Leden 2010

Pevnost Suomenlinna

30. ledna 2010 v 0:03 | Vencík (podle finské Wikipedie) |  Suomi / Finsko

Tenhle článek není moje dílko, ale pochází z finské Wikipedie - odtud... Trošku jsem to zkrátila a taky jsem do textu vložila pár svých poznámek - kurzívou.
A mapu Suomenlinny jsem si vypůjčila ze stránek www.suomenlinna.fi, které tímto doporučuju :-)


SUOMENLINNA (švédsky Sveaborg, ve finském slangu Suokki) je před Helsinkami se nacházející opevnění, jehož výstavba byla započata v roce 1748. Jeho kulturní hodnota jakožto historické pamětihodnosti a zajímavosti je neobyčejně významná a je to stěžejní součást identity Helsinek. Suomenlinna byla do roku 1918 známá pod názvem Viapori odvozeným od švédskojazyčného Sveaborg.

V letech 1918 a 1919 na ostrovech fungoval velký poválečný vězeňský tábor - po finské občanské válce. Z počtu 10 000 "rudých" vězňů v táboře jich 1 500 zemřelo hlady a na nemoci. Popravených bylo 80.

Suomenlinna byla v roce 1991 přidána na Seznam světového dědictví UNESCO. Je to také venkovská část města (Helsinek), kde žije asi 800 obyvatel.


Suomenlinna je jedním z nejoblíbenějších turistických cílů ve Finsku. Návštěvníků jsou ročně statisíce; rekord v návštěvnosti zaznamenaný roku 2009 byl 713 000. Na Suomenlinně se pořádají mnohé koncerty a kulturní události, mimo jiné Viapori Jazz. Na ostrovech se nachází hodně různých kaváren a restaurací. Suomenlinnu opravuje a udržuje Správa Suomenlinny, což je úřad spadající pod ministerstvo školství.

V současnosti jedinou vojenskou institucí na ostrovech je Merisotakoulu (asi škola válečného námořnictva) na ostrově Pikku-Mustasaari.

Na Suomenlinně, přesněji na jižním cípu ostrova Iso-Mustasaari, se nachází také ministerstvu spravedlnosti podřízená Helsinská vězeňská pracovní osada. Hlavní část stavebních prací na opravách zdí a hradeb je dílem vězňů. Na Suomenlinně jich pracuje 60.


ZEMĚPIS

Suomenlinna je tvořena osmi ostrovy, z nichž Kustaanmiekka ("Gustavův meč"), Susisaari ("Vlčí ostrov", "Ostrov vlků"), Iso-Mustasaari ("Velký černý ostrov"), Pikku-Mustasaari ("Malý černý ostrov") a Länsi-Mustasaari ("Západní černý ostrov") jsou buďto mostem nebo zemní úžinou navzájem propojeny. Mezi Susisaari a Kustaanmiekka svého času existující průliv byl vyplněn. Tuto skupinu ostrovů obklopuje na východní straně průliv Kustaanmiekan salmi a na západě Särkänsalmi - jsou to nejdůležitější lodní trasy vedoucí do Kruunuvuorenselkä (místní název pro část moře) a přístavu Eteläsatama v Helsinkách. K Suomenlinně dále náleží také malé ostrůvky Särkkä ("Mělčina", "Písčina"), Lonna a Pormestarinluodot ("Starostovy útesy").

Tamější ulice nemají jména. Poštovní adresy se skládají z písmenka - označení pro jednotlivé ostrovy: A=Kustaanmiekka, B=Susisaari, C=Iso-Mustasaari, D=Pikku-Mustasaari, E=Länsi-Mustasaari; a z čísla domu. Poštovní směrovací číslo Suomenlinny je 00190.

Suomenlinna zaujímá plochu 210 ha.



(Mapa ze stránek / kartta sivuista www.suomenlinna.fi)


ZAJÍMAVOSTI K VIDĚNÍ

Zvláště v letním období je Suomenlinna velmi oblíbenou pamětihodností jak pro hostující turisty, tak i pro obyvatele Helsinek. Pro trávení letního dne a opalování je na zdejších "pevnostních" ostrovech pláž, mnoho trávníků i četné kulturně-historicky důležité objekty.

Kuninkaanportti ("Královská brána"; na fotkách č. 81 a 82 v Galerii tady) je brána na Suomenlinnu. Nachází se na jižním okraji Suomenlinny, na břehu průlivu Kustaanmiekan salmi. Zpočátku byla nejvýznamějším vstupem do pevnosti a je všeobecně považována za symbol Suomenlinny. Její obrázek byl v letech 1986 - 2002 také na bankovce o hodnotě 1000 finských marek.

Suuri linnanpiha (asi "Velký hradní dvůr") na ostrově Susisaari s okolními budovami je staré správní centrum pevnosti. Mezi obrannými valy Ekeblad a Höpke ponechaná část byla změněna po roce 1750 v první monumentální prostranství (náměstíčko) ve Finsku, kde byly uplatněny pozdněbarokní principy. Uprostřed tohoto prostranství lze spatřit hřbitovní pomník Augustina Ehrensvärda - poslední kámen krypty vyzdil sám Kustaa III. (švédský král Gustav III. Švédský) 5. července 1783. Část budov obklopujících prostranství byla zničena za Krymské války (1853 - 1856) dělostřeleckou palbou (britsko-francouzské loďstvo bombardovalo Suomenlinnu z moře 46 hodin - píše se na finské Wikipedii na stránce o Krymské válce), ale zachoval se mimo jiné důstojnický dům, jenž v současnosti slouží jako Ehrensvärdovo muzeum (fotka č. 86 - žlutý dům). Jednou ze staveb lemujících dvůr Suuri linnanpiha je také tzv. Paikallismajurin talo ("dům místního majora"). Je to v Suomenlinně a celých Helsinkách nejstarší užitková budova umístěná odděleně od opevnění.

Suomenlinnan kirkko ("Suomenlinnský kostel") se nachází na ostrově Iso-Mustasaari. Byl postaven v letech 1850-1854 v pravoslavném stylu s cibulovitými věžemi, ale upraven ve 20. letech 20. století do současného luteránského vzhledu. Maják na věži kostela dává znamení čtyřmi krátkými záblesky, což je v Morseově abecedě písmenko H jako Helsinki.

Co se týká Suomenlinnan kirkko, tak si neodpustím drobnou poznámku: podívejte se, jak ten kostel vypadal dříve - jako pravoslavný (fotka č. 18 - z jedné informační cedule, snad to je trochu vidět..) a porovnejte si to se současným vzhledem - luteránským. Tak se mi zdá, že těch věžiček bylo škoda... :-( Na druhou stranu ale musím uznat, že kdyby se ve jménu náboženství pokaždé stávaly jen takové drobné a vcelku nepodstatné záležitosti jako tohle, tak by to asi bylo ještě dobré ;-)


Museosukellusvene Vesikko ("muzejní ponorka Vesikko") je umístěna v jihovýchodním cípu ostrova Susisaari. Vesikko bylo dokončeno roku 1933 a sloužilo Finskému válečnému námořnictvu během zimní a pokračovací války.

Tunely, které se vyskytují zejména na ostrovech Kustaanmiekka a Susisaari, jsou oblíbené. Část z nich je uzavřena kvůli nebezpečí zborcení, jako např. tunel procházející mezi Suomenlinnou a Vallisaari. V ostatních tunelech je povoleno se pohybovat. Tunely nejsou osvětlené.


SUOMENLINNAN TELAKKA (dok na Suomenlinně)

Na Suomenlinně, v severní části ostrova Susisaari, je také dok, v němž se původně vyráběly válečné lodě. Po druhé světové válce vlastnil dok Valmet a stavěly se tam také plavidla odevzdávaná SSSR jako válečné reparace. Suomenlinnan telakka je nejstarší finský suchý dok.

V současnosti dok (s názvem Helsinki Repair Yard) vlastní Turun Korjaustelakka fungující v Naantali (nedaleko Turku). Délka suchého doku je 120 metrů, šířka 20 m a hloubka 5,8 m. Je to jediný suchý dok ve Finsku na východ od Hanko. Opravuje hlavně plavidla vojenského námořnictva a pohraniční stráže, ale také místní lodě, remorkéry a plavidla provozující dopravu na jezeře Saimaa.


DOPRAVNÍ SPOJENÍ

Z vlastní zkušenosti: z Kauppatori lodí :-)

Ale zaujalo mě tohle: Na Suomenlinnu vede podmořský obslužný tunel, asi 1 300 metrů dlouhý (šířka x výška asi 4 m), v němž prochází trubky dálkového vytápění, vodovodu a odpadních vod spolu s elektrickými a telefonními kabely. Tunel využívají také poplachová vozidla v nouzových případech.


POZADÍ STAVBY SUOMENLINNY

Švédsko utrpělo v tzv. válce klobouků v letech 1741 - 1743 proti Rusku porážku a muselo odevzdat kromě území určeného mírovou smlouvou z Uusikaupunki (1721) ještě další oblasti navíc. Mírem z Turku Švédsko ztratilo část území Finska až po řeku Kymijoki a s tím i hraniční opevnění Hamina. Hraničním městem se stalo roku 1745 založené město Loviisa.

Po válce klobouků se Švédsko zaměřilo na posílení obrany Finska, aby zbýval čas posílat na pomoc posily ze Švédska. Roku 1747 zvláštní komise navrhla postavit opevnění v Loviise a Helsinkách. Cílem bylo opevnit tato města a zároveň také před nimi postavit mořské pevnosti.

Zhotovením mořských pevností vznikla hrozba pro bezpečnost Sankt Petěrburgu, neboť kromě obranného pobřežního loďstva by zamýšlené základny byly schopné nabídnout případně také švédskému námořnímu loďstvu přístavy a pevnosti, z nichž by se dalo útočit směrem na Petěrburg. Švédsko a Rusko se střetly ve Finském zálivu a Finsku v mnoha válkách během období švédské velmoci.

Z pohledu Švédska bylo ústřední myšlenkou získat pro Finsko vlastní pobřežní loďstvo a základny pro něj, protože z Karlskrona nebo Stockholmu by bývali nestihli poslat lodě na obranu Finska - obzvlášť ne zjara před roztáním ledů. Část loďstva přezimovala v Kruunuvuorenselkä (moře před Helsinkami) už v období "velkého hněvu" (obsazení Finska Ruskem v letech 1713 - 1721 během Velké severní války).

Francie byla znepokojena vzrůstajícím vlivem Ruska a zavázala se, že podpoří švédské opevňování ve Finsku 450 000 tolary (? - snad ten název měny má být takhle) ročně v období čtyř let. Jak Suomenlinna tak i před Loviisou se tyčící pevnost Svartholm se začaly stavět v roce 1748. Stavební práce na Suomenlinně vedl "pevnostní" důstojník Augustin Ehrensvärd. Namísto toho vlastní opevňování měst zůstalo kvůli finančním potížím nedokončeno.

Stavební materiál pro Suomenlinnu se získával z helsinského venkova (v současnosti Vantaa), z ostrova Santahamina a espooského Soukka. Z velké části však byly kameny potřebné ke stavbě zdí lámány ze skal na ostrovech.

Během tzv. Kustaa III:n sota ("válka Gustava III.", Švédsko X Rusko, 1788 - 1790) Suomenlinna sloužila jako opravný dok souostrovního loďstva a částečně možná i během vítězné námořní bitvy v Ruotsinsalmi ("Švédská zátoka" - ve Finském zálivu nedaleko nynějšího města Kotka) roku 1790.

Stavební práce na Suomenlinně nebyly nikdy dokončeny v Ehrensvärdem zamýšleném rozsahu. Poté, co se Finsko stalo součástí Ruska, pokračovali Rusové v budování opevnění podle vlastních plánů. Během švédské nadvlády bylo těžiště stavebních prací na ostrovech Susisaari a Kustaanmiekka. Ty jsou také považovány za stavebně-historicky nejzajímavější část pevnosti. Na ostatních ostrovech opevňovací práce zůstaly nedokončené. Během ruské nadvlády se naproti tomu hlavní částí pevnosti stal ostrov Iso-Mustasaari, kde byly postaveny mimo jiné velké budovy kasáren a kostel.

V historii pevnosti tedy můžeme také rozlišovat tři období: švédské, ruské a po roce 1917 finské.



HISTORIE SUOMENLINNY

1748 - stavební práce byly započaty pod vedením Augustina Ehrensvärda

1756 - na Suomenlinně bylo založeno pozemním silám podřízené souostrovní loďstvo, jenž bylo nazýváno Armeijan laivasto ("Armádní loďstvo")

1808 - Suomenlinna se vzdala ruské armádě téměř bez odporu

1809 - Haminan rauha ("mír v Hamině") --> Finsko součástí Ruska (autonomie)

1855 - Krymská válka: britsko-francouzské loďstvo střílí lodními děly na Suomenlinnu a způsobuje škody

1906 - Viaporin kapina ("povstání na Suomenlinně"), kdy se část ruských vojáků vzbouřila proti důstojníkům

1917 - Finsko vyhlašuje nezávislost

1918 - ve finštině se začíná používat název Suomenlinna (místo dřívějšího Viapori)
- na Suomenlinně je po občanské válce zřízen tábor "rudých" vězňů.
- na Suomenlinně slouží Helsingin vartiopataljoona ("helsinský strážní prapor") a Viaporin linnoitustykistö ("suomenlinnské pevnostní dělostřelectvo")

1921 - 1936: továrna na letadla vojenského letectva byla umístěna na Suomenlinnu

20. léta 20. století - na Suomenlinně Merisotakoulu (asi škola válečného námořnictva)

1925 - velitelství vzdušné obrany na Suomenlinně

1948 - veřejnosti byl otevřen vstup na ostrovy bez potřeby zvláštního povolení, s výjimkou některých uzavřených oblastí

1973 - Suomenlinna do civilní správy. Obranné síly odešly z ostrovů, kromě Merisotakoulu. Byla založena Suomenlinnan hoitokunta (asi "Správa Suomenlinny")

1991 - UNESCO přijalo Suomenlinnu na Seznam světového dědictví

1998 - oslavy 250. výročí založení Suomenlinny

1999 - Suomenlinna získala cenu Europa Nostra za odborné a kvalitní rekonstrukční práce



O svém výletu na Suomenlinnu napíšu v některém z dalších článků...



KOTITEOLLISUUS: Kuolemajärvi

29. ledna 2010 v 21:43 | Vencík |  Suomi / Finsko

Tahle písnička už tady na blogu je, ale před několika dny jsem si konečně poctivě přeložila celý text a chci se podělit... Takže tady je Vencíkův pokus o překlad:


Kuolemajärvi



Kannan vettä lähteeseen
Nosím vodu k prameni
kannan valoa säkissä
nosím světlo v pytli
väsyneet silmät kuopissaan
unavené oči v jamkách
kuin rotat häkissään
jako krysy v kleci
kirkoista kapakoista
v kostelích, v hospodách
itseäni etsin ja noista
sám sebe hledám a z těch
maailman kapaloista
plen světa
tahdon viimein irti
chci konečně pryč

Kuolemajärvi
Kuolemajärvi ("jezero smrti")
olet niin kaunis tahdon sinuun sukeltaa
jsi tak krásné, chci do tebe se ponořit
jäädä syliisi
zůstat v tvém náručí
siihen nukahtaa ja kaiken unohtaa
tam usnout a (na) všechno zapomenout
kärsin ja odotin
trpěl jsem a čekal
etsin elämään jotain kaunista
hledal jsem do života něco krásného
kärsin ja unohdin
přetrpěl jsem a zapomněl
kunnes lakkasin toivomasta
pokud jsem přestal doufat

Tämä tunne vanhempi kuin maailman vuoret
Tenhle pocit starší než hory světa
vanhempi kuin taivas tai valtameret suuret
starší než nebe nebo oceány velké

Sairasta pilaa
Chorého ničí
koko elämä
celý život
yksinäisyys
osamění
halauksena ympärillään
jako obejmutí kolem něj

Olet niin kaunis tahdon sinuun sukeltaa
jäädä syliisi
siihen nukahtaa ja kaiken unohtaa

Kuolemajärvi
olet niin kaunis tahdon sinuun sukeltaa
jäädä syliisi
siihen nukahtaa ja kaiken unohtaa
kärsin ja odotin
etsin elämään jotain kaunista
kärsin ja unohdin
kunnes lakkasin toivomasta



Berte prosím s rezervou, jsem amatér, jak jistě víte.. ;)

Fotky ze Suomenlinny

24. ledna 2010 v 2:38 | Vencík |  Novinky v Galerii

Fotky ze Suomenlinny jsou k vidění zde. / Valokuvat Suomenlinnasta ovat tässä.

O tomhle moc zajímavém místě určitě něco víc napíšu, ale až později...

Vencíkův návrat do Pieksämäki

17. ledna 2010 v 3:45 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Vzhledem k tomu, že jsem svůj "vaellusretki" po národním parku Pallas- Yllästunturi vzdala předčasně už v Pallas, vrátila jsem se do Pieksämäki o pár dní dříve, než jsem měla původně v plánu... Naštěstí to nevadilo a v Nikkarile se pro mě v jednom z tamějších baráčků pro studenty našel i v tomto pozměněném termínu volný pokoj. Z Pieksämäki do Nikkarily jsem samozřejmě došla v holínkách, když pohorky skončily v koši už v Kittilä... "Díky" tomu jsem si předtím v tom na můj vkus luxusním Pendolinu z Tampere do Pieksämäki připadala trošku nepatřičně, ale co už.. ;-)

A tak jsem se v pátek 11. září znenadání ocitla v Nikkarile... V místě, které se kdysi před dvěma lety stalo na celý školní rok mým finským domovem. Byl to takový zvláštní pocit, být zase zpátky. A vlastně to začalo už cestou z nádraží v Pieksämäki...

Míjela jsem stará známá místa a připadala jsem si, jako bych to tady bývala opustila teprve před pár týdny! :-) Ale mému zvídavému zraku neuniklo, že obchod Sale změnil své barvy (1) a také pár nových přízemních domků zvaných "rivitalo" (2) stačilo za dobu mé nepřítomnosti vyrůst na okraji Pieksämäki, u cesty do Nikkarily. Všechno ostatní vypadalo tak nějak stejně jako tenkrát... ale i přesto jsem to teď vnímala jinak. Najednou jsem byla jen host na krátký čas tam, kde jsem si před rokem a půl strašně moc přála zůstat navždycky, ale musela jsem odejít... Tak jako i teď, za pár dní. To jsem věděla, moc dobře jsem to věděla... Ale i přesto se mi aspoň na chvilku podařilo přestat na to myslet. To když jsem procházela podél jezera Kukkarojärvi a mezi stromy jsem spatřila jeho klidnou, nádherně modrou hladinu... Zastavila jsem se na jeho břehu a jen tak mlčky jsem se dívala kolem, s takovým stěží popsatelným duševním rozpoložením, v němž se mísil smutek se štěstím a nostalgie s přítomností. V ten malinký okamžik se mi náhle znovu vybavil již pozapomenutý pocit domova :-)


V Nikkarile jsem ve školní kanceláři zrovna nikoho nezastihla, a tak jsem nejdřív zamířila do tamější knihovny. Pozdravit Maikki :-) Tahle babička se vůbec nezměnila. Pořád stejně milá a upovídaná... Zdržela jsem se docela dlouho, jak už to tak bývá... a bývalo ;-) Překvapilo mě, že jí najednou rozumím o trochu víc než tenkrát. Dvě léta v polích na jihu Finska, a snad i to časté sledování Mumínků (Muumilaakson tarinoita) během roku v Čechách, asi bylo trošku znát... Každopádně to bylo moc příjemné setkání :-) A takových bylo víc: hned vzápětí ve školní kanceláři s oběma paními sekretářkami a před kanceláří s paní uklízečkou; pak v domečku se spolubydlícími - s jednou moc sympatickou prvačkou z Hämeenlinny a také s Miiou, kdysi druhačkou, teď navštěvující čtvrťák; s Astou, když jsem se u nich stavovala pro věci (a hlavně pro své tenisky)... během pondělí a úterý pak s Erkkim a skupinkou učitelů; s Ramonem - španělským učitelem, který se náhodou i teď objevil v Nikkarile; s Jenni - naší bývalou tutorkou; s Hannesem, co teď chodí do čtvrťáku; s Pavlem z MZLU Brno, tou dobou "erasmákem" v Nikkarile; s Astou, Minski a Pike v kavárně v Pieksämäki během jejich polední přestávky v práci... A s Katjou jsme v pondělí večer vyrazily na jejich rozestavěnou chatu u jezera vyzkoušet saunu :-)

Kromě toho jsem se stihla v sobotu podívat vlakem do Jyväskyly (v galerii zde - fotky 7 až 15), v neděli se vypravit na procházku po lesích v okolí Nikkarily...
... a nasbírat nějaké listy a větvičky vrb, po víkendu navštívit v Pieksämäki knihovnu a hlavně Verotoimisto (daňový úřad), kde jsem potřebovala vyřídit vrácení daní...
A úplně nejdůležitější věc: ve svém oblíbeném sportovním obchodě Kesport Kovanen se mi podařilo sehnat úžasné (z mého nezaujatého pohledu, samozřejmě ;-) ) pohorky norské značky Viking, co mi padly jako ulité a doteď z nich mám velkou radost - a to nejen proto, že jsem zrovna měla štěstí na slevy a pořídila jsem je za výhodnou cenu osmdesát eur :-) Jo a taky jsem úplně náhodou objevila, že v obchodě s turistickým vybavením Green Trail v Pieksämäki měli na paletě razítko "ČD"!! :-)

Loni mě po návratu z Finska mrzelo, že jsem si zapomněla v Pieksämäki vyfotit na památku některá typická místa... A tak jsem se pokusila alespoň částečně to napravit, když jsem měla tu příležitost :-) Vězte, že takhle vypadá Liisan Grilli (3), Irish Pub Molly (4), diskotéka Galaxy (5), dřevěný dům (6) v parku poblíž knihovny, elvisovský fast food u nádraží v Pieksämäki (7), téměř nekonečná a dokonale rovná hlavní ulice Keskuskatu:

... a na pohled ještě více nekonečně působící jezero Pieksänjärvi (8). A v žádném případě nesmím zapomenout na jednu stálou obyvatelku Pieksämäki (9) - nebo přesněji řečeno jednoho tamějšího (výše již zmíněného) parčíku v sousedství městské knihovny... ;-)

Možná jste si už dávno stačili všimnout nebo vyčíst mezi řádky, že mám to malé městečko Pieksämäki opravdu moc ráda... Ale ani na Helsinki nedám dopustit a svým způsobem je pro mě nemyslitelné, že bych snad někdy pobývala delší čas ve Finsku aniž bych navštívila jeho metropoli... A tak mi to ani tentokráte nedalo a rozhodla jsem se, že nezůstanu v Nikkarile v baráčku až do odjezdu sobotního trajektu dne 19. září, ale opustím jej radši už o pár dní dříve, abych se ještě stihla podívat do Helsinek a trochu důkladněji si tohle zajímavé město projít :-) Nejvíc mě lákala Suomenlinna. Místo, o němž mi Carlos kdysi dlouze a nadšeně vyprávěl, a já jsem ještě neměla možnost tam zavítat...

Ve středu ráno jsem se tedy rozloučila s Erkkim, ve školní kanceláři a s Maikki v knihovně, kde jsem se tentokráte zdržela snad celou hodinu.. :-) A někdy kolem poledne mě Minski naložila do auta a odvezla na vlak do Pieksämäki. Za to jsem jí byla opravdu moc vděčná, nemusela jsem totiž nést batoh na zádech a za sebou táhnout cestovní tašku na kolečkách 4 km... Na té velké tašce byla téměř k nepřehlédnutí polovina florbalového míčku a v jeho vyduté části umístěný lišejník zvaný dutohlávka horská (Cladina stellaris; palleroporonjäkälä). Vezla jsem si ho domů na památku a bývalá kapitánka našeho florbalového týmu si ze mě kvůli tomu dělala srandu, že jsem ve finském lese ukradla lišejník :-) A to ještě nevěděla, že si v batohu vezu taky rojovník bahenní (Ledum palustre; suopursu). Totiž, tahle nepříliš hezky vypadající rostlina se ve Finsku hojně vyskytuje na vlhkých místech v lesích, zvláště pak na březích jezer, a dodává těmto zákoutím takovou typickou příjemnou vůni :-) Takovou, jakou z našich lesů neznám... a tak snad i proto se mi často ve vzpomínkách na Finsko vybaví právě tahle nenápadná rostlina. Napadlo mě, že když si jednu její větvičku vezmu s sebou, tak si vlastně přivezu domů i malinký kousek Finska ;-)

Nastoupila jsem do vlaku směřujícího do Helsinek... A o nich budu pokračovat zase někdy příště ;-)

Všechny fotky z Pieksämäki a Jyväskylä jsou k vidění v galerii tady.



Den pátý - předčasné loučení...

3. ledna 2010 v 2:55 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Ráno. Venku už se rozednilo, ale vítr ani přes noc neustal. Sedím na dřevěné lavici uvnitř koty, až po bradu zachumlaná do svého nepříliš hřejivého spacáku - "dekáče" a zády se opírám o stěnu koty. Nepřítomně se dívám do vyhaslého ohniště uprostřed místnosti a občas nahlédnu do mapy, co ji mám rozloženou na lavici vedle sebe. Dlouze a složitě přemýšlím, co dál. Uvažuju o všech možnostech, co mě v průběhu času zrovna napadají... A zároveň už netrpělivě čekám, až si někdo ze stanu konečně přijde pro nějaké věci, abych se dostala ven - jo, tam ;-) Naštěstí pro mě to netrvalo příliš dlouho a dva lidi ze stanu si přišli do koty připravit snídani, takže v pohodě :-)

V duchu si ujasňuju svůj současný stav - nepříliš pozitivní:
Oboje boty jsou uvnitř mokré, přes noc neuschly, navíc pohorky mají děravou podrážku, takže si asi můžu nechat jenom zdát o tom, že by se to snad v příštích dnech mohlo nějak výrazně zlepšít...
... no jasně, ještě mi zůstaly holínky - taktéž vlhké a navíc mám z nich už tak zdevastované paty, že i kratičkou cestu z koty na WC a zpět překonávám jen se zaťatými zuby...
To, že venku fouká opravdu hodně silný vítr a tím pádem se zdá být zima, přestože sluníčko už od rána krásně svítí na okolní kopce, to už není zas tak moc podstatné ve srovnání s tím, že já fakt nemám v čem jít!! ...nebo spíš nejsem až takový tvrďák, abych se vydala na několikadenní cestu z Pallas do Hetta (55 km) ve věčně mokrých rozbitých pohorkách, jejichž dny jsou už dávno sečtené... :-(


Možná si teď řeknete, že Vencík je teda pěknej srab! :-/ A ztratíte o mně veškeré dobré mínění... A já to beru. Nejspíš bych si totéž i já myslela o člověku, co by na své cestě z Äkäslompolo do Hetta skončil už v Pallas... (viz mapa Pallas- Yllästunturi kansallispuisto na stránkách Luontoon.fi)

Tohle rozhodnutí nebylo snadné. Dívala jsem se do mapy a moc jsem chtěla jít dál, všechny ty kopce, kopečky, údolí, potoky, autiotupy, i to malé městečko zvané Hetta mě úplně neskutečně lákaly... Představovala jsem si nejrůznější scenérie, co by se mi bývaly mohly naskytnout, a už jen to vykouzlilo na mé tváři malinký úsměv :-) Ale zároveň jsem si až moc dobře uvědomovala realitu života. Věděla jsem, že nic z toho už nespatřím - někdy příště možná, ale tentokrát ne :-( Se smutkem na duši a nekonečným zklamáním ze svého nešťastně končícího putování jsem nakonec jen tak mlčky, beze spěchu složila mapu národního parku Pallas- Yllästunturi do malého, v rámci možností úhledného balíčku a pečlivě jsem sbalila své věci... Naštěstí nejsem člověk, co by dokázal brečet nad vlastním osudem, i když veselo mi v té chvíli zrovna nebylo... Ale nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit. Vzdát se svého snu a s pokorou si přiznat, že tentokrát jsem svůj boj prohrála...

Dopajdala jsem do Pallas a zamířila jsem přímo do tamějšího informačního centra. Na památku jsem si koupila tričko a samolepku se znakem Pallas- Yllästunturi kansallispuisto a také jsem zde vybrala nějaké pohlednice pro těch několik málo lidí, jejichž adresy si pamatuju - takže celkem tři ;-) Při té příležitosti jsem se paní u pokladny zeptala, jestli odtud během dneška jede nějaký autobus do Muonio a dozvěděla jsem se, že do Muonio ne, ale do Kittilä už v deset, takže za necelou hodinu, a odtud se prý dostanu dalším autobusem do Rovaniemi... :-)

Před budovou hotelu, kde měl zastavovat mnou netrpělivě očekávaný autobus, se postupně začalo shromažďovat podezřele moc lidí, převážně důchodového věku. Chvilku před desátou sem přijel autobus a zastavil přímo před vchodem. Švitořící skupinka lidí kolem mě se pomalu začala přesunovat dovnitř a já jsem přemýšlela, proč jako všichni odjíždějí kamsi do Kittilä a připadalo mi to nějak podezřelé... Velká ručička hodinek se pomalu ale jistě posunuje nahoru ke dvanáctce a skoro všichni už sedí v autobuse - musím něco udělat. Zvedám ze země svůj velký batoh a mířím k autobusu. Ale nějak tomu nevěřím, tak se zkoumavě ptám řidiče, jestli jako jede do Kittilä - ne, budu si muset ještě počkat...

Zanedlouho po jejich odjezdu, chvilku po desáté hodině, konečně přijíždí ten správný autobus. Nastupuju jako jediná cestující a ani uvnitř ještě nikdo nesedí... Postupem času s ubíhajícími kilometry zjišťuju, že řidič autobusu na téhle trase funguje zároveň tak trochu jako pošťák :-) Během své cesty zastavuje na nejrůznějších místech a ledacos rozváží a sem tam něco zase nakládá... Ale cestující moc ne - do Kittilä jsme přijeli v počtu 3 + řidič.

Kittilä. Podle rozpisu na dveřích "autobusového nádraží" - ty uvozovky jsou zde zcela na místě, neboť tamější Matkahuolto nepřipomíná autobusák ani trošku - zjišťuju, že autobus do Rovaniemi jede až v 15:35. Hodinky ukazovaly teprve necelých dvanáct a tak jsem se vydala na menší průzkum městečka Kittilä...

Nejdříve jsem navštívila Teboil - čerpací stanice s kavárnou. Kafe chutnalo výborně a buchta ještě líp :-) Vlastně bylo docela příjemné ocitnout se po pár dnech zase v civilizaci. Od benzínky jsem zamířila do nedalekého S-marketu, abych se zbavila vratných dvoulitrových flašek, co už jsem na vodu z potoků opravdu nepotřebovala... Copak PET-lahve, ale to následující loučení bylo opravdu hodně nostalgické ;-) Na batohu mi překážely holínky a vlhké pohorky na nohách nebyly zrovna moc příjemné... a stejně byly na vyhození. Potáhnu se s nimi do Pieksämäki, aby právě tam mohly zakončit svou životní pouť?! Ne, to by bylo zbytečné. A Kittilä je vlastně docela hezké místo posledního odpočinku ;-) A tak jsem na parkovišti před S-marketem dala poslední sbohem svým milovaným botám... Ještě foto (1) - a šup do odpadkového koše... pápá pohorky! ;-(

Ve svých epesních (avšak do puchýřů na patách neustále nehezky dřoucích a pořád trochu vlhkých) holínkách jsem kráčela po hlavní ulici v Kittilä a připadala jsem si jako vidlák... :-) No a? Jsem odjakživa baba z vesnice a tak mě něco takového přece nemohlo rozhodit!! ;-) A ani náhodou mi to nezabránilo v návštěvě knihkupectví, na které jsem právě narazila a měla jsem z toho velkou radost :-) A co teprve pak, když jsem vycházela ze dveří knihkupectví s knížkou v ruce! Na jejím lesklém převážně modrém obalu se skvěl nápis "Suomen tunturikasvio" a přesně to jsem hledala... Žádný suvenýr pro turisty nebo tak něco. To jediné, co jsem si opravdu moc přála přivézt z Laponska, byl atlas rostlin vyskytujících se v těchto končinách - a teď jsem si tu knížku nesla v ruce, usmívala jsem se na okolní svět a těch 42 euro za ni mě vůbec nemrzelo :-)

Ještě nějakou dobu jsem se jen tak bez cíle procházela tou hlavní ulicí... Zašla jsem do K-marketu, nazvaného na ceduli poeticky "maailman pohjoisin K-market" (2) - nejsevernější K-market na světě - a taky jsem strávila nějaký čas v další benzínkovské kavárně, tentokráte Shell, kde samozřejmě nemohly chybět kšiltovky a trička Ferrari s Kimim Räikkönenem na obrázku ;-) Odtud už jsem se vracela zpátky k autobusovému nádraží a protože mi pořád ještě zbývala spousta času, mohla jsem se v klidu rozhlížet po okolí a prozkoumat pár zajímavých zákoutí...

Bezkonkurenčně nejhezčí vzpomínkou na městečko Kittilä pro mě zůstává tenhle domek:


Kolem půl šesté jsem vystoupila z autobusu v Rovaniemi u vlakového nádraží. Koupila jsem si jízdenku přes Tampere do Pieksämäki a místo zdlouhavého čekání (vlak totiž odjížděl až ve 21:10) na jednom místě jsem se radši ještě vydala na procházku do centra města... S utrápeným výrazem ve tváři jsem se spíš jen tak šourala městem, jak jen mi nohy v holínkách dovolily, ale aspoň pár fotek z Rovaniemi jsem tím získala :-)

A díky výstavě starých fotografií v budově vlakového nádraží jsem měla výjimečnou možnost prohlédnout si, jak vypadaly některé části tohoto města před tím, než jej na konci války Němci téměř srovnali se zemí...
(Stručné info o Rovaniemi obsahuje česká Wikipedia CZ, více pak ta v angličtině AJ a samozřejmě finská FI)
Takhle například vypadalo nádraží v Rovaniemi v roce 1920:


Chvíli před devátou hodinou večerní jsem konečně mohla rozplácnout své unavené tělo na sedačku ve vlaku a poté, co se konečně rozjel směrem k Helsinkám, jsem jen s úlevou zavřela oči...

Někdy nad ránem jsem se probudila v Tampere. Nebýt toho, že jsem právě tady měla (po delším čekání) přestoupit na vlak do Pieksämäki, přišla bych o jeden veskrze směšný zážitek - jo, bavím se tím ještě teď, když si na to vzpomenu :)) Popíšu vám to ve zkratce... takže: Tam na nádraží v Tampere jsem potkala chlápka... skoro jako podle Závišovy písničky o panu Klampernovi - ten magor mi rádoby nenápadně donesl plyšáka a pak nějakej sendvič nebo co... jsem na něj tak nechápavě hleděla - a nechala jsem to pro jistotu ležet, poněvadž nejsem úplná blbka a tak jsem hned chytla podezření, že to nebude jen tak ;-) ... a samozřejmě, ten úchylák to tam v hale nějak (stále rádoby nenápadně...) obkroužil a za pár minut se objevil znovu, přičemž tentokrát už začal loudit nějaké "secret service" :)) ... slušně, ale zároveň úplně jasně jsem mu naznačila, že jako nic nebude... a naštěstí můj vlak už chvilku čekal na nástupišti, tak jsem se v klidu odebrala tam a usadila se na své místo... a protože ve vagóně už pár lidí tou dobou bylo, tak jsem se ani nemusela obávat, že by snad ten člověk zavítal až sem ;-) a mohla jsem se jen pobaveně usmívat nad touhle svou ranní epizodou a přemýšlet nad tím, jestli náhodou Záviš nezískal inspiraci pro svou písničku někde ve Finsku ;-) Ale nedá mi to, abych na závěr nepřidala malou poznámku o tom, že pan Klamperna byl teda o poznání větší drsňák a nebál se nazývat věci pravými jmény :))


Záviš - Pan Klamperna



Poslední fotky z finského severu jsou v Galerii tady...

-------------------------

Neslavně skončilo Vencíkovo putování národním parkem Pallas- Yllästunturi... Ale svého snu se nevzdávám a věřím, že se tam jednou vrátím a dojdu až do Hetta :-) Tou nádherně liduprázdnou krajinou, kde turistickou stezku během 55 km z Pallas do Hetta nekříží jediná silnice...

P.S.: Půjde někdo se mnou?? Nejen o tom mi můžete napsat do komentářů ;-)

Přidávám jednu anketu - objeví se po kliknutí na nadpis tohoto článku...


Den čtvrtý: Mustakero --> Pallas

1. ledna 2010 v 19:34 | Vencík |  Léto ve Finsku (2009)

Trasa: Mustakero --> směr SZ - k silnici (cca 5,5 km) --> směr SZ, SV - rozcestí na pravém břehu řeky Pyhäjoki (2 km) --> směr SZ, SV - přes Pyhäjoki k rozcestí na jejím levém břehu (0,5 km) --> směr Z, SZ - rozcestí pod Pallaskero (2 km) --> směr SZ - Pallas (2 km) --> směr Z - směrem k Mäntyrova a zpět do Pallas (cca 2,5 km) --> směr JV - kota u Pallas (0,5 km)

CELKEM: 15 km

Mapa: Mustakero až Pallas
(Stejná mapa, ale bez mých čar a poznámek, je k vidění zde.)

Po třech ponurých, deštivých dnech a s vědomím nadějně vyhlížejícího večerního nebe jsem včera usínala s vírou, že se třeba to počasí konečně umoudří a všechno bude fajn... Jenže už první nesmělý pohled škvírou pootevřených dveří ven mě přesvědčil o opaku a sebral mi všechny zbytky iluzí :-( Tomu se snad ani nedalo říkat déšť, to byl liják!! Přesně jak říká děda Komárek: "chčije a chčije..." :-) A to jsem po ránu měla takovou upřímnou radost z toho, že mi uschly oboje boty - holínky i pohorky... Jenže co mi zbývalo, že? Pohorkám už jsem nevěřila, že by mi v tomhle počasí vydržely suché déle než kilometr :-/ A tak jsem znovu, stejně jako předchozího dne, nazula holínky a pod pláštěnku jsem si pro jistotu navlékla ještě šusťákovou bundu, ale foťák jsem se tentokrát nesnažila schovat pod ní, ale rovnou jsem ho zastrčila do batohu, aby mi nezmoknul... A vyrazila jsem do deště.

S jistotou jsem věděla, že mě čeká nějakých 5 a půl kilometru od Mustakero k silnici. O dalším směru své cesty jsem měla jakési tušení, ale neplánovala jsem to moc dopředu, chtěla jsem se rozhodnout až na té křižovatce se silnicí... A ta se zdála být příšerně daleko!! Náplastí oblepené puchýřnaté paty jsem v těch holínkách cítila při každém kroku :-/ Zatímco včera se to ještě nějak dalo, tak dneska to bylo spíš už jen takové trápení... Vepředu jsem držela pláštěnku při sobě tak, aby na mě pršelo co nejmíň, ale kalhoty jsem po chvilce měla mokré až po kolena a zároveň mi pod tou pláštěnkou bylo vedro jak prase... A neustále jsem používala nějaké ty sprosté výrazy ;-)

Nedaleko za Mustakero jsem potkala skupinku lidí, co šli nejspíš někde od Pallas. Narozdíl ode mě nesli na zádech jen malé batohy a přestože hodně pršelo, vypadali všichni nějak vesele :-) Kdo ví, možná jim na dně těch jejich batůžků místo svačiny spokojeně odpočívala nějaká ta flaška Koskenkorvy nebo tak něco ;-) Ale ne, z toho je samozřejmě nepodezřívám... Prohodili jsme pár slov, ponejvíce o tom, jak je to počasí dneska na dvě věci, a pokračovali jsme svou cestou. Ať už se na to dívám z dnešního nebo tehdejšího pohledu na věc, v obou případech lze toto setkání považovat za jediný světlý okamžik na cestě mezi Mustakero a silnicí :-) ...nebo vlastně jeden ze dvou - jasně, nesmím totiž zapomenout zmínit jednu slečnu sportovkyni... Ta mě míjela už docela blízko od silnice a já jsem na ni chvilku jen tak nechápavě hleděla, jak běží do kopce mezi potůčky vody v teniskách a v tom svém sportovním nadšení snad ani nevnímá, že "trošku" prší :))

Určitě se tady nemusím dlouze rozepisovat o tom, že během svého plahočení se od Mustakero jsem kromě mlhy opět neviděla vůbec nic... A už jen samotné tušení toho, co všechno zůstalo mému pohledu skryto, utápělo mou mysl ve smutku a beznaději :-( A teď jsem stála s mapou u hlavní silnice a musela jsem se nějak smysluplně rozhodnout, kam dál. Možností se nabízelo hned několik - na mně spočívala ta odpovědnost správně si vybrat, abych toho pak nemusela litovat a nadávat si sama sobě, když nebyl nablízku nikdo, na koho by se to případně dalo hodit, že jako zvolil tu nejhorší možnou trasu ;-)

Nejdřív jsem chtěla jít k Punainenhiekka, chatce na břehu jezera Pallasjärvi. Ale pak jsem se vzhledem k vytrvalému dešti rozhodla pro nejsnadnější řešení - Mustavaara. Jen asi 2 kilometry pod střechu, to znělo lákavě! A tak jsem šla... Jenže po pár set metrech se mi to rozleželo v hlavě: Co budu dělat celé odpoledne v chatě? Ani tam nejspíš není k vidění nic moc zajímavého... A nedá se říct, že bych se tím zrovna posunula někam dál na své cestě na sever Pallas- Yllästunturi :-/ Nakonec jsem se po delším vskutku usilovném přemýšlení a přešlapování na jednom místě s mapou v ruce rozhodla úplně jinak - zamířila jsem do Pallas.
Musím se přiznat, že když se teď dívám zpátky a vzpomínám na to své putování, tak mě přece jen malinko mrzí ta Punainenhiekka... Jenže tenkrát jsem nemohla tušit, čeho všeho je tamější počasí schopné ;-)

Přešla jsem silnici, kde překvapivě jezdila i nějaká ta auta, a hned za ní se znovu objevily tradiční oranžové značky a tak jsem je následovala. Moje kroky vedly lesem a podle mapy bylo zřejmé, že se pomalu ale jistě blížím k řece Pyhäjoki, přestože ve skutečnosti jsem ji pořád ještě neviděla. Zpočátku mi tahle pěšina připadala trochu nudná, ale protože začal konečně aspoň částečně ustávat déšť, tak i moje nálada se postupem času zlepšila a bylo to vlastně docela fajn :-) No jo, je to tak - už vím, co to znamená mít radost z maličkostí ;-) Asi po dvou kilometrech vytrvalé chůze jsem se najednou ocitla na místě, odkud jsem spatřila řeku Pyhäjoki v celé své kráse...


Potkala jsem tam nějaké dvě paní a zjistila jsem, že do Pallas se nejkratší cestou dostanu, když přejdu řeku Pyhäjoki po lávce hned tady... (1) Okolí Pallas asi není tolik navštěvované turisty jako okolí Äkäslompolo, ale i tady jsou sem tam umístěny zajímavé informační cedule (2) a také lavičky k odpočinku (3). Právě tady poblíž místa, kde se Pyhäjoki vlévá do jezera Pallasjärvi, existuje pro turisty okruh zvaný Pyhäjoen luontopolku. Nejrůznějšími infocedulkami se to tam jen hemží a jejich čtení rozhodně není ztráta času :-) Já jsem ale převážnou část tohoto okruhu vynechala a směřovala jsem přímo do Pallas. A jak si to tak kráčím lesem, všímám si najednou, že už úplně přestalo pršet. Netrvalo dlouho a mezi roztrhanými mraky vykouklo modré nebe... a za chvilku dokonce i sluníčko! :-) Zvláštní, když ještě u Pyhäjoki drobounce pršelo... Hned jsem s radostí sundala pláštěnku :-)


Zanedlouho jsem míjela rozcestí, odkud podle mapy do Pallas zbývaly už jen 2 km. V hezkém počasí cesta příjemně ubíhala :-) A tak netrvalo dlouho a spatřila jsem kotu. Vlastně dvě koty (4) - jedna je k pronajmutí, druhá volná. V jejich okolí se pohybovalo nějak moc lidí... Původně jsem přemýšlela o tom, že bych právě tady mohla přespat, ale nevím teda... sem se asi už nevejdu :-( Každopádně jsem ale chtěla dojít až na místo zvané Pallas. Nevěděla jsem přesně, co od toho čekat, ale i tak jsem byla nadšená z toho, že se tam podívám. Posledního asi půl kilometru jsem si vykračovala po upravené cestičce, co v těchto končinách působila malinko nezvykle:

Pallas není nic velkého. Jeden hotel, informační centrum, parkoviště pro karavany a místo ke stanování... a nějaká ta sjezdovka, samozřejmě. Na recepci v hotelu jsem se ptala na pokoj, ale zjistila jsem, že nemají volného vůbec nic. Nevadí, aspoň do sprchy jsem zašla - a poplatek 5 euro mi v tu chvilku připadal úplně nepodstatný!! :-) A taky se mi k mé velké radosti podařilo domluvit se s tou paní, že mi tam nechá nabíjet mobil a že si ho zítra vyzvednu...

Měla jsem namířeno do Mäntyrova, asi 5 km vzdálené chatky. Předtím jsem po osprchování vyměnila holínky za mnohem pohodlnější pohorky. Do Mäntyrova vedla cesta trochu vlhčími místy, často po prknech. Pořád svítilo sluníčko a přestože trochu víc foukalo, tak to bylo celkem fajn :-) Jen jsem byla čím dál tím víc nervózní z toho, že nemám u sebe mobil... Nikdy bych neřekla, že je tahle věcička pro mě tak důležitá - po zážitku se sekyrkou jsem to ale najednou viděla jinak. Přemýšlela jsem, jestli nemám jít radši spát do koty. Netýkalo se to jen telefonu, ale šlo hlavně o to, že když budu pokračovat další den od Pallasu na sever, tak je trochu nepraktické jít teď 5 km od Pallas směrem na jihozápad, abych zítra musela stejnou cestou zase zpátky do Pallas... Po nějaké době jsem se nakonec rozhodla, že opravdu bude lepší se vrátit. I když jsem si nebyla jistá, jestli v té kotě pro mě bude místo...

Už cestou směrem k Mäntyrova mě překvapila jedna taková veskrze hodně nemilá záležitost. Divila jsem se, jak je k čertu možné, že mám zase mokro v pohorkách, po tak kratičkém úseku cesty?!?! Bylo to nějaké podezřelé! Nedalo mi to a začala jsem si ty své boty prohlížet ze všech možných stran... A ejhle! Díra v podrážce, nebo teda spíš mezi podrážkou a botou :-( A dokonce obě boty jsou takhle rozbité!! :-( Co s tímhle budu jako dělat?! Sakra...

Před kotou jsem potkala nějakou paní a ptala jsem se, jestli bych jako mohla přespat v kotě, jestli se tam najde pro mě místo... Očividně jsem ji vyděsila svou bídnou finštinou a tak na mě začala mluvit anglicky... Ty jo, tohle se mi ještě za celou cestu nestalo... :)) Ale nakonec v pohodě. Dozvěděla jsem se, že v kotě sice teď mají oheň, suší tam nějaké věci a ohřívají jídlo, ale na noc bude tohle místo volné, protože mají venku postavený stan. A tak jsem se přisockovala do koty :-) Za nějaký čas jsem se ještě jen tak bez batohu prošla do Hotelli Pallas pro telefon, takže všechno bylo zase v nejlepším pořádku...

... až na vítr venku, co pořád otevíral dveře koty! Nejdřív tam pořád někdo chodil, tak to nebylo až tak důležité, ale pak všichni už odešli spát a já bych ráda spala taky, jenže s těmi otevírajícími se dveřmi to fakt nešlo... Zkoušela jsem je zapřít polínky. Marně, ten vítr foukal tak silně, že odsunul i polínka! Přemýšlela jsem, co s tím... Venku ještě u ohně seděli nějací lidé. Poprosila jsem je, ať mi zavřou dveře z venku na očko a háček - nevím, jestli to má nějaké přesné pojmenování, ale určitě to znáte: vyskytuje se to na některých bídnějších záchodcích, případně kadibudkách ;-) Bylo jim trochu divné, jak se odtud pak dostanu, ale já jsem věděla, že v té kotě mají lidi ze stanu věci a že si je ráno určitě přijdou vyzvednout, takže v pohodě :-) Jen jsem nesměla moc pít, abych... však víte ;-)

I tak se mi ale nespalo moc dobře... Bála jsem se totiž, že mě ten vítr odnese i s kotou!! :-)


Na další fotky z tohoto dne se můžete podívat tady. Celková mapa národního parku Pallas- Yllästunturi je k dispozici na stránkách Luontoon.fi.