Prosinec 2009

Den třetí: Pahtavuoma --> Mustakero

29. prosince 2009 v 3:10 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Trasa: Pahtavuoma --> směr SZ - silnice --> směr S, SV - kopec Kovakero --> návrat zpět k silnici (celkem asi 5 km) --> směr SZ - po silnici k rozcestí u jezera Äkäsjärvi (cca 2 km) --> směr SV - po silnici podél Äkäsjärvi k rozcestí s hlavní silnicí spojující města Muonio a Kittilä (cca 4 km) --> svezení stopem přes Jerisranta až na parkoviště pod Keimiötunturi --> směr SV, S - Keimiöjärvi Päivätupa (3,5 km) --> směr V - rozcestí (1,5 km) --> směr S - Mustakero (cca 2 km)

CELKEM: 18 km

Mapa - část první: Pahtavuoma až Rauhala
(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

Ráno jsem se ve spacáku probudila zimou. Po zážitcích z uplynulého večera jsem se pořád ještě cítila tak trochu divně... Při pohledu z okna chatky jsem opět spatřila šedé nebe a už mě ani nepřekvapilo pozdější zjištění, že tam zase drobně prší :-/ Jak taky jinak, že? No jo... A tak jsem se po snídani zase i s batohem zabalila do své obří pláštěnky a vyrazila jsem z Pahtavuoma na svou další štreku...


... V holínkách. Pohorky se mi bohužel ani do rána nepodařilo usušit, pořád zůstávaly naskrz mokré :( Chvilku jsem sice uvažovala nad tím, že jako budu tvrďák... ale nakonec jsem je radši jen přivázala za tkaničky na batoh tak, aby byly schované pod pláštěnkou, a nazula jsem své epesní holínky :-) Chůze v nich nebyla nikterak úžasná, ale moje nohy po předchozím dni sucho a teplo rozhodně uvítaly ;-)

Pokračovala jsem po téže trase, co mě večer přivedla do Pahtavuoma. Zanedlouho jsem se dostala k silnici - přemýšlím ale, jestli výraz "silnice" není příliš luxusní pro tohle (1)... :)) Jak hloupé bylo včera večer myslet si, že bych snad na téhle cestě mohla v nouzi největší někoho stopnout!! :) Naštěstí pro mě to nebylo třeba... Přešla jsem tuhle cestu na druhou stranu a podle značek v podobě malých oranžových trojúhelníčků na stromech jsem kráčela pořád dál. Z mapy jsem měla už od časného rána pečlivě nastudováno, že bych se měla přes vrcholky kopců Kovakero a Risulaki, následně po úbočí Kesälaki a Porttalaki a nakonec přes nějaké rašeliniště dostat do vesnice s názvem Rauhala. Nevypadalo to nijak složitě :-)

Nedaleko za silnicí, snad pár set metrů, jsem ale chtě nechtě musela na chvilku zastavit. Už jsem opravdu nutně potřebovala vodu. Předchozího večera jsem v tom svém spěchu k Pahtavuoma zrovna tohle tak trochu podcenila a v chatce jsem pak už byla skoro na suchu, neboť moje zásoba vody ještě z Kotamaja nemohla vydržet věčně... A tak jsem se už těšila, až přijdu konečně sem k potoku. Vlastně ani neznám jeho jméno. Snad opravdu žádné nemá, což je pro mě jako člověka pocházejícího z české kotliny tak nějak zvláštní, ale ať se dívám do té mapy jak chci, tak jediné, co se tam dá vyčíst, je to, že se vlévá do jezírka Laavijärvi. Voda byla průzračně čistá a chutnala tak výborně, že to bylo až k neuvěření :-) Naplnila jsem si dvě velké PET flašky a vzápětí jsem zase vykročila dál...

Pěšina se pozvolna začala zvedat do kopce. Vedla mě přímo na vrchol Kovakero. Stoupání to nebylo nikterak příkré, šlo se docela hezky a navíc se zrovna překvapivě umoudřilo počasí - déšť pozvolna ustal a dokonce i cáry mlh se na okamžik rozestoupily až tak, že jsem se mohla kochat hezkým výhledem na jezero Äkäsjärvi v údolí a dokonce i úplně malinký kousek modrého nebe se objevil (2)... :-) Převážnou část oblohy však i nadále pokrývala šedá mračna...


... a nakonec se ukázalo, že moje radost z výhledu do dálky měla život vskutku jepičí :-/ Jen kratičký okamžik trvalo, než modř naděje opět pohltila nekompromisní šeď... a zanedlouho se i celé jezero Äkäsjärvi ztratilo v mlhách...

Záhy jsem se ocitla na vrcholku Kovakero. V té době se zrovna až příliš hustá mlha rozlila všude kolem a já jsem viděla sotva na pár desítek metrů... To by samo o sobě zas tak moc nevadilo, jenže jsem zároveň nějakým nedopatřením ztratila i značky :-( Pěšina tam nahoře mezi kameny nebyla vůbec rozpoznatelná, značek nebylo moc... Kousek jsem se vrátila a ejhle - tady vidím značku!! Ale kudy to vede dál? Vzala jsem si příklad ze Sherlocka Holmese a pátrala jsem o stošest, jenže stejně jsem na to nepřišla... :-( Vím, že jsem mohla použít kompas a jít prostě jen správným směrem... Nebýt té mlhy, nejspíš bych to tak udělala. Ale v téhle situaci jsem docela váhala, jestli tím nebudu riskovat až moc... když existovala ještě druhá možnost: vykašlat se na to, sejít to zpátky k cestě a jít po ní. A s vědomím, že jsem starý smolař, a také se vzpomínkou na ten nešťastný včerejší večer, jsem se nakonec po dlouhém přemýšlení rozhodla pro tu jistější variantu - otočit se čelem vzad. Jo, přiznávám se, jsem srab ;-)

Cestou z Kovakero dolů jsem si ještě jednou všimla něčeho, co mě zaujalo už cestou nahoru - a tou dobou to taky ještě bylo mnohem líp vidět. Když pozorně prozkoumáte mapu, určitě v ní objevíte, že stezku vedoucí na Kovakero protíná taková jedna čerchovaná čára a dost nepochopitelně vede v rovných dlouhých úsecích skrz celou mapu. Podle vysvětlivek v mapě se jedná o "kunnanraja", v angličtině "communal boundry", takže by to měla být nějaká hranice mezi obcemi, jestli to dobře chápu... Zajímavé je, že když ji překračujete tady na Kovakero, poznáte to. Díváte-li se aspoň trošku na les kolem sebe, nemůžete přehlédnout takový strašně moc dlouhý průsek - při pohledu z Kovakero se zdá, že vede úplně rovně až někam do nekonečna... Zrovna v těchto končinách vypadá něco takového tak nějak zvláštně a nečekala bych to :-) Zajímalo by mě, mezi čím přesně je to hranice, proč probíhá zrovna takhle a jestli to tak opravdu pořád platí...

Ocitla jsem se zpátky na silnici. Zamířila jsem po ní směrem k jezeru Äkäsjärvi, kde mělo být nějaké rozcestí a odtud jsem pak měla pokračovat do prava. Zase se rozpršelo, takže jsem se znovu důkladně zachumlala do pláštěnky, hlavně aby ani kousek batohu nekoukal ven... Upřímně řečeno, byla to nuda :-) Jako fakt! Téměř rovná cesta, kolem z obou stran les, co vypadá pořád stejně... vykračuju si to v holínkách svým širokým vidláckým krokem (jak taky jinak v holínkách ;-) ) a při tom poslouchám kapky deště dopadající v pravidelném rytmu na kapucu pláštěnky. Ale na druhou stranu, jít teď po vrcholcích kopců a stejně nevidět kolem sebe vůbec nic, jen neprostupnou mlhu, a ještě se v ní nedejbože někde ztratit... stejně bych byla akorát tak naštvaná na tohle počasí :-/ A hlavně - možná bych tam cestou nepotkala soby, tak jako se mi to poštěstilo tady (3) :-) Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré...
Joo... a málem jsem se zapomněla zmínit o tom, že jsem na téhle cestě potkala auto!! :-)) Zázrak! Ráda bych věděla, jestli jich tam projede za den víc než právě tohle jedno... ;-) A opačným směrem zrovna.

Rozcestí. Po zběžném nahlédnutí do mapy se vydávám doprava - přesně tak, jak jsem měla v plánu už dřív. Cesta vede na dohled od jezera Äkäsjärvi a postupně míjím nějaká ta rašeliniště... Vlastně si co chvíli v duchu říkám, že to tam vypadá moc hezky :-) Jen kdyby pořád nepršelo, sakra!! :-/ Dokonce sem tam přidává tak, že už se nedá mluvit jen o drobném deštíku... ale zase nic tak strašného to není ;-)


Po téhle cestě jsem ušla asi 4 km. Potkala jsem jedno auto v opačném směru a pošťáka tam a zpět... Napadlo mě, že naše vesnice Velký Rybník se svými plus mínus 170 obyvateli by možná v Laponsku znamenala menší město ;-) A ten provoz tam!! :D

Konečně jsem se dopachtila k hlavní silnici, co skutečně tak vypadala (4). Zdálo se, že déšť trochu ustává... Ale i tak jsem zamířila k autobusové zastávce, kde jsem aspoň mohla položit batoh do sucha a vyhrabat v něm nějaké jídlo a hlavně vodu. Přemýšlela jsem, co dál... a rozhodla jsem se, že zkusím někoho stopnout, svézt se aspoň do Rauhala a ušetřit tím pár kilometrů chůze. A světe div se, zastavilo mi hned druhé auto! :-) Takoví starší lidé, pán a paní, a prý že mě můžou svézt do Rauhala... ale zeptali se, kam mám vlastně namířeno. Když jsem jim řekla, že chci jít ke Keimiöjärvi, domluvili se mezi sebou, že ten kousek navíc - asi tak 4 km jen tam (!) - je nezabije a že mě teda svezou až tam :-) A tak se stalo, že jsem za chvilku vystupovala přímo na malém parkovišti pod Kemiötunturi, u začátku cesty ke Kemiöjärvi a tamější "päivätupě". A ještě jsem málem na rozloučenou dostala krabičku sirek :-) Nemít s sebou tři krabičky vlastních...


Mapa - část druhá: Rauhala až Mustakero
(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

Na jedné z informačních cedulí na parkovišti jsem si vyfotila tenhle text, co si asi nikdy v tomto jazyce nepřeložím, ale připadalo mi to zajímavé, tak se chci podělit ;-) Tohle vyprávění (5) je v sámštině (laponštině) a obrázek vlevo nahoře je vlajka Sámů... (Nějaké bližší info o Sámech je samozřejmě k nalezení na Wikipedii.)

Cestou ke Keimiöjärvi konečně přestalo pršet, bylo se na co dívat a taky počet zbývajících kilometrů se už povážlivě zmenšoval... a tak se mi zase po delší době vrátil úsměv na rty :-) Nejen cesta k němu, ale hlavně samotné jezero Keimiöjärvi, to bylo úplně nádherné místo!! S radostí a nadšením jsem fotila tamější podzimní "panorámata" a nemohla jsem se vynadívat na ty žluté břízky tam :-)


Na chvíli jsem se zastavila ve stejnojmenné "päivätupě" - tedy Keimiöjärvi. K Mustakero mi zbývaly nějaké 3 km, takže nebylo kam spěchat... O tzv. päivätupách jsem měla takové tušení, že tam není místo ke spaní, ale zrovna tady by se spát dalo. Podle tamějšího deníku se zdá, že je tohle místo dost navštěvované výletníky :-) Není divu. Je docela blízko od cesty a také od míst, kde se dá trávit dovolená... Uvnitř chatky byl trochu nepořádek, ale zase nic, co by se nedalo přežít ;-)

Posledních pár kilometrů k Mustakero po téhle přestávce uběhlo rychle a tak se mi zanedlouho naskytl tenhle milý pohled:


Uvnitř této chatky to sice nevypadalo tak hezky jako v Pahtavuoma, ale bylo to takové příjemné místo a moje vzpomínky jsou taktéž veskrze pozitivní :-) Do rána se mi podařilo usušit svoje mokré pohorky i nechutně zpocené holínky - je teda pravda, že jsem si v tom domku připadala skoro jako v sauně, ale svůj účel to vedro splnilo ;-) A ještě teď si vzpomínám na ten trošku rašeliništní potok a hnědou, velmi "zajímavě" chutnající vodu z něj :))


Na další fotky z tohoto dne se můžete podívat tady. Celková mapa národního parku Pallas- Yllästunturi je k dispozici na stránkách Luontoon.fi.



Den druhý: Kotamaja --> Pahtavuoma

26. prosince 2009 v 0:41 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Trasa: Kotamaja --> směr SZ - rozcestí poblíž Kutujärven niittypirtti (3,4 km) --> směr Z, JZ - rozcestí nad řekou Äkäsjoki (0,9 km) --> směr SZ a pak (poslední 1/4) SV - Peurakaltio (na mapě bez názvu, za silnicí; 5 km) --> směr S - přes Äkäskero ke křižovatce cest uprostřed ničeho (5,7 km) --> směr SV - Pahtavuoma (cca 5,5 km)

CELKEM: 20,5 km

Mapa - část první: Kotamaja až Äkäskero (kopec)
(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

Probudila jsem se do nového dne a už při povalování se ve spacáku jsem se těšila na to, co přijde, na další zajímavá místa, jimiž budu procházet, a lidi, které během své cesty potkám. Moje prvotní nadšení trochu opadlo záhy poté, co jsem otevřela dveře koty a podívala se ven - počasí se od včerejška nezlepšilo a kapky deště i nadále neúnavně smáčely zem...

Ráno jsme si ještě stihli se spolunocležníky popovídat o tom, odkud jsme vlastně přišli a kam se chystáme dál. Po několika větách jsem byla odhalena, že nejsem Finka, a tak jsem ještě musela povyprávět o tom, z jaké země jsem, co dělám ve Finsku a jak je možné, že mluvím trochu finsky :)) Naše putování se bohužel ubíralo různými směry. Postupně jsme se rozloučili a vyrazili jsme svou cestou...

Opustila jsem hezké místo zvané Kotamaja (ještě teď mě mrzí, že jsem si to tam po ránu zapomněla vyfotit) a vydala jsem se směrem k Äkäsmylly. (Pozn.: Nakonec se moje kroky ubíraly jinudy, ale k tomu se dostanu...) Cesta vedla celou dobu lesem, téměř po rovině, kopečků nebylo mnoho a byly jen malé. Rostlo tam hodně borůvčí a celkově tahle pěšina procházela docela vlhkými místy a tak jsem si najednou po pár kilometrech uvědomila, že mám v botách jaro a při každém kroku mi čvachtají na nohách!! Perkele! Není to veselé zjištění, to mi věřte. A zvláště hned po ránu to teda vůbec nepotěší...

Cesta se rozmanitě klikatila mezi stromy, byl to takový monotónní pohled a vůbec jsem nedokázala odhadovat ušlou vzdálenost... Po nějaké době to už začínala být trochu nuda. Kdesi uprostřed lesa, několik kilometrů od Kotamaja a už nad řekou Äkäsjoki, jsem náhle spatřila čtyři osoby v řadě za sebou, s několikametrovými rozestupy. První dva lidi jsem jen pozdravila a míjela jsem je, ale pak mi to nedalo a rozhodla jsem se, že se pro jistotu zeptám na cestu - jestli jdu opravdu správným směrem k Äkäsmylly.
Teď bych si nejradši trochu upravila tenhle příběh..;-) A nebo to napíšu takhle: Většina bab samozřejmě umí dobře zacházet s mapou, ale výjimky se najdou a právě takové dvě paní jsem potkala zrovna tady...
Zeptala jsem se jich, jestli jdu správně do Äkäsmylly. Nakoukly do mapy... A dozvěděla jsem se něco jako: "Ne, jdeš opačným směrem! Dívej... my jsme vyšli tady od silnice a teď jsme přibližně tady..." atd. A já jsem si říkala, že je to nějaké divné! Ukazovala jsem jim, kde se nachází Kotamaja, kudy jsem procházela a kam mám namířeno... Znejistěly. Zavolaly dopředu na ty dva chlápky před sebou. Ti došli a naštěstí pro mě jsme se nad mapou shodli v tom, že já jdu správně - a oni taky, protože ty ženské vlastně ani netušily, kam přesně jdou ;-)


Jak jsem se blížila k silnici a Peurakaltio, potkala jsem ještě nějaké dvě paní se psem. Bylo milé zase sem tam vídat lidi :-)

Silnice! První od Äkäslompolo. Žádná magistrála, jen úzká asfaltka... a za ní Peurakaltio: několik menších dřevěných budov a travnatá plocha, kde se dalo zaparkovat auto. Očividně tohle místo slouží jako výchozí bod pro výletníky. A velkou měrou k tomu jistě přispívá tamější útulná kavárnička :-) To místo má své nezapomenutelné kouzlo. Pro mě to byl skoro zázrak, alespoň na chvilku vysvobození od deště a batohu na zádech... Voňavé kafe a úžasně chutnající borůvkový koláč :-) A přívětivý starší pán, co zná okolní přírodu, turistické stezky, "autiotupy" (chatky k přespání) a další důležité věci a ochotně poradí, když je třeba...

Zatímco cestou ke kavárně jsem si byla stoprocentně jistá, že odtud půjdu směrem Äkäsmylly - Olos - Pallas, tak po rozhovoru s tímto dědou jsem se nakonec rozhodla úplně jinak. Přesvědčil mě totiž, že cesta přes Äkäskero do Pallas je mnohem zajímavější, vede v kopcích a místy odtud bývá moc hezký výhled do krajiny. I když se na to teď dívám zpátky, tak mu musím dát za pravdu v tom, že tahle cesta byla určitě lepší než dalších x kilometrů lesem skrz podmáčené úseky.

Rozloučila jsem se v kavárně a po tom příjemném odpočinku a načerpání nových sil jsem takovým docela lehkým krokem zamířila po prknech přes takové menší rašeliniště k pěšině stoupající na Äkäskero. Možná to teď vyzní trochu divně, ale já jsem se už opravdu těšila, až budu moct jít zase do kopce :-) Ne, tentokrát to nebylo žádné Pirunkuru, ale docela pohodové stoupání. Jen vidět nebylo směrem dolů z kopce vůbec nic, ze všech stran mě obklopovala hustá mlha, drobně pršelo a já jsem mohla jen podle mapy a s patřičnou dávkou fantazie odhadovat, co všechno bych bývala mohla vidět - jezera, rašeliniště, lesy, kopce... Prostě nic :-( Jen špetka smutku a zklamání na duši...

Během stoupání na Äkäskero jsem z opačného směru potkala dva chlápky, taktéž s velkými bágly na zádech. Zastavili jsme se, abychom se navzájem informovali o tom, co nás po cestě čeká. Samozřejmě jsem jim doporučila návštěvu kavárny pod kopcem a zmínila jsem se o Kotamaja jako o hezkém místě ke spaní :-) A potěšilo mě, že to je prý Pahtavuoma taky. Dozvěděla jsem se, že jsem úplně první (!) člověk, kterého potkali cestou z Pallas!!!

Po vyškrábání se na Äkäskero jsem chvíli kráčela po rovince tam nahoře. Z obou stran podél klikaté pěšiny zářily svou sytou červení lístky rostliny zvané medvědice alpská (Arctostaphylos alpinus; riekonmarja).


O nádherném výhledu kamsi do vzdálenějších končin jsem si i nadále mohla nechat jen zdát, ale pozvolna se dalo skrz mlhu alespoň o trochu lépe rozeznat, co mě bude čekat během dalších stovek metrů: pěšina se najednou začala svažovat někam dolů a zároveň se přede mnou čím dál tím zřetelněji rýsoval nějaký menší kopec - podle mapy nebylo těžké zjistit, že jeho jméno je Mustakero a opravdu jej zanedlouho pošimrám podrážkami svých pohorek...

Netrvalo dlouho a ocitla jsem se pod Äkäskero - a tohle místo v údolí mezi dvěma kopci (Äkäskero a Mustakero) vypadalo tak srandovně, až jsem se tomu musela smát :-) Křižovatka cest z prken uprostřed ničeho...

... a nikde ani živáčka.

Dívám se do mapy a říkám si asi tohle: "jo, v pohodě, z Mustakero to k Pahtavuoma už není moc daleko, to dám... za chvilku jsem pod střechou" :-) Jenže zdání klame a v tenhle okamžik jsem si nejspíš tak úplně neuvědomila, že mě vlastně ještě čeká skoro stejně dlouhý úsek cesty jako byl od kavárny až sem...


Mapa - část druhá: Äkäskero až Pahtavuoma

(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

A tak valím s velkým nadšením a snovou vidinou baráčku na vrchol Mustakero a vzápětí zas z kopce dolů... Pečlivě si všímám malých oranžových trojúhelníčků na stromech. Cestou od Mustakero, v monotónně vyhlížejícím lese, jsou tyto značky najednou strašně moc důležité, neboť pěšina zde není až tak dobře patrná jako předtím na Äkäskero a představa, že by se člověk ztratil právě tady, je dost hrozivá... Marně se snažím objevit v mapě nějaký orientační bod, podle něhož by se dalo určit, kde se právě teď asi tak nacházím. A tak mi bohužel mi nezbývá nic jiného než spoléhat na svůj vlastní odhad a nutno přiznat, že v neznámém lese rozeznávám vzdálenosti hodně špatně...

Moje prvotní nadšení postupem času vyprchalo a čím dál tím víc jsem vnímala to všechno: čvachtající vodu v botách, mokré kalhoty od země až nad kolena, zpocené oblečení pod pláštěnkou - začíná mi být zima... těžký batoh na zádech, co tlačí na ramenou, a tak ho neustále nějak popondavám, ale stejně to nepomáhá... začínám mít hlad, ale nemám kde zastavit, žádný přístřešek tady není a neustále poprchává a tak spíš spěchám než abych chtěla kdekoliv ztrácet čas a ještě víc moknout... už cítím únavu v každičkém kroku a zároveň trochu strach, že třeba někde zabloudím a do Pahtavuoma se nedostanu před setměním...

A pořád jdu lesem. Dál a dál, protože musím a jiná možnost není! Za jakoukoliv zatáčkou už očekávám nějakou chatu a tím, jak moc ji chci spatřit, ji opravdu vídám v dálce - jenže pak zjistím, že se pletu a že tam ve skutečnosti stojí jen nějaké další stromy... Čím rychleji střídám své kroky, tím více se mi zdá, že skoro jen přešlapuju na místě :-( Sakra! Spěchám, ale víc už to nejde. Vím to... Přicházím k nějakému rašeliništi. Rozprostírá se docela daleko vpravo i vlevo, přičemž prkna mě vedou napříč přes něj... Rozhlížím se kolem. Podle mapy by se právě někde za rašeliništěm měla nacházet Pahtavuoma a zdá se, že tohle místo tomu docela odpovídá. Ale já žádnou chatku nevidím. Kdybych teď mohla běžet, udělám to - ale s tím batohem se to nedá. Tak aspoň jdu jak nejrychleji jsem ještě schopná... Znovu začíná les! Kde to jsem? Jak daleko ještě budu muset jít?!?! To se mi snad zdá! Pokračuju v cestě lesem... Pořád se nedočkavě dívám před sebe. A najednou... :-)


Nádherný, jen stěží popsatelný pocit vykouzlil na mé unavené tváři úsměv od ucha k uchu :-) Moc se mi v tom okamžiku ulevilo. Už jen pár metrů a budu tam! Jupííí!!!

Pahtavuoma, to jsou dvě malé chatky, kadibudka a přístřešek na dřevo. Zamířila jsem k té na pohled hezčí "tupě":


Zvenku vypadala nějak malá, ale jakmile jsem otevřela dveře a vstoupila jsem dovnitř, překvapilo mě, jak velký prostor tahle dřevěná stavba skýtá... Přemýšlela jsem, co dřív - převlíct si mokré oblečení, zatopit v domku nebo vybalit jídlo? Byla mi zima, a tak představa plápolajícího ohně v rohu místnosti zvítězila nad vším ostatním... Dříví uvnitř chatky bylo naštípané na docela velké kusy, takže nejdřív jsem šla ven nasekat si pár drobnějších štěpinek na podpal. V botách nažmach a v provlhlém oblečení mi začínala být už celkem slušná kosa a trošku mi cvakaly zuby... Ale v pohodě, stačí přece jen pár dřívek a za chvilku mi bude příjemně teplo :-)

Sekyrka Fiskars měla až moc dlouhé topůrko a byla příšerně tupá!! ;-) Tak tupá, že svým obvyklým způsobem (no jasně, nedržela jsem sekyrku v ruce poprvé, že) jsem neměla šanci, a zároveň to křivé polínko mi zrovna na špalku ne a ne stát a tak jsem se rozhodla, že si jej levou rukou opatrně přidržím... A pokračování není těžké uhádnout. Jo, vyšlo to na první pokus :-/

Ruce chvějící se zimou, polínko, lesklé "ostří" sekyrky... malý nápřah, neustálé soustředění se na ten kus dřeva na špalku... Vedle! Ucítila jsem jen takové štrejchnutí o svou levou ruku - kotník za ukazováčkem. Úplně jako první mě napadlo: to nic nebude, jen škrábnutí. Jenže hned vzápětí mi došlo, že tak úplně v pohodě to teda není :-/ Sakra, to ne!! Tupá bolest, krev... Co teď?!
"Vencíne, ty vole, dělej, sekej, musíš to udělat, v chatce je zima!! Kašli na krev, to vyřešíš pak... Sekej!!"
Snažím se, dávám si pozor a najednou to docela jde... S každým prudším pohybem se mi krev rozstříkává po ruce... No fuj :-/ Konečně mám pár štěpinek. Běžím do chaty a svým vystrašeným zrakem upřeně sleduju krvácející ruku... A chrlím ze sebe spršku sprostých slov :-( Sakra, tohle je průšvih, zlej sen... To se nemělo stát!! Co budu dělat?!

Pokládám dříví na kraj "postele" (místo ke spaní vypadá takhle), vrhám se ke svému batohu a rozepínám jeho vrchní kapsu. Mezi spoustou v tuto chvíli nepotřebných věcí zběsile pátrám po náplasti... Pravou rukou šmátrám, hrabu... nemůžu najít, stresuju. Strnulá tvář, svíravý pocit v žaludku, třesoucí se ruce... Příšerný strach! Cítím vlastní tep. Snažím se sama sebe uklidňovat mluvením: "Vencíne, v klidu, to zvládneš, hledej..." Jenže pak zase: "Ty vole, dělej, hledej!! Někde to tam musí být, do řiti!!" Vyhazuju z kapsy batohu věci... Už jich je slušná hromádka. Mám to! Konečně! Vyklepávám z krabičky náplastí jednu a okamžitě ji připlácávám polštářkem na kotník své levé ruky... Vsákne se do ní trocha krve, ale není to moc znát... Tenký pramínek teče dál. Vytahuju kapesník a otírám krev kolem náplasti, vyndavám z krabičky nový kousek - bleskurychle vyměňuju náplasti. A další náplast ještě navrch... Rozřezávám nožem kapesník a snažím se ho zavázat na ruku - moc malý :-/ Rozhlížím se kolem... Tričko! Beru nůž a odpižlávám rukáv. Jo, to by snad mohlo stačit :-) Cárem látky si obvazuju ruku a snažím se to nějak utáhnout... A je to :-)

Trošičku mě to uklidnilo, ale nikterak moc. Zastaví se to?! S obavami se co chvilku dívám na hadr, jestli neprotéká krev skrz... Na stěně si všímám listu papíru s nápisem "hätänumero" a telefonním číslem - tam můžu volat, když bude nejhůř. Jak jsem vlastně daleko od nějaké cesty? Nahlížím do mapy... Naštěstí docela blízko vede cesta, ne více než kilometr odtud. Snažím se to nějak rozumně promyslet - jak jen se v takové situaci vůbec dá uvažovat nějak rozumně ;-) Co mi zbývá? Buď se to zastaví nebo ne... Když jo, tak budu úplně nejvíc šťastnej člověk, když ne, tak můžu telefonovat o pomoc nebo běžet k silnici a snažit se něco stopnout... Ale jezdí tam vůbec něco?? Těžko říct v těchto pustých končinách :-/ A taky, venku se co nevidět setmí. Přestane to krvácet nebo to potřebuje zašít? Beru do ruky mobil a projíždím seznam uložených čísel. Komu mám napsat...? Jo, už vím :-) Odesílám zprávu třem lidem a doufám... Napjaté očekávání.

Mezitím se snažím rozdělat oheň. Ve věcech, co jsem předtím vyházela z batohu, si všímám nenápadné krabičky s nápisem SYTYTYSPALA (tady je fotka). Beru si z hraničky (!) pár dřev a jen jeden jediný kousek "sytytyspala" stačí k tomu, aby se to rozhořelo. Přikládám postupně ještě pár polínek a s radostí sleduju poskakující plameny. Jdu si sednout na postel a... Já pako! To snad ani není možné!!! Na okraji postele jsem v ten okamžik spatřila malou hromádku štěpinek... Jasně, nakonec jsem je vůbec nepoužila. Nebyly potřeba. Vlastně jsem se nemusela té sekyrky ani dotknout, bylo to úplně zbytečné! Pro nic za nic mi teď teče z ruky krev :-(

Ta rána po sekyrce nebyla nikterak obrovská - na délku ani ne centimetr, do hloubky taky nic hrozného, protože ostří se naštěstí zastavilo o kost a hlavně jsem se do té sekyrky neopřela plnou silou. Ale ten strach a nejistota tam kdesi na okraji rašeliniště, daleko od lidí - nic moc pocit :-/ Od svých přátel na telefonu - a to doslova :-) - jsem se ke své velké radosti dozvěděla, že je to malá ranka a krev by se časem měla zastavit. Za tyhle pozitivní zprávy jsem byla opravdu strašně moc vděčná :-)

V potemnělé místnosti se zvolna rozlévalo příjemné teplo od ohniště. Na jeho okraji jsem si sušila pohorky, na šňůře nad ním nějaké to oblečení poté, co jsem se převlékla do suchého. Povečeřela jsem svůj již tradiční chleba s něčím... Ale moc idylické to nebylo, neboť levá ruka pořád tak divně pobolívala a můj vnitřní neklid nezmizel.


A aby té smůly nebylo málo, najednou cítím nějaký smrad... No jasně, moje boty!! Spěchám k nim. Jsou pekelně horké, kovové cvočky pálí do rukou... Jazyk jedné z bot už stihnul zeshora trochu ohořet. Na několika místech vytéká lepidlo. No jo... Odtahuju je kousek dál od ohně, ale zase ne moc, protože schnout musí.

Jdu spát, zalézám do spacáku. Ale stejně zůstávám vzhůru, spánek nepřichází... Ta noc byla dlouhá, moc dlouhá.

---


Pahtavuoma. Nezaujatým pohledem si pod tímto názvem okamžitě představím jedno takové moc hezké místo. Úžasné, romantické, nezapomenutelné... :-) To, že na něj já nikdy nezapomenu, je ale způsobeno hlavně něčím jiným a můžu si za to sama. A taky jsem asi takový věčný smolař... ;-)

Můj velký dík patří zdravotnicím Lucce Z., Martině Ť. a Bohúšovi - MOC DĚKUJU, máte to u mě!! :-)


A ještě jedna poznámka na závěr, pro bližší představu o Laponsku a Pallas- Yllästunturi kansallispuisto... Během prvních dvou dnů svého putování jsem urazila celkem 34 a půl kilometru (14 + 20,5 km). A teď si můžete tipnout: kolik cest (pro auta) jsem během toho přešla? Odpověď zní: jednu - druhý den, poblíž kavárny Peurakaltio.


Na další fotky z tohoto dne se můžete podívat tady. Celková mapa národního parku Pallas- Yllästunturi je k dispozici na stránkách Luontoon.fi.



Den první: Luontokeskus Kellokas --> Kotamaja

5. prosince 2009 v 18:58 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Trasa: Luontokeskus Kellokas --> směr JV - Varkaankuru (1,8 km) --> směr V - po severním úpatí Keskinen laki k rozcestí (1,9 km) --> směr S, SZ - Keidas, Kesänkijärvi (2,8 km) --> směr S, SZ - přes strmý svah (Pirunkuru) na Kesänki, odtud kolem Tahkokuru k rozcestí (2,3 km) --> směr S - Hangaskuru (1,9 km) --> směr S - Kotamaja (3,3 km)

CELKEM: 14 km

Mapa: Luontokeskus Kellokas až Kotamaja
(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

V Äkäslompolo se nachází docela hodně hotelů a chatek pro turisty. Ti odtud podnikají různé výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, a tak zde bývá kupodivu docela rušno. Cestou od Kellokas k Varkaankuru jsem potkala spoustu lidí - míjeli jsme se v opačném směru nebo mě také občas předcházeli, protože můj náklad na zádech znamenal ve srovnání s jejich malými batůžky, obsahujícími kromě svačiny nejspíš jen něco málo věcí, určitou nevýhodu. Pro zvídavé turisty je v této od civilizace nepříliš vzdálené části národního parku rozmístěno mnoho rozmanitých informačních cedulí a cedulek, povětšinou s nějakým názorným obrázkem a krátkým vysvětlujícím textem. Většinou mi to nedalo a aspoň na chvilku jsem se u nich zastavila, někdy jsem se snažila trošku si přeložit i příslušný text, abych se dozvěděla něco o rostlinách, ptácích, lišejníkách, stromech, houbách a dalších přírodních zajímavostech souvisejících s těmito končinami...

Samotné Varkaankuru je takovým hojně navštěvovaným místem na křižovatce cest - výletníci si sem přichází na chvilku odpočinout, posedět, popovídat si, opéct si buřta... Za nepříznivého počasí je zdejší přístřeší určitě moc příjemné, pokud se tam ale člověk vejde ;-) Opravdu, lidí tam bylo nepočítaně... Ale své malé místečko k sezení jsem si venku na lavičce našla, a tak i na nějaký ten toustový chleba s marmeládou došlo :-)

Od Varkaankuru jsem dále pokračovala směrem na východ, po severním úpatí kopce (tunturi) s názvem Keskinen laki. Turistů najednou zřetelně ubylo, ale pořád jsem čas od času někoho potkávala a bylo to docela milé. V jeden okamžik jsem za takové setkání byla obzvlášť ráda. Postupně se totiž dosavadní vcelku neškodné mrholení začalo měnit v drobný déšť. Potřebovala jsem na sebe nasoukat pláštěnku a to se mi i nějak podařilo, jenže jsem si nebyla úplně jistá tím, jestli je pod ní dobře schovaný i batoh... Naštěstí dvě paní procházející právě kolem mi pomohly tuhle záležitost vyřešit a tak jsem aspoň mohla spoléhat na to, že moje věci zůstanou suché. Pod pláštěnkou bylo sice vedro, ale pořád lepší než jít bez ní... Deštěm zvlhlá prkna (1, 2) docela klouzala a tak jsem si musela dávat pozor, abych z nich nezahučela mezi šutry...


O kousek dál, v místech, kde už se zase začaly trochu víc objevovat stromy, jsem najednou spatřila skupinku lidí, jak se jen tak tiše dívají kamsi směrem do kopce, někteří s kamerou nebo s foťákem v ruce... A vzápětí začali právě odtud přicházet sobi, celé stádo. Jen o pár desítek metrů míjeli lidi, překračovali cestičku z prken a pomalu zase mizeli mezi stromy... Spěchala jsem tam, abych je viděla zblízka. Štěstí tentokráte stálo při mně a tak jsem si pár sobích opozdilců stihla ještě dobře prohlédnout. Měla jsem z nich takovou radost, že jsem se jen tak mlčky dívala, s úsměvem od ucha k uchu a očima rozzářenýma jak vánoční stromeček :-) I na foťák jsem v tu chvíli úplně zapomněla a tak se teď bohužel nemůžu o tenhle zážitek podělit, i když bych moc ráda...

Křižovatka cest s rozcestníkem. Na šipkách jsem hledala nápis Kotamaja, neboť právě tam jsem měla v plánu nocovat. A už to vidím: KOTAMAJA 14. Cože?! A sakra, 14 km!! Jak je tohle možné?! Opravdu jsem nečekala, že by to mohlo být pořád ještě takhle daleko... (Ve skutečnosti pak mnou zvolená cesta byla o něco kratší...) Polohlasně jsem zamumlala pár sprostých slov, ale stejně mi to nebylo nic platné :-/ Docela mě to číslo vyděsilo, a tak jsem následujících pár kilometrů valila kupředu jak ďas. Jen na chvilku jsem zřetelně zpomalila krok - to když jsem si všimla, že mezi stromy kousek přede mnou se pase několik sobů, a chtěla jsem si je vyfotit, což se mi stejně ale nakonec nepodařilo... Moje rychlé kroky směřovaly k jezeru Kesänkijärvi. Na jeho břehu stojí malá kavárnička (nebo něco na ten způsob) s názvem Keidas, ale bohužel jsem dorazila až po zavíračce...


Když takhle zpětně vzpomínám na to své putování, tak teď už vím, že Kesänkijärvi patří bezesporu k nejhezčím místům, co jsem v Laponsku navštívila. Ale tenkrát, když jsem tak stála na jeho břehu a dívala jsem se na Kesänki tyčící se přede mnou (3) jako nějaký obr, s vědomím, že právě tam povedou mé kroky, nebylo mi úplně veselo na duši :)) Ten příšerně strmý svah, jímž vede přímo vzhůru cesta směrem k vrcholu Kesänki, má na mapě jméno Pirunkuru a nevím přesně, co to znamená - snad "Čertův kaňon"? Každopádně, čert (piru) se v názvu vyskytuje a vůbec to není od věci, neboť ten krpál je opravdu pekelný!! :-) Už při samotném pohledu do mapy vzbuzuje Pirunkuru patřičný respekt. Vrstevnice jsou tam totiž tak husté, že místy splývají... Tahle zkratka ale ušetří tři kilometry chůze a já jsem opravdu neměla času nazbyt.

Pirunkuru, to už je výzva :-) To stoupání je dost drsné a když už se zdá, že by to mohlo skončit, objeví se před vámi tohle... Ale ta scenérie otevírající se pozvolna v hloubce pode mnou byla tak úžasná, že i kdybych se snad v budoucnu ještě někdy ocitla na cestě do Kotamaja, neváhala bych znovu přejít Kesänki, abych si mohla vychutnat ten neuvěřitelný pohled shora na jezero Kesänkijärvi :-)


O to větší zklamání na mě ale čekalo nahoře. Ne, Kesänki za to nemůže! To ta mlha... Kvůli ní jsem neviděla skoro nic :(

Cesta zvolna klesala severozápadním směrem, k místu zvanému Tahkokuru, což je přístřešek pro turisty k odpočinku, rozdělání ohně a opékání buřtů :-) Tohle místo jsem ale jen míjela. Za prvé proto, že jsem před sebou měla ještě více než 5 km, ale také proto, že tam zrovna pobývala nějaká větší skupinka lidí. Cesta vedla lesem mezi borůvčím a šlo by se tudy hezky, ale Pirunkuru v nohách bylo znát... Blížila jsem se k Hangaskuru. Už z daleka bylo jasně rozpoznatelné za rašeliništěm a bylo to takové na pohled docela hezké místo :-)


Poslední tři kilometry zbývaly do Kotamaja. Déšť neustával, spíše naopak - už to nebyly jen drobné kapky, ale větší a větší... Už od Tahkokuru jsem nepotkala živáčka. A co bych za nějakou lidskou bytost dala právě teď! Přestože nebylo kam odbočit z cesty, začínala jsem čím dál tím víc pochybovat o tom, jestli jdu správným směrem. Šla jsem po nějaké pěšině, co vypadala pořád stejně a připadalo mi, že to trvá už strašně moc dlouho a pořád nevidím nic, čemu by se dalo říkat Kotamaja, jen les všude kolem... Podívala jsem se u Hangaskuru správně na ten rozcestník?!

Konečně! Les byl pozvolna vystřídán rašeliništěm a za ním na okraji lesa jsem spatřila místo pojmenované Kotamaja. Stála tam větší dřevěná budova s nápisem Metsähallitus (Metsähallitus mimo jiné spravuje národní parky ve Finsku). Slouží pravděpodobně jako kavárna a informační centrum, ale pouze v zimě. Vpravo od ní se tyčila "kota". Stavba tvarem připomínající indiánské týpí, s komínem ve špičce. Byla jsem šťastná jak blecha :-) Už jsem nemusela jít dál. Záhy jsem se seznámila se svými náhodnými spolubydlícími. Bylo jich pět - dvě starší paní a tři chlapi, všichni Finové. Zbylo na mě právě poslední volné místo na lavici podél stěn koty. Nad lavicemi se dalo na hřebíky pověsit mokré oblečení, boty jsem nechala schnout poblíž ohniště uprostřed koty. Venku bylo možné získat u pumpy vodu a taktéž dvě kadibudky byly k dispozici. Tohle místo bylo překvapivě útulné a moc se mi tam líbilo :-)

Únava se začala zvolna vytrácet, hlad se mi úspěšně podařilo zahnat chlebem, nohy už mě nezábly v mokrých botách... Najednou mi bylo vlastně fajn :-) Ještě jsem krátce nahlédla do mapy, co že mě to zítra čeká, zachumlala jsem se do spacáku, popřála jsem "hyvää yötä" a spokojeně jsem se odebrala do říše snů...


Na další fotky z tohoto dne se můžete podívat tady. Celková mapa národního parku Pallas- Yllästunturi je k dispozici na stránkách Luontoon.fi.



Vencíkovo putování národním parkem Pallas-Yllästunturi

5. prosince 2009 v 0:15 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Po dvou měsících strávených na jihu Finska v polích jsem se začátkem září vydala na cestu daleko na sever, do národního parku Pallas-Yllästunturi. Nachází se v Laponsku, nějakých 200 km za severním polárním kruhem (viz mapa na stránkách www.luontoon.fi a informace v angličtině tamtéž...).

Dne 4. září krátce po poledni jsem se rozloučila v Jokikausta a odjela jsem do Pieksämäki, kde jsem se setkala se starými známými. Následujícího dne jsem v pozdním odpoledni nasedla do vlaku směr Tampere a na tamějším nádraží jsem pak přestoupila do nočního vlaku Helsinki - Kolari. V neděli (6.9.) ráno jsem se probudila už v Laponsku :-) V Kolari mi hned navazoval autobus do Äkäslompolo, ale musela jsem se zeptat řidiče, neboť v tu dobu tam stály dva a každý jel jinam...

Z okna autobusu jsem nadšeně sledovala míhající se kopcovitou krajinu, lehce již požloutlé břízky, úzce kuželovité koruny smrků... Možná už tehdy jsem to droboučké mrholení měla brát jako takové špatné znamení pro nadcházející dny...

Ten autobus byl trochu zvláštní. Zastavoval totiž na každém rohu a často tím způsobem, že někam dojel, aby vysadil pár lidí a někoho třeba zase nabral, pak se tam otočil, kousek se vracel po stejné trase a zase odbočil někam jinam... A já jsem sice věděla, že jedu do Äkäslompolo, ale jen opravdu matně jsem tušila, jak to tam má vypadat a kde tam mám jako vystupovat!! A tak jsem nakonec jen tak nějak náhodně vystoupila kdesi u hotelu... Jo, Äkäslompolo to naštěstí bylo ;-)

Jenže co dál? Kam odtud jít? Tou dobou jsem totiž ještě neměla mapu. Mohla jsem si ji koupit v místě zvaném Luontokeskus Kellokas (informační centrum), přesně tak jsem to měla v plánu... Jenže jak najít Kellokas?! Po několika pokusech se mi konečně podařilo doptat se, kudy že vede ta správná cesta...

Asi dva kilometry po asfaltce do kopce. Trochu mrholilo. Na zádech velký batoh, nacpaný věcmi možná až moc ;-) S funěním si to šlapu po krajnici a kochám se okolím... Přemýšlím o tom, jaké to asi bude... Jak to zvládnu? Mám s sebou všechno potřebné? Neztratím se někde? Nesežere mě vlk?! :-) Podaří se mi vyfotit něco zajímavého? Hlavně obrázek soba bych teda určitě chtěla! :-) ... Proč stojí ti dva lidi i s koly u příkopu? Co to fotí? Jéé, sobi!! Kousek od silnice, poklidně se pasou a přítomnost lidí jim snad ani nevadí... Zastavím se, vytáhnu z batohu foťák... chvilka soustředění ;-) A je to :-)


Kellokas. Konečně vlastním mapu (1) Pallas-Yllästunturi kansallispuisto. Můžu jít :-) Po prknech přes rašeliniště (2) odcházím do neznáma, vstříc novým dobrodružstvím. Za zády Kellokas (3) jako poslední zbytek civilizace, přede mnou téměř liduprázdná pustina...

Pojďte s Vencíkem :-) Den po dni, krok za krokem...