých osob dobíhajících do cíle. Na světelné tabuli se zobrazují startovní čísla, jména a časy všech, kdo právě protínají pomyslnou cílovou pásku…


Vůbec nevím, kdo ten maraton vyhrál… Opravdu nemám sebemenší tušení. Na stadion jsem přišla až v době, kdy už uplynuly více než čtyři hodiny od startu. I přesto jsem ale měla možnost vidět mnoho zajímavého. Tak třeba dědu, který běžel tenhle maraton už více než podvacáté!! Tři borce, kteří uběhli maraton ve slušivých černých oblecích, od začátku do konce - nechápu;)) Jednoho Litevce s úžasnou parukou v barvách své země. Běžce převlečeného za rytíře. A když se nesmí na olympiádě v Pekingu vyjadřovat nesouhlas s politikou Číny, dá se s tibetskou vlajkou na ramenou doběhnout alespoň maraton v Helsinkách… Nevěřícně jsem se dívala na lidi, kteří po těch uběhnutých 42,195 km ještě dokázali sprintovat do cíle!!

Kdysi jsem pobývala v Pieksämäki… Objevila jsem tam florbalový tým holek a ty mě k mojí velké radosti vzaly. A tak jsem s nima chodila na tréninky a šmrdlala salibandy v nejnižší soutěži, párkrát jsme spolu zavítaly do sauny, na diskotéku, do baru, do díry v ledu… Jo jo, baby z Pisaby;-) Obzvlášť po pár pivkách mi bývalo tak nějak jedno, že mluví finsky a já ne:)) Vlastně mezi námi na první pohled víc rozdílů ani nebylo… Teď sedím na tribuně olympijského stadionu v Helsinkách a sleduju běžeckou dráhu hluboko pode mnou… Jen se tak tiše dívám, jak tři z mých bývalých spoluhráček - Asta, Satu a Mirva - postupně probíhají cílem maratonu… Dokázaly to!!:-) Neuvěřitelná a nezapomenutelná záležitost…

… s vědomím té smutné skutečnosti, že je právě teď vidím naposledy…:( Potkáme se ještě někdy s florbalovou hokejkou mezi mantinely? A potkáme se vůbec někdy?? Kdo ví…



Uniklubi v Salo (29. srpna)



Tuhle událost jsem si prostě nemohla nechat ujít!! V Pieksämäki jsem to jednou omylem udělala, ale podruhé už se mi to ani náhodou nesmělo stát;-) A tak jsem v pátečním podvečeru vyrazila na kole do Salo na koncert Uniklubi a nelituju!! Tak nějak je od té doby zbožňuju ještě víc:-)

První sníh:-)

21. listopadu 2008 v 11:58 | Vencík |  Velký Rybník a okolí
Dneska ráno jsem cestovala z Brna domů autobusem odjíždějícím v 6:00 ze Zvonařky. Jako obvykle jsem skoro celou cestu prospala... Vzbudila jsem se až za Jihlavou, rozespale jsem se jedním okem podívala skrz okenní sklo a ... Jéé, sníh!! Jupííí:-)

Cestou od zastávky domů se mi sice trošku promočila moje epesní zelená mikina;-) Ale to mi bylo tak nějak jedno, protože... první sníh... Nevím, jestli to máte stejně, ale já se znovu a znovu každým rokem jako malé děcko těším na první sníh a připadá mi strašně krásnej:-)

A na konec samozřejmě přidávám takový tradiční pohled na naši ves:


Tässä kuvassa voi nähdä ensimmäistä lunta kylässäni:-) Totta kai, jo viime viikonloppuna putosi ehkä 10 hiutaletta;-) Mutta vasta tämä lumisade on kestänyt kauemmin... Vuorilla satoi lunta jo joskus syyskuussa, mutta Velký Rybník sijaitsee vain noin 500 m merenpinnasta ja sen takia lumi tulee myöhemmin, mutta samalla se on paljon parempaa kuin Brnossa.

Matkustin tänään aamulla Brnosta kotiin, linja-auto lähti asemalta klo 6:00 ja lähes heti sain nukuttua, niin kuin aina;-) Heräsin vasta Jihlavan takana, katsoin unisesti yhdellä silmällä ikkunan lasin läpi ja ihmettelin kun huomasin... sataa lunta!! Siitä lähtien olen ollut iloinen ja vähän hymyillyt:-) En ole hullu... ainakin toivon;-) Mutta mun mielestä ensimmäinen lumi on aina kauneimpaa!!

VENCÍKOVO LÉTO VE FINSKU (8)

2. listopadu 2008 v 3:28 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...

Vencíkovo letní živobytí a práce


… aneb jak se žije sběračům ve Finsku

Vezmu to hezky od začátku;-)

Jak jsem si ve Finsku hledala práci na léto

To jsem se takhle koncem března definitivně rozhodla, že chci zůstat přes léto ve Finsku. Po pár hodinách strávených u počítače jsem konečně narazila na výborné stránky www.mol.fi a pak už jsem se jen probírala pracovními nabídkami… Zjistila jsem, že najít si na léto práci jako sběrač není vůbec nějak velký problém - právě naopak. Těch inzerátů jsem objevila spoustu a jednalo se převážně o sběr jahod, ale také hrachu, okurek, rybízu… a dokonce žampionů:-) Šlo spíš o to, jaké místo ve Finsku si vybrat… A u mě byly podstatné ještě další dvě záležitosti, a to možnost ubytování u zaměstnavatele a doba trvání práce, neboť většinou se jednalo o nabídky práce jen na jahodovou sezónu - tedy na dobu tří až šesti týdnů někdy od přelomu června a července, a to bylo pro mě jaksi málo, hlavně vzhledem k tomu, že škola nám končila už v květnu… Tím se moje možnosti značně zredukovaly, ale ani přesto jsem si nemohla stěžovat na malý výběr;-) A tak jsem po dlouhém rozmýšlení napsala mejl nejdřív kamsi ke Kuopiu (odpověď nedošla) a pak právě sem k Halikko…

Jak funguje domlouvání práce ve Finsku? Já čekala hromadu papírů… Ale ve skutečnosti to probíhalo asi tak, že jsem teda po dlouhém snažení sesmolila svou bídnou finštinou mejl s otázkou, jestli by pro mě byla na léto práce a ubytování, přičemž jsem se představila jako Češka, která pobývá momentálně jako výměnná studentka ve Finsku a umí jen trochu finsky, a čekala na odpověď… A tak jsem se dozvěděla, že by to teda šlo a chtěli po mně vědět nějaké věci jako jestli zůstávám ve Finsku i příští rok, od kdy do kdy bych u nich mohla makat, jestli potřebuju pracovní povolení, jestli se mi ta práce hodí do školy jako praxe nebo tak něco… a pak ještě pár osobních údajů. Já to poslala… Ale odpověď žádná!! Říkám si: 'Sakra, že by jim to vůbec nedošlo? Nebo mě už nechtěji?' A tak jim znova píšu, jestli jim ten mejl jako přišel… A dozvěděla jsem se asi ve dvou větách, že jako jo, ale kromě toho žádná podstatná informace:-( No nic, nechala jsem to teda asi týden nebo dva uležet… ale byla jsem z té situace čím dál tím víc nervózní, takže jsem poslala další mejl s pár otázkami týkajícími se práce, ubytování, kdy můžu přijet a tak podobně… A konečně jsem se dočkala delší odpovědi:-) S tím, že teda klidně můžu přijet už na přelomu května a června, kdy nám končí škola… Prostě mi to jako věčně podezřívavému a nedůvěřivému člověku z Čech přišlo strašně divný, ale oni se mnou prostě počítali automaticky snad hned po tom mém prvním mejlu a žádné papírování a oficiality neproběhly…:-)


Moji zaměstnavatelé a spolupracovníci

(Jejich jména budu radši používat jen málo…)

Jak už jsem psala v jednom z dřívějších článků, tak na nádraží v Salo na mě čekala paní Raija a "doma" jsem se pak hned seznámila s Eskem. Oba byli takoví staříci. Nevím přesně, protože mi připadalo tak trochu hloupé se ptát, ale tipovala bych jim oběma něco kolem šedesáti let. Postupně jsem se buď hned po příjezdu nebo během následujícího rána seznámila se třema holkama (dvě Ukrajinky a jedna Estonka) a jedním klukem ze sousedství. Ten tam pracoval celé léto a plnil si tím povinnou školní praxi, přičemž mezitím ještě stíhal pomáhat doma na polích - ve Finsku z nějakého důvodu není možné odbýt si praxi na vlastním…

Holky bydlely v druhém domečku spolu, zatímco já jsem měla svůj skromný příbytek pro sebe a tak to bohužel (bohudík?) trochu nečekaně a možná i neplánovaně zůstalo po celou dobu… Jak jsem brzy zjistila, finština mi s nima byla trošku na dvě věci a tak jsem chtě nechtě musela oprášit svou špatnou angličtinu, ale v poho - vždycky jsme se rukama nohama nějak domluvily;-) Přestože ukrajinská angličtina zní zase o trochu jinak než finská nebo španělská… A stalo se to, co jsem před příjezdem vůbec nečekala - naivně jsem si totiž myslela, že tam se mnou bude makat banda Finů: zanedlouho jsem se stala takovým neoficiálním "překladatelem" nebo spíš jakýmsi spojovacím článkem mezi finsky mluvícími zaměstnavateli a anglicky mluvícími zahraničními pracovníky neboli levnou pracovní silou z východu, kam samozřejmě řadím i sebe… S tím, že naše paní domácí uměla jen trošku anglicky (pár slov…) a moje estonská kolegyně mluvila (samozřejmě…) estonsky, čemuž Finové od přírody malinko rozumí, a trochu finsky - a Estonci zase naopak od přírody rozumí Finům a kupodivu takhle naopak to funguje líp:-)

Zkoumala jsem, čím to může být, a bavily jsme se spolu o tom a tak jsem se dozvěděla, že estonština je dost zajímavý, zvláštní a asi docela těžký jazyk, kde pro některé věci existují třeba čtyři názvy, z nichž např. jeden je zastaralý a hodně podobný finštině, další třeba ještě trochu podobný, jeden je "čistokrevně" estonský a aby se to nepletlo, tak další může mít zase cosi společného s ruštinou… Prostě mazec:-) A jak to zní?? Upřímně, docela hrozně;-) Připadalo mi to jako kdyby Fin něco vyprávěl po deseti pivech:)) Tím nic proti estonštině!! Náhodou, máme dokonce jedno společné slovo: ČAU :-)

Ale abych se nedostala od podstaty věci: takže stalo se, postupem času, že se vyvinula taková dobře fungující tlumočnická spolupráce - já jsem byla ta, co se finsky ptá a Estonka Mari-Liis byla ta, co finsky rozumí a překládá to do angličtiny nebo ruštiny Ukrajinkám:-) Občas jsem to z finštiny do AJ překládala já, když se v tom Mari-Liis náhodou trochu ztratila, ale to se naštěstí stávalo jen výjimečně:-)

Nežilo se nám spolu špatně… I když, nebýt té asi typické východoevropské vlastnosti, že lidi hledají, co se práce a peněz za ni týká, zbytečně problémy i tam, kde nejsou, žilo by se nám asi trochu líp;-) Ale jednu věc tady musím ze srandy napsat - chci vám povědět o našich drobných komplikacích se saunováním:-) Totiž, já jsem předtím strávila devět měsíců ve Finsku a byla jsem zvyklá na saunování a finské zvyky s tím spojené… A najednou jsem narazila při své otázce typu: "Hej baby, kdy dete dneska do sauny?" s odpovědí v tom smyslu, že Ukrajinky jdou spolu a já můžu jít před nima nebo po nich… Naprosto v dobrém - ony se totiž baby saunovaly vleže a v tom případě pak v sauně opravdu není místa nazbyt:-) A ještě jedna, pro mě dost podstatná, záležitost byla, že během téhle jejich činnosti dosahovala teplota v sauně nanejvýše 60 °C!!:)) Trochu zima… A tak jsme bydlely ve "vesnici" Jokikausta (= dům… půl kilometru lesy nebo pole… dva domy… zas pole… jeden dům - a celé se to tak nějak jmenovalo Jokikausta a těžko říct, kde to začíná a končí…), poblíž domu našich domácích, celkem čtyři "sběračky" a chodily jsme do sauny každá zvlášť - trochu nuda občas;-)

Tyhle tři holky přišly do Jokikausta už asi dva týdny přede mnou. Pak já. A po mně pak postupně čtyři Ukrajinky na delší dobu - zůstaly skoro do konce srpna. A pak se to začalo docela střídat… Dvě Estonky dojely asi na týden a pak zdrhly neznámo kam, tři další Estonky, takové starší paní, zůstaly asi den… Pár Finů a Finek jsme taky potkali, ale většina z nich pracovala ve městě na stáncích, kde se prodávaly "naše" jahody, pak se pár holek střídalo ve skladu a občas nějací Finové zkoušeli makat v poli, ale většinou moc dlouho s námi nevydrželi… Jedna paní se svou dcerou asi měsíc, to jo, ale pak se tam mihlo pár lidiček tím stylem, že makali třeba dva dny nebo dokonce jen pár hodin a sekli s tím!!:-) Prostřídalo se tam opravdu hodně lidí, hlavně v té sezóně jahod… Ani si všechny nepamatuju. Taky proto, že v Jokikausta jsme zůstali jen my čtyři (jak jsem psala na začátku) a ti všichni, co přijeli po mně, pak bydleli přímo u pole ve Vässilä - asi 4 ( možná 5) km od nás…

Zato mi v paměti asi docela nadlouho utkvěly ty čtyři Ukrajinky, o kterých jsem už psala, dvě Rusky, studující už třetím rokem ve finském Oulu, přičemž neuměly skoro ani slovo finsky…, dva Rusové, kteří přišli někdy koncem července, a samozřejmě nezapomenutelná estonská Ruska Ina a taky Polka Dorota - taková úžasná středoevropanka, se kterou jsme pokaždé výborně pokecaly a dokonce se jí podařilo vyvrátit skoro všechny moje předsudky týkající se polského národa vycházející zejména z jistých názorů na Teletubies…:))

A nesmím zapomenout na dvě rodiny z Kurdistánu - trochu imaginárního území nacházejícího se údajně na území čtyř států na blízkém východě, po jehož samostatnosti Kurdové marně touží… Žijí ve Finsku už pátým rokem. Děcka umí výborně finsky a úžasné bylo poslouchat, jak si mezi sebou nadávají finsky:)) Musela jsem se tomu pokaždé smát… Měla jsem možnost s nima mluvit, ať už anglicky nebo finsky, a považuju to za jednu z nejzajímavějších zkušeností, co mě tam na jihu Finska potkala. I s jedním jejich taťkou jsme si povídali finsky a byl to moc sympatický člověk… A taky - kdy se vám poštěstí mluvit s iráckým Kurdem finsky?!;-) Jen jejich maminka byla taková "zvláštní", ímrvére se zahalenými vlasy a ve spoustě vrstvách oblečení - ani v zimě bych si tolik věcí na sebe nenavlíkla…

Taky k nám občas přijeli na výpomoc "děcka" z blízkých farem, když jsme u nás jen stěží stíhali a u nich naopak nebylo do čeho píchnout… A tak jsme jednou s Mari-Liis navázaly rozhovor se dvěma klukama dokonce z Thajska!! A taky jsem mohla jen tiše obdivovat jednu holku z Litvy, která uměla úžasně finsky a prý studuje v Turku…

A taky jsem měla tu čest poznat jednoho asi třiapadesátiletého Estonce žijícího už spoustu let ve Finsku. Občas nám přijel pomáhat na pole, ale jinak měl svoje běžné zaměstnání. Byla sranda s ním pobývat na jednom poli a mluvili jsme finsky, protože rusky neumím a estonsky už vůbec ne;-)

Snad jsem se nezapomněla o nikom zmínit… Jestli jo, tak se to pokusím časem napravit;-)


Práce v polích

Během toho prvního týdne poté, co jsem přijela, jsme nejdřív sázeli okurky a postupně se to tak nějak střídalo s pletím jahod. Sázení okurek byla taková docela pohodová práce, jejíž jediná nevýhoda tkvěla v tom, že po jejím skončení vypadal člověk jako prase:-) Totiž, probíhalo to tak, že jeden člověk chodil po poli se sadbovačem okurek v ruce a házel je zeshora svému kolegovi sazeči do červené trubky zvané finsky "pottiputki" - se stejnou věcí jsme sázeli ve školním lese v Nikkarile smrky. Ten člověk, co držel v ruce sadbovač, byl na konci sázení zepředu tak "trochu" od hlíny a ještě večer v posteli cítil svoje ruce - jasně, ani po návštěvách posilky v Pieksämäki jsem nebyla tak namakaná jako po sázení okurek;-) Ale jak úžasná práce to byla ve srovnání s pletím!! Nekecám… Nemám vůbec nic osobního proti pletí, ale dělat to osm hodin denně je mírně řečeno "pekelnej vopruz" - ale místo toho prvního slova bych mnohem radši použila nějaké drsnější, kdybych neměla výčitky z toho, že budu tady na veřejném místě mluvit jak dlaždič… A ještě ke všemu se člověk za dopoledne sotva dostal na konec jednoho řádku jahod, aby odpoledne začal hezky od začátku dalšího!! Auuu!!! O svých zádech radši nemluvím… Ne, opravdu nejsem žádná citlivka bez příčiny;-)

Pak asi druhý týden v červnu začaly jahody. Měla jsem radost z toho, že konečně nemusíme celé dny plejt ty nekonečné řady jahod:-) Jenže když to sbírání trvalo už několik týdnů, tak to pomalu ale jistě začala být hrozná nuda… Skoro jako bylo to pletí. První asi dva týdny mě z toho bolely záda strašně moc, odpoledne jsem se občas spíš jen tak plazila… Ale pak jsem jela na Juhannus do svého starého domova a najednou jako mávnutím kouzelného proutku to bylo všechno v pohodě!! Že by nějaké kouzelné účinky těch krásných míst se spoustou jezer a lesů?? Možná… Ale spíš to bylo tím, že jsem si užila celé dva dny volna:-) Výjimečně.

Kolik se dá nasbírat jahod za 8 hodin? Můj nejlepší výkon byl skoro 26 "košíků" (takové tříkilové krabice z hodně vrstev odolného papíru s uchem nahoře) za šest a půl hodiny… Takže třicet se za osmičku určitě dá, když máte štěstí na obrovské jahody, což já jsem tenkrát měla:-) Ale bohužel jsem měla smůlu, že zrovna ten den dojeli na výpomoc děcka z jiné farmy, takže se brzy naplnil sklad a jako první jsme bohužel v takových případech jezdily domů my z Jokikausty… Naštěstí se to stalo jen párkrát. Jinak dva košíky na hodinu je takové obvyklé minimum, ale většinou se to v průměru blíží ke třem za hodinu:-) Nutno dodat, že jsem jahody skoro vůbec nejedla, asi po dvou dnech mi nějak přestaly chutnat a asi po měsíci sbírání jsem je začala tak nějak upřímně nenávidět;-)

Občas jsme třeba dopoledne nebo i celý den sbírali hrách, párkrát se to stalo. Finančně to vycházelo hůř, ale byla jsem tak moc ráda za aspoň nějakou změnu, že mi to bylo celkem jedno… Docela často v létě pršelo a v dešti se sbíralo jen výjimečně, takže občas nějaké to volno bylo, ale nic velkého a stejně se člověk z těch polí nikam pořádně nedostal - v dobách, kdy jsem neměla kolo, jsem si šla párkrát jen tak zaběhat po okolí a to bylo to nejvíc:-) Pak s kolem už to bylo o něco lepší - taková moje malinká osobní svoboda, že jsem si mohla jet třeba nakoupit kdykoliv a ne jen jednou týdně… A taky jsem trošku prozkoumávala okolí:-)

Od poloviny července jsem pak občas byla sbírat okurky. To byla fajn práce. Člověk ležel na takovém rádoby lehátku (celkem jich bylo 6) za traktorem a snažil se co nejrychlejc trhat okurky - ruce se neflákaly, ale záda nebolela ani trošku a to byla po těch jahodách taková příjemná záležitost:-) Dokonce jsem se několikrát skrz okurky dostala na takové prominentní místo - do skladu. Ale nebylo moc o co stát, protože tam byla pekelná zima. Byl to chlazenej sklad, taková obrovská lednice:-)

A pak jsme dostaly, Ukrajinka Angelina a já, speciální džob - ostřihávat ze šlahounů jahod takové ty malé rostlinky a sázet je do sadbovačů. Spolu jsme zůstali týden. Pak jsem to párkrát dělala sama a občas se mnou byla Dorota a to byl asi nejlepší stav, protože není nad to pracovat s pohodovou a příjemně ukecanou kolegyní:-) Tahle práce byla fajn, docela mě to i bavilo a hlavně - už navždycky jsem se zbavila jahod!!:-) Zároveň to bylo asi nejdrsnější období na čas strávený v práci… Ať už denně nebo celkem. Vlastně to tak nějak vyšlo, že během července jsem neměla volno ani jeden celej den - naštěstí, protože tam u nás mezi poli stejně nebylo moc co dělat;-) Celkem jsem se dostala někam lehce nad pětset sadbovačů jahod…

Pak jsem zase občas sbírala okurky ze svého oblíbeného lehátka za traktorem, mezitím jsme párkrát vytrhávali z hlíny černé igelity po jahodách podorané traktorem - asi nejhorší práce během celého toho léta… A jak ubývalo okurek, chodili jsme bohužel čím dál častěji nanovo plejt v jahodách:-( Jo, už zas...:))

A potom to přišlo, velká akce: vytrhání okurek z pole - jako celých rostlin naholo a posbírání posledních okurek do přepravek… A pak se na to volné dvouhektarové pole měly zasadit ty jahody, které jsme předtím sázeli do sadbovačů a pak se v nich nechaly růst asi jeden měsíc, aby zakořenily. Zase jsme sázeli pomocí pottiputki, takže to byla celkem v pohodě práce:-) Teda když ten člověk s pottiputki nebyl magor, takže pak člověk musel běhat za ním se sadbovačema jak Alík - jo, z vlastní zkušenosti:)) Ale největší vopruz na tomhle byl, že se vždycky všechno zasadilo a pak jsme ještě procházeli (nebo spíš prolízali po kolenou) celou tu dlouhou řadu jahod, zahrabávali jsme je pořádně do hlíny a zamačkávali rukama… Taky trošku nuda;-)

A poslední, co jsem si měla možnost užít, bylo sbírání tyrni - rakytníku řešetlákovitého. Jsou to takové malé oranžové kuličky a sbírá se to trochu nic moc, protože když jsem k nim nebyla dostatečně "něžná", tak výsledná hmota připomínala víc nějaký džus než kuličky;-) Ale ne, tak vážný to zas nebylo, ale ta šťáva z toho fakt trochu tekla… Ale nemuselo se u toho klečet a za to jsem byla po tom sázení jahod a vůbec po celém létě v poli opravdu vděčná:-)



Zvířátka (nejen) v poli

Na rozdíl od Pieksämäki a okolí, kde jsem skoro žádná zvířátka nespatřila, jsem na ně tady na jihu měla asi víc štěstí:-) Ve skutečnosti to bude spíš tím, že v polích je vidět mnohem dál než v lese… A tak jsem často vídala zajíce, jak hopkají v polích obilí a asi dvakrát vyběhl přímo z pole s jahodami:-) Jeden malý zajíček dokonce žil v poli okurek, jeden z ruských kluků ho chytil během sbírání a pak ho umístil někam na okraj pole, ale chudáček malá po pár dnech umřel… Bažanty jsme potkávali pravidelně cestou na pole nebo z pole a často jsem se už potají (no, občas i nahlas…) těšila, že bude večeře, až ho přejedeme;-) Všude poletovala spousta vran šedých, hlavně později koncem srpna na čerstvě sklizených polích…

Asi nejvíc mě dostalo zvířátko zvané finsky "peura". Vypadalo to trochu jako srnec, ale bylo to větší a mělo to "vocásek" - no jasně, odborná myslivecká terminologie;)) Pořád jsem přemýšlela, co by to mohlo být… Můj slovník říká divoký sob, ale sobi přece nežijí na jihu Finska!! Takže jsem musela čekat domů a prohledala jsem wikipedii a opravdu o nich wikipedia mluví jako o nějakém druhu sobů nebo cosi - nějaký blízce příbuzný druh… No, moc chytrá z toho nejsem…:-)


Pár stručných postřehů na konec…

1. Proč nechci být finský zemědělec
Protože ti dva staříci makali víc než kdokoliv z nás, co jsme tam byli přes léto jako levná pracovní síla!! Zatímco Ukrajinky šestý den protestovaly, že už chtějí konečně nějaké volno, tak Raija i Esko šli do práce i ten sedmý den… a vlastně pořád. V sezóně jahod jezdili do práce často dokonce ve tři ráno!! Jak to můžou přežít? Nechápu… Jen tiše obdivuju a opravdu nechci být finský zemědělec;-)

2. Jsem vůbec první Čech nebo Češka, co kdy zavítali na pole rodiny Rannikko…

3. V čem je zvláštní ubytování brigádníků na finské farmě
Z mojeho pohledu třeba tím, že jsem nějaké ty tři měsíce nemusela splachovat záchod - chodila jsem do kadibudky:-) A hlavně: měli jsme k dispozici saunu s neomezeným množstvím dřeva - to je jako sen:-) A nejen my v Jokikausta, ale i děcka, co bydleli v polích ve Vässilä, kde bylo opravdu jen pole, stodola, dvě docela skromné chatky, jeden karavan, stavební budka, taková nic moc sprcha a splachovací záchod, kadibudka... a SAUNA!!:)) Kdo neviděl, neuvěří;-)

4. Proč už nepoužívám slovní spojení "makat jako Ukrajinec" - teda vlastně Ukrajinka…
Protože jsem měla možnost pobývat s nimi na jednom poli a některé z nich občas sbíraly jahody rychlostí asi jeden košík za hodinu!! A tak podobně při různých dalších příležitostech… Ale v žádném případě je nehážu do jednoho pytle.

5. Občas funguje malinko protekce - nechtěná samozřejmě - když mluvíte aspoň trochu finsky;-)


VENCÍKOVO LÉTO VE FINSKU (7)

1. listopadu 2008 v 23:19 | Vencík |  Finsko - Vencíkův finský příběh...

Vencíkův Juhannus


Pár dní předem mi od Asty přišla zpráva s milým pozváním, abych přijela slavit Juhannus k nim na chatu. Jako první mě napadlo: 'Ježiš, dyť je to odtud příšerně daleko!!' A následovalo: 'Dokážu se jen tak znovu vrátit na stará známá místa, odkud se mi před pár týdny tak těžko odjíždělo? A není divné znovu potkat lidi, se kterými jsem se nedávno loučila tak, jako by to bylo nadlouho? A dostala bych tak dlouhé volno z práce?!'

A tak jsem po dlouhém přemýšlení došla k rozhodnutí, že nechci podruhé opouštět Pieksämäki a své přátele… Odeslala jsem tu zprávu, přečetla si odpověď - asi desetkrát;-) A v tuhle dobu jsem uslyšela rachot kolem projíždějícího vlaku. Vlaku, kterým se dá dostat do Pieksämäki, stačí pár hodin… V tenhle okamžik mi došlo, že tam vlastně strašně moc chci být:-) A všechny ty pochybnosti mi najednou připadaly tak malinké a zbytečné…

Volno jsem dostala na páteční dopoledne. Odpoledne bylo volné pro všechny, stejně jako celá sobota - Juhannuspäivä. V neděli v 11:00 se mělo jet do práce a já jsem slíbila, že se do té doby vrátím…


Pátek 20. června, 3:50
… aneb Vencíkova cesta

Právě vycházím ze svého baráčku. Ne, vůbec není tma - můžete se podívat na fotku;-) Čeká mě dlouhá cesta do Salo na vlakové nádraží. Napadlo mě, že bych mohla někoho stopnout. Jenže takhle po ránu a ještě k tomu v nepracovní den nebyl na té naší asfaltce mezi poli zrovna kdovíjaký provoz… Potkala jsem celkem asi pět aut a dvě z nich byly od nás z Jokikausty - nejdřív Esko s dodávkou a za chviličku Raija - svezla mě asi necelý kilometr k odbočce do Vässilä:-) Něco po půl páté ráno… Spěchala jsem na vlak do Helsinek odjíždějící v 6:18. Moje tempo bylo celkem slušné… Kilometrů bylo mnoho, času málo a navíc jsem ani nevěděla, kde v Salo hledat nádraží… Od toho dne, kdy jsem přijela z Pieksämäki, nebyla žádná pořádná možnost navštívit tohle město - hodně práce, volno jen výjimečně a hlavně jsem až doteď byla líná vypravit se na asi čtrnáctikilometrovou procházku;-) Ale podařilo se, na cestu k nádraží jsem se zeptala a dokonce jsem ho pak i našla…

Ve zpoceném triku a s pár puchýři na nohách jsem se nedlouho po šesté hodině ranní se spokojeným úsměvem konečně doplahočila na nádraží a hned jsem zamířila ke světelné tabuli s rozpisem vlaků… A můj úsměv tak vzápětí zmizel, neboť první vlak do Helsinek jel až v 7:10… Že by chyba v jízdním řádu?! Doteď tomu věřím. Hledala jsem opravdu dlouho, ale… nenašla jsem v něm ani zmínku o tom, že tenhle vlak 20.6. nejede…:(

Znamenalo to, že mi v Helsinkách ujede vlak do Pieksämäki. Bývala bych tam přicestovala už před dvanáctou, jenže takhle se mi to podaří až ve 14:46… Mohla jsem svůj přebytečný čas strávit v Helsinkách nebo v Salo a nakonec u mě zvítězilo tohle malé ještě nepoznané město:-)

A tak jsem poprvé měla šanci vyfotit si v Salo pár obrázků a navštívit zdejší obchodní centrum:-) … a nakoupit při té příležitosti zásobičku piv;-)

Po 488 km ve vlaku jsem vystoupila v Pieksämäki - znovu… Ani jsem nedoufala, že bych tam mohla v blízké době ještě jednou zavítat:-) Na nádraží mě čekala Katja s autem. Vyzvedly jsme doma děcka a frčely jsme na chatu:-) Byla jsem nevyspalá (šla jsem spát kolem půlnoci a ve vlaku jsem neusnula), unavená po své krátké ranní procházce jako malej psík a bolely mě nohy… Ale měla jsem radost, že jsem zase "doma" a potkáváme se:-)

Během cesty v autě jsem si připadala trošku jako Finka;-) Ani ne tak kvůli tomu, že jsem si po delší době zase pokecala hezky… (ne česky) finsky - teda v mém podání to povětšinou zní dost hrozně a bez rukou bych se nejspíš neobešla;-) Ale hlavně proto, že po té dlouhé cestě vlakem mi teď těch zbývajících asi 80 km připadalo strašně blízko…:))


Vencíkův Juhannus :-)

Nechci zveřejňovat příliš detailů…;-) Vlastně jsem původně nechtěla napsat vůbec nic, ale nedá mi to… Takže, pár stručných (rádoby) poznámek…:-)

Po nějakých třech týdnech strávených na jihu Finska jsem už strašně moc postrádala jednu takovou tradiční společenskou záležitost: saunu:-) Teda ne, že bych u nás v polích poblíž Halikko nemohla chodit do sauny, ale… Prostě a jednoduše - vodní páru (löyly) v sauně je lepší s někým sdílet;-) Víte, kolik lidí se vejde do sauny? Možná by se v tom dala pořádat soutěž… = vůbec nepochybuju o tom, že Finové příležitostně něco takového provádějí;)) No, dobrých lidí se vejde hodně:-) Z vlastní zkušenosti…;-)

A teď už vím…
… jak krásně voní březové lístky v sauně - když se březová metlička namočí do vody a oklepe na horké kameny:-)
… že březové listí je mnohem příjemnější než smrkové jehličí - když vám metlička tancuje po zpocených zádech…:-) (Smrkové větvičky jsem v sauně kdysi opravdu vyzkoušela - v Nikkarile v zimě… Ne, nebyl to můj nápad:-) Ale bylo to docela fajn, sranda… Isabel o tom něco ví;-) )
… březová metlička se ve Finsku běžně nazývá "vasta", ale na jihu Finska "vihta"

V sobotu před odjezdem jsem si vyzkoušela, jak se hrají "mölkky" a tahle zahrádková hra se mi moc líbila:-)


Sobota 21. června - Juhannuspäivä

Projíždíme autem po klidné, téměř liduprázdné Keskuskatu (hlavní ulice) v Pieksämäki… Až k vodárenské věži na kopci. Jen se tak tiše dívám skrz okno auta. Na křižovatce před Lidlem vlaje řada modrobílých finských vlajek… A nedaleko odtud se v nekonečných vlnkách modravě třpytí hladina jezera Pieksänjärvi. Můj bývalý finský domov…

I tentokrát je mi trochu smutno, když ho opouštím… Ale už jsem s tím smířená.


Neděle 22. června, 0:31, Salo

Vystupuju s kolem z vlaku, nasedám a frčím si to "domů". Do sluchátek mi z MP3 zpívá Aleš Brichta:-) Šlapu na kole nocí… Nemusím se bát, dneska se nesetmí:-) Divný pocit;-) Takové trošku šero, jako v Čechách touhle dobou (koncem června) někdy kolem půl desáté večer, ale tma nepřijde - za pár hodin vyjde sluníčko:-)

A tak jsem během dvou dnů cestovala vlakem, na kole a pěšky celkem více než 1000 km - jen pro jeden večer a kousek následujícího dne. A kdybych se vrátila v čase zpět a mohla se ještě jednou rozhodnout, určitě bych to udělala znova:-) Bez váhání.

Každá cesta má smysl, když se stane něco poprvé:-) A žádná cesta není nepřekonatelně dlouhá, když na vás tam někde daleko někdo čeká…

To jsem takhle kdysi ve Finsku slavila svůj první Juhannus… A nikdy na něj nezapomenu:-)


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod čarou:

Možná vám teď v tom mém příběhu něco nesedí… Jak jsem přišla ke kolu?! No, to se ve Finsku může stát…;-) Prej jsem větší "hullu" (cvok) než Finové - ne, tomu nevěřím, protože to snad ani nejde:)) - když chodím v noci nějakých 14 km pěšky… A jak mi usnadnit život v polích?? No jasně!:-) A tak mi Asta půjčila na celé léto svoje kolo a ještě kvůli mně z chaty obtelefonovali polovinu Finska, abych s ním mohla bez problémů cestovat vlakem do Salo… Jen tak:-)



A na závěr jedna SMSka, co si letos posílali Finové a Finky na Juhannus:

Mahtavaa juhannusiltaa,
katsellaan kaunista kuunsiltaa.
Elämme keskikesän kaunista aikaa,
ilmassa on taikaa.
On kaukana arki ja työ,
tässä ja nyt yötön yö.
Hyvää juhannusta!:)


Přibližně to znamená tohle:

Úžasný svatojánský večer,
uvidíme krásný měsíční most.
Žijeme krásné období středního léta,
ve vzduchu je kouzlo.
Je daleko všední den a práce,
tady a teď je noc bez noci.
Hezký Juhannus


Vysvětlivky toho, co se nedá moc dobře přeložit:

kuunsilta = "měsíční most" v doslovném překladu; a znamená to prakticky tohle (v souvislosti s Juhannusem je to obrázek k věci), ale i tohle nebo tohle

keskikesä = "střední léto"
yötön yö = "noc bez noci"
- obojí vyjadřuje období Juhannusu…