Říjen 2009

Vencíkovo pracovní léto ve Finsku

28. října 2009 v 23:48 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Hned na začátku chci říct, že určitě ne všechno bylo tam v polích ideální a možná by sem tam něco mohlo být i lepší... Tak třeba mě trochu mrzí, že jsme si moc neužili saunování, že jsme několikrát dostali neprávem vynadáno za něco, co nebyla (jenom) naše chyba, nebo že jsme měli docela problém ukecat aspoň jednou týdně cestu autem do města do obchodu - se smutkem jsem vzpomínala na loňský rok, kdy jsem měla půjčené kolo a těch 11 km do nejbližšího supermarketu bývala taková příjemná projížďka při večeru, zatímco letos jsem ustaraně s přibývajícími dny prohlížela svůj chleba ze všech stran, jestli už náhodou nechytá zelenou plíseň...

Ale na všechny tyhle nemilé záležitosti se mi už podařilo skoro úplně zapomenout a zůstávají jen tak tiše a nenápadně nahromaděné kdesi v temném stínu všeho toho hezkého a příjemného, co jsem v nedávné době měla možnost prožít. A vězte, že tohle své léto ve Finsku bych nevyměnila za nic na světě!

Ráda bych se prostřednictvím těchto stránek podělila o pár svých důležitých poznatků, zajímavých zážitků i úplně nepodstatných maličkostí... Ale kde začít? No, tak třeba tradičně u počasí ;-)


Letní počasí

Loni jsem se tady na blogu dlouze rozepsala o finském létě. O tom, jak bylo chladné, deštivé a ponuré... Finové tvrdili, že to byl zrovna extrém a léto takové běžně nebývá - za posledních padesát let prý takové léto nepamatují. Nevěděla jsem, jestli jim mám věřit nebo ne, nemohla jsem to s ničím srovnávat... Ale po letošní zkušenosti si říkám, že měli nejspíš pravdu. Zbytečně jsem si letos v batohu vezla zimní čepici :-)

Přemístila jsem se z Čech, kde panovala vedra a při večeru pravidelně přicházely bouřky, do Finska, kde mi hned krátce po mém příjezdu nezávisle na sobě tři lidi vyprávěli o tom, jak se v předchozím týdnu jednou teploměr vyšplhal dokonce až nad 30 °C a jak tím byl překonán jakýsi rekord a jaké horko to bylo ;-) Zatímco v průběhu loňského léta jsem úplně zničila svou pláštěnku a na jeho konci jsem trávila celé dny v holínkách a vypůjčeném nepromokavém oblečení, tak letos nám severské léto ukázalo svou přívětivější tvář. Během těch dvou měsíců (5. července - 4. září) strávených v poli bylo převážně slunečno, modré nebe s beránky a nejvyšší teploty sem tam překročily pomyslnou hranici 25 °C, což prý pro Finy znamená vedro ;-)

Jen občas jsem mívala takový zoufalý pocit, že my sběrači okurek jsme asi taková banda smolařů nebo co... Nějak jsem si to nedokázala rozumně vysvětlit. Podezřele často se nám totiž stávalo tohle: Jdeme sbírat okurky, nad hlavou modravá obloha jen s pár neškodně vypadajícími bílými mráčky... Ležíme za traktorem, nacházíme se právě kdesi uprostřed pole - podívám se nahoru a vidím malý tmavší mrak přímo nad námi!! Zatím se nic neděje, ale... Samozřejmě, za okamžik cítím první kapku dopadající na moje sluníčkem vyhřáté tělo a vzápětí následuje slejvák jako prase :-/

Jednou jsem takhle "sprintovala" přes půl pole v pantoflích po příšerně kluzké hlíně a doteď se divím, že jsem se pod tu střechu ve zdraví dostala ;-) To už pršelo fakt tak moc, že šéfík zastavil traktor... Většinou jsme jeli v dešti až na konec pole, abychom dosbírali započaté řádky - za neustálého pištění holek, střídavého nadávání a smíchu nás všech ležmo za traktorem, za tónů muziky ve sluchátkách; sledujíce po očku Eska, jak se na traktoru úplně v klidu usmívá, přestože na něj prší úplně stejně jako na nás :-)

Takový prudký déšť trval obvykle jen chvilku, ale i tak dost dlouho na to, abychom všichni byli úplně nažmach... A zanedlouho už zase vesele svítilo sluníčko :-) Sem tam jsem se malinko naštvala, pohrozila mu pěstí a řekla jsem mu napůl vážně cosi o tom, že je to pěkně škodolibá mrcha, a v tu chvilku mi najednou připadalo, jako když se nám z těch nebeských výšin směje ještě víc a jen se tím vším baví... Dokonce i taková menší bouřka nás jednou zastihla v poli, prý - já si tím nejsem jistá, měla jsem v uších sluchátka a poslouchala jsem zrovna Kotiteollisuus, takže o hromech vím jen z vystrašeného vyprávění ostatních kamarádů sběračů ;-)


Okurky a jahody, aneb Vencík jako sběrač

Když se tak zmiňuju o muzice a finské skupině Kotiteollisuus... Už kdysi před odjezdem do Finska jsem si hodně oblíbila jejich písničku Valomerkki a při sbírání okurek jsem si zvykla poslouchat právě tuhle kapelu, protože jen tvrdší muzika aspoň trošku odpovídá tomu, jak rychle musí člověk tam za traktorem sbírat, aby to aspoň částečně stíhal, když ty zelené potvůrky rostou jako z vody a pro dvě ruce je občas stav např. 4 okurky nalevo, 4 napravo a 3 uprostřed trochu moc ;-)

Na fotce tahle práce vypadá docela idylicky, pohodově...

... v tomhle případě ale zdání klame a sem tam je to fakt mazec :-)

Co se týká jahod, tak vůbec nechápu proč, ale v tom chladném a deštivém loňském létě byly co do velikosti i množství rozhodně mnohem lepší než letos za hezkého počasí... Zatímco loni (pokud si dobře vzpomínám) byl takový běžný průměr 3 "krabice" (hranaté, modré, z tvrdého papíru, nahoře s držátkem a do každé se vejdou přibližně 3 kila jahod) za hodinu a v horších dnech se aspoň ty 2 za hodinu daly celkem v pohodě stíhat, tak letos to bylo spíš tak, že člověk byl i za ty dvě rád... Občas to byla dost zdlouhavá a nudná práce, když jsem trčela v poli a každá krabice trvala úplně neskutečně dlouho :-/ Přiznávám, že mě to letos teda nikterak moc nebavilo a ráno jsem opravdu neskákala metr do výšky z radosti, že jedu zas do Vässilä na pole s jahodami, kde budu víc popocházet než sbírat. Naštěstí i pár lepších dnů proběhlo, kdy úroda byla bohatá a sbíralo se krásně :-) A hlavně, patřila jsem do skupinky "vyvolených", co sbírali jahody povětšinou jen dopoledne a pak po polední přestávce chodili na okurky :-)

Příležitostně jsme ještě sbírali maliny a cukety, ale toho nebylo nikterak moc, jen taková práce na půl hodinky jednou za pár dní... Na přelomu srpna a září dozrál rakytník řešetlákovitý (tyrni) a taky melouny už se daly jíst :-) Těch letos pěstovali na poli asi dvě a půl řady. Nejdřív byly překryté "harsotem" (bílou tkaninou) a až později během léta je odkryli a najednou byly vidět malé melounky a já jsem z nich měla radost jak malé děcko a chodila jsem se na ně dívat :-) A pak byly větší a větší... Až na začátku září vypadaly nějak takhle:

Tou dobou už je sbírali (já jsem se k téhle práci bohužel nedostala) a taky jsme dostali jeden na ochutnání. Musím říct, že přestože nebyl uvnitř tak červený jako bývají melouny u nás v obchodech, ale spíš jen růžový, tak byl příjemně sladký a chutnal výborně!! Esko se nás dokonce snažil přesvědčit, že takový finský meloun chutná samozřejmě mnohem líp než ty ze Španělska a my jsme se nad tím pobaveně usmívali, ale vůbec ne proto, že by to nebyla pravda (možná to tak opravdu je, těžko soudit), ale spíš kvůli tomu jejich vlastenectví ;-)


Práce zavánějící nekonečnem...

Letos se mi naštěstí povedlo tak trochu se vyhnout pletí v jahodách. Ne, že bych se o to nějak vědomě snažila, ale prostě to tak dopadlo a místo toho jsem - ještě se dvěma svými spolubydlícími a třemi Estonci - odstříhávala malé jahůdky ze šlahounů a upřímně řečeno byla jsem za to docela vděčná :-) Ale naopak jsem ve srovnání s loňskem měla možnost do sytosti si užít zamačkávání nových sazenic jahod do hlíny, což je ve svém principu činnost úplně stejně nudná...:))

Probíhá to nějak takhle: Začneš v jednom řádku a po kolenou (nebo taky ve stoje, případně po zadku) se pomalu od sazenice k sazenici posunuješ až na jeho konec - aby ses následně po nějakých asi dvou hodinách takto strávených přesunul na začátek dalšího řádku a šel do toho samého nanovo :-) A znovu... a znovu... pořád totéž až do chvíle, kdy se vaší pracovní skupince podaří konečně dodělat všechno. Ještě teď si docela zřetelně vzpomínám na svá zdřevěnělá záda, zápěstí a prsty na rukách... A taky na to, jak úžasně pak chutnalo pivko Karhu, příjemně vychlazené z lednice :)


Práce zemědělců ve Finsku
(... tak, jak jsem ji stačila poznat během dvou letních sezón - právě a jen u "své" rodiny tam na jihu Finska...)

Pro bližší představu: Vencíkovy rekordní tři po sobě jdoucí dny v práci (3. - 5. srpna) trvaly od sedmi ráno do jedenácti, deseti a znovu do jedenácti hodin večer - se dvěma přestávkami. Ale i přesto po všechny tyto dny jsme slýchali, jak děda Esko jezdí s traktorem už když jsme vstávali a ještě po tom, co jsme skončili svou práci... Volné dny jsme měli jen my (první byl 12. srpna - ve svém rádoby pracovním deníčku z léta čtu cosi o tom, že "chčije a chčije" a nudím se...), naši domácí pracovali na stavbě svého nového domečku. Ještě před Vánoci se tam prý přestěhují a jako důchodci už budou bydlet tam. Připadá mi to hezké, postavit si po celoživotní práci takový "vejminek":-) A moc jim to přeju. Vím něco o tom, jak v létě žijí - v kolik hodin vstávají a kdy asi tak chodí spát. Vím i něco o jejich práci... Brala bych ji na celý život? A zvládla bych vůbec jedno jediné léto pracovat tak jako oni? Neumím jednoznačně odpovědět a trochu pochybuju, přestože jsem o pár desítek let mladší!!!


Pár maličkostí ve zkratce:

1. Starší telefony značky Nokia mají rozmanité použití - kromě svých běžných funkcí mohou příležitostně posloužit např. jako náhražka "hákisáku", se kterou si bez obav můžete kopat nebo házet... A když vám náhodou skončí na střeše a sjede odtud dolů, aniž byste jej zachytili? Žádný problém! I po tvrdém dopadu nadále fachčí jako telefon :-) Nekecám, to jsem opravdu viděla... Ne, ten mobil nebyl můj ;-)

2. Ze zvířátek jsem se letos setkala nejen s tím divným čímsi mezi srncem a sobem (tak se mi to jeví), co se finsky nazývá "peura" (zmiňovala jsem se o nich už loni), s bažantem a zajícem, ale při zdech našeho malého červeného domečku (a občas bohužel i uvnitř) se hojně vyskytovali okřídlení mravenci a v jeho blízkém okolí pobýval nějaký had, nejspíš užovka. Tu jsme nechali v klidu žít, ale s mravenci jsme sváděli nelítostné boje - zpočátku jsem byla největší vrah já, ale později se naše spolubydlící Angelika stala asi ještě větším drsňákem ;-)
A když už jsme u těch zvířátek, tak hrdina mezi kočkami je pro mě úplně bezkonkurenčně Kongo: asi osmnáctiletý (!) kocour, co uloví skoro každý den nějakou tu myš :-) A to jsme ho určitě nezpozorovali pokaždé, když se vracel ze šichty s kořistí v tlamičce...

3. Po práci jsem si četla svůj oblíbený český časopis History a později jsem občas nahlídla do finské knížky Tuntematon sotilas; sem tam jsem běžela nebo šla kousek někam do polí a lesů; objevovala jsem s foťákem okolí našeho bydliště; hledala jsem vrby, abych mohla malé kousky z nich přivézt s sebou do Brna do své bývalé školy, a zároveň jsem se je učila rozeznávat od sebe; plánovala jsem svůj úžasný a nezapomenutelný (takový měl být - a snad i byl...) výlet do laponského národního parku Pallas-Yllästunturi... a samozřejmě jsem taky moc ráda po práci jen tak popíjela pivko a vedla se svými fajn spolubydlícími z Polska anglicko-polsko-finsko-českojazyčné rozhovory ;-) A několikrát jsme taky navštívili saunu, jak se ve Finsku sluší a patří :-)

4. Poláci si myslí, že veverka se česky řekne "drevný kocúr"!! A nejen to... A jak byli chuděry zklamaní, když se dozvěděli, že to není pravda...:( :D
Na polských internetových stránkách je místo našeho slovíčka "hledej" napsáno "SZUKAJ" a mně to připadalo hlavně napoprvé strašně vtipné, zatímco Poláci se zase bavili nad slovem "láska". A mimochodem: i "mrdat" má v polštině svůj význam, ale taky je to prý takové slušné slovo vyjadřující situaci, kdy pes vrtí ocasem :))
Některá jejich slova si ještě pořád pamatuju, jako např. páchně (voní), kýbl (záchod), skříňka (přepravka), ledovka (lednice), arbuz (meloun), jagoda (borůvka), truskavka (jahoda), v šrotku (uprostřed)... Ale bývalo to kdysi lepší, skoro všechno jsem už zapomněla :(
Po dvou měsících každodenního soužití se dalo docela porozumět polsky, ale mluvit teda ani omylem...;-)


5. Nejvíc jsem si zaběhala jednou v lese, kde jsem zrovna našla svůj nejoblíbenější lišejník dutohlávku horskou (Cladina stellaris; palleroporonjäkälä) - a celé takové neodbytné mračno much si zase našlo mě...

6. (dne 12. července): Cestou do obchodu nás Esko vzal podívat do továrny, kde nakládali okurky do nálevu a zavírali je do velkých plechovek. Krásně tam voněl česnek :-) Ale nám se na sluníčku venku určitě pracovalo líp než těmto lidem pod střechou u pásu... i když loni za dešťů bych s nimi asi měnila hned ;-)

7. Kdesi poblíž Jokikausta se nachází vesnička s názvem Ruska. (Fotka cedule je tady.) Slovo "ruska" označuje ve finštině pestrobarevný podzim a nevím, jestli to má nějaký přesný český překlad... Slovo Rusko se taky ve Finsku vyskytuje jako název nějaké obce (na mapě zde - stránky Viamichelin.com) - "rusko" znamená pro změnu červánky :-) Jen pro pořádek: Rusko se řekne finsky Venäjä.

8. Z Vencíkových poznámek, dne 26. srpna:
- Mám díru už i ve druhé botě :-) (Jak nakonec moje pracovní pantofle dopadly je vidět tady.)
- V obchodě Prisma prodávají puky s nápisem MADE IN CZECH REPUBLIC. Vyrábí se puky i jinde než v ČR?

9. (dne 31. srpna): Na rádiu Nova v soutěži "sukupolvien taistelu" (souboj generací) byla otázka, kdo je Martina Navrátilová!! :-)

10. Dopravní zpravodajství ve finském rádiu (pokus o překlad): Jižně od Sodankylä je hustá mlha a po silnici chodí hodně sobů, jeďte opatrně!

***

Dohromady za obě dvě léta jsem na tomhle místě pracovala už 5 měsíců. Na první pohled se to zdá být docela dlouhá doba, ale ani jednou se mi odtud nechtělo odjet, když přišel ten poslední den...


Naopak mě mrzí, že jsem tuhle práci, místo a lidi neobjevila dřív. Místo dvou sezón jich mohlo být třeba pět... Ale jo, asi to tak mělo být a i za tyhle dvě léta jsem moc ráda :-) Mám k tomu hned tři velké důvody: poznala jsem lidi, s nimiž bych se jinak asi nikdy nesetkala; zažila jsem finské léto a noci bez tmy; naučila jsem se rozumět finštině (v žádném případě ještě ne úplně, ale líp než dřív) a trošku i tamějšímu nářečí, kterým se mluví na jihozápadě Finska - jednoduše proto, že jiným jazykem než finsky se domluvit nešlo ;-)

Příští léto mi bude smutno... A určitě budu často vzpomínat na léto tam v polích - u finské "babičky a dědy" na prázdninách ;-)


Nějaké fotky z jihu Finska jsou ke skouknutí tady - ale o nich už jsem psala info dřív...



Kotiteollisuus

28. října 2009 v 22:06 | Vencík |  Suomi / Finsko

Na finské Wikipedii se v souvislosti s touto kapelou píše mimo jiné o tom, že vznikla v roce 1991, pochází z města Lappeenranta a jejich muzika je kombinací heavy metalu a hard rocku...
Kotiteollisuus hraje ve složení: Jouni Hynynen, Jari Sinkkonen a Janne Hongisto. Příležitostně s kapelou vystupuje Tuomas Holopainen z Nightwish.

Oficiální stránky kapely: http://www.kotiteollisuus.com


Tahle muzika je možná trochu drsnější, ale zároveň příjemně melodická a jejich texty dávají smysl :-) V mém případě to nebyla láska na první poslech, ale postupem času se mi Kotiteollisuus líbí čím dál tím víc... Některé písničky bych mohla slyšet klidně desetkrát za sebou a pořád z nich budu nadšená :-)

Z Youtube něco na ukázku:


Kuolemajärvi




Arkunnaula




Valomerkki




Kaihola




Vieraan sanomaa




Tuonelan koivut




*****

Související články tady na blogu:



Muzika ve finském rádiu - léto 2009

28. října 2009 v 21:14 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Lauri Tähkä & Elonkerjuu - Suudellaan




Irina - Et huomaa




Juha Tapio - Kelpaat kelle vaan




Antti Tuisku - Juuret




Vesterinen yhtyeineen - Kukaan ei koskaan




Anssi Kela - Aamu




PMMP - Lautturi




Yö - Loisto




A na konec jedna starší věc, kterou jsem ale poprvé slyšela až teď v létě:

Eppu Normaali - Suolaista sadetta




Jak jsem cestovala do Finska

14. října 2009 v 10:43 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Určitě nebude velkým překvapením, že jsem si pro svou cestu na sever opět vybrala už vyzkoušenou trasu: Brno - Stockholm autobusem a Stockholm - Turku trajektem. Díky tomu jsem mohla s klidem na duši přibalit do svých dvou objemných zavazadel mimo jiné i dvě balení Kozla v plechovkách, tři flašky něčeho ostřejšího, nějaké konzervy z Penny marketu a spoustu dalších zásob… A jako tradičně jsem si pak v Brně cestou z vlakového nádraží na autobusák nadávala, proč jsem si já pako toho nabalila tolik ;-)

V tomhle rozpoložení a zároveň s vědomím, že mi zbývá už jen posledních pár desítek metrů do haly k pohodlné sedačce, jsem s vydatným supěním jen tak bezmyšlenkovitě míjela malé obchůdky na Zvonařce… A v tom jsem si všimla jednoho z nich a zaujal mě tak, že jsem se chtě nechtě právě tam musela zastavit. Co že tam prodávali zajímavého? Ne, pivo to nebylo ;-) Ba dokonce bych bývala v té chvilce s radostí vyměnila klidně všechny své pivní plechovky v batohu za tuhle jedinou věc - kolečka pod tašku :-) Moc užitečná záležitost a pro cesty do Finska obzvlášť! (V přístavu se totiž při nástupu na trajekt prochází takovou strašně moc dlouhou chodbou…) Samozřejmě jsem neváhala a bez výčitek jsem investovala nějaké dvě stovky, čímž jsem jistě potěšila i pana vietnamce :-)

Cestou v autobuse jsem kdesi za Prahou náhodou zjistila, že jsem si omylem nevzala s sebou pas a po své neblahé zkušenosti, kdy jsem se kdysi cestou na florbalový turnaj Slovak Open musela vracet z hranic přes Břeclav domů kvůli propadlé občance, jsem hned trochu nervózně začala pátrat v batohu, abych se ujistila, že tahle moje malá kartička tentokrát platí… Možná by to nebylo až tak důležité, kdyby se opravdu i v praxi dodržoval Schengen…:-/ Německá policie opět "nezklamala" a odchytla nás hned za hranicemi, takže jsme museli jet za jejich autem kamsi do kotěhůlek, aby si následně jen tak zběžně zkontrolovali naše doklady a nechali náš autobus zase odjet - že by se fízli nudili v práci ?! Docela to tak vypadá…

Velkou část cesty jsem tentokrát prospala, ale aspoň ve Švédsku jsem si stačila všimnout pár záležitostí, jako třeba:
- ve městě Jönköping na břehu obrovského jezera Vätern mají moc hezkou pláž;
- ve Stockholmu se na dálničních cedulích nějak podezřele často objevuje slovíčko KURVA;
- Švédi a Švédky mají takový zvláštní zvyk nosit bílé oblečení - nevím, ale u kluků mi to teda sem tam připadalo trošku divné…;-)

Na trajektu jsem tentokráte neměla pokoj až dole pod auty jako obvykle, ale v 5. poschodí (z celkových asi devíti). Potkala jsem jednu milou spolubydlící - pocházející z Finska, ale žijící už nějakých 50 let (no jo, seveřanky… já jsem jí hádala tak 45 let a ono jí bylo přes šedesát!) v sousedním Švédsku. Naštěstí pro mě mluvila výborně finsky, přestože mi tvrdila cosi o tom, že švédština jí jde líp ;-) Jenže já neumím švédsky ani slovo, takže jí to v tu chvíli nebylo zrovna moc platné… Další dvě spolubydlící byly Rusky ze Sankt-Petěrsburgu. Jedna z nich byla učitelkou angličtiny a tak jsme se docela v pohodě domluvily bez toho, že bych bývala musela složitě oprašovat své chabé znalosti ruštiny :)) Vlastně si nejsem moc jistá, jestli se slovní zásoba čítající přibližně 20 slov dá nazvat slovem "znalosti"… Asi ne ;-)

V neděli kolem sedmé hodiny ranní připlul náš trajekt do Turku. Odtud je to už jen půlhodinka vlakem do Salo. A tak jsem stihla přijet akorát včas, abych už odpoledne mohla pobíhat po poli a sbírat okurky :-)



První fotky z Finska

11. října 2009 v 3:32 | Vencík |  Novinky v Galerii

Jak již víte, v létě jsem opět zavítala do svého milovaného Finska. Od 5. července do 4. září jsem pracovala na stejném místě jako loni, tedy poblíž městečka Salo (a bývalého Halikko) na jihu Finska. Fotky z těchto míst jsou ke shlédnutí zde.

Další budu postupně přidávat během víkendů a časem určitě i něco málo napíšu...


Valitettavasti nyt ei ole tarpeeksi aikaa, jotta ehtisin laittaa sivuille kaikki valokuvat. Toistaiseksi täällä on nyt valokuvia Jokikaustan ympäristöstä ja enemmän tulee ehkä ensi viikonloppuna - katsotaan...