Listopad 2011

Vencíkovo setkání se sobem

28. listopadu 2011 v 22:39 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Věřte nebo ne, tenhle příběh je pravdivý do poslední čárky, i když se to možná nezdá... Nikdy bych si to takhle nevymyslela, protože by mi nejspíš připadalo strašně nepravděpodobné, že by se něco takového mohlo vůbec kdy odehrát ;-) Ale stalo se a já jsem tyto události zaznamenala ještě téhož večera, se všemi detaily:

Přijdu do Nammalakuru a jako obvykle si fotím ty malé dřevěné stavby - chatu, dřevník, "kadibudku" a tak... Tady nejdříve WC a dřevník, protože ze směru od Montellin maja jsou první na ráně, a jak potom pokračuju podél dřevníku dále k chatce, všimnu si najednou zvířecí srsti a domyslím si, že se právě dívám na sobí zadek ;-) Nechápavě nad tím zavrtím hlavou a říkám si: 'Finové, paka, proč mají v dřevníku vycpanýho soba?!' Sice mi to připadá trochu podezřelé, ale někteří Finové se koupou v díře v ledu, hrajou florbal v rašeliništi, nosí důchodky k obleku, jezdí s kolem na galuskách ve sněhu, pěstujou melouny... Tak proč by nemohli mít v dřevníku vycpaného soba? A navíc, když může v kotě pod Suastunturi sedět panenka.. ;-) Potutelně se nad tím usmívám, přijde mi to fakt srandovní... Jenže najednou se ten "vycpanej sob" pohnul!! :)) 'Jéé, sob!!' Rychle jsem sáhla po foťáku a hezky z povzdálí, rádoby nenápadně, jsem si ho fotila... Ale zbytečně jsem se tolik snažila, holt finský sob není česká srnka ;-) Tomuhle zvířeti to bylo úplně jedno... Jako by mě ani nevnímal, dokonce si tam lehnul u špalku :-)


Po pár fotkách jsem nechala soba být a poodešla jsem kousek dál ke stolečku s lavičkou, kde jsem konečně odložila svůj bágl a jen tak jsem se flákala na sluníčku... Jenže po chvilce mi to nedalo, musela jsem se tam ještě jednou vrátit - no jasně, soba běžný středoevropan jako já nepotkává zrovna každý den ;-) Tentokrát jsem se drze vkradla ještě o kousek blíž k němu... A co sob?! Nic, dál si tam tak ležel :-) Po nějaké době se teda pomalu zvednul, ale stejně se nehnul z toho dřevníku, jako by se mu u toho špalku nějak líbilo...

Stavila jsem se u stolku pro batoh a zamířila jsem do chatky. Zanedlouho jsem se vydala se třemi flaškami pro vodu a cestou jsem si všimla odbočky ke kavárně. Šla jsem se podívat blíž. Byly to dvě malé koty vedle sebe, v tomto ročním období samozřejmě zavřené, jak se dalo předpokládat. A jak se tak vracím od kavárny po dřevěném chodníčku, najednou koukám, že soba to v dřevníku asi už omrzelo, protože běží - vůbec ne jako srnka, ale jako líný sob ;-) - podle chatky přibližně mým směrem, kolmo k tomu chodníčku. Nenapadlo mě nic jiného, než že ho překročí a bude pokračovat dál... Jenže to zvíře mě teda fakt překvapilo!! Namířil si to po těch prknech přímo proti mně!! Podíval se na mě, zastavil se... Asi tak dva tři metry ode mě!! Nečekala jsem, co vymyslí, a radši jsem udělala krok do strany, čímž jsem mu uvolnila cestu... A sob si to vesele štrádoval po chodníčku ke kavárně :-) V jeden okamžik procházel kolem mě tak blízko, že by stačilo jen trošku natáhnout ruku a mohla jsem se ho dotknout!! Dívala jsem se za ním, jak míjí kavárnu a odchází někam pryč...

Kdybych si bývala chtěla vymyslet svůj příběh o setkání se sobem, tak by právě tímhle skončil... Jenže můj skutečný příběh měl ještě takové malinké pokračování ;-)

Aneb, proč šel Vencík čůrat do borůvčí, když v Nammalakuru byla kadibudka??? Původně jsem měla namířeno právě tam, jenže se to trošku zkomplikovalo ;-) Když jsem procházela kolem dřevníku, zjistila jsem, že ten sob je tam zas :-) A dokonce spolu s ním ještě jeden malej!! Jak jdu kolem, ten malý sobík se asi bál a zdrhnul k záchodkům, kam se po chvilce za ním vydal i ten větší... :))

* * *


A když už píšu o sobech, nemůžu vynechat svůj poznatek z několika setkání s nimi. Totiž, kdykoliv mě tady v Čechách zmerčila nějaká srnka, vždycky utíkala jako o závod - třeba se na okamžik leknutím zastavila a dívala se mým směrem, ale hned vzápětí se rozběhla pryč. Čekala bych, že sob se bude chovat podobně, ale nebylo tomu tak. Nevím, jestli je to jen náhoda, nebo jestli to tak mají všichni, ale snad pokaždé, když jsem omylem vyplašila nějakého soba (někteří se ani vyplašit nedali - kromě soba v dřevníku třeba sobi na parkovišti hotelu Pallas), tak to zvíře se možná taky chystalo zdrhat, ale vypadalo to dost směšně, protože takový sob, když se lekne, tak se nejdřív zastaví, zaujme takový zvláštní postoj a čůrá... fakt dlouho... a teprve potom se takovým svým typickým líným krokem rozběhne někam pryč... Přitom se ještě co chvíli zastaví, jako by pozoroval, jestli tam ten vetřelec pořád ještě straší a jestli teda jako fakt musí běžet ;-) Nevím, co si o tom myslet, ale buďto je sob pekelně líné zvíře, nebo jsem měla právě na takové exempláře štěstí :-)



Přes tři vrchy

24. listopadu 2011 v 0:46 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Je to takový zvláštní pocit, dívat se ráno, ještě v teple spacáku, do mapy, zkoumat, kudy bude pokračovat moje dnešní cesta, a v duchu si představovat, jak to tam asi vypadá. Ta mapa je zatím vlastně jen obrázek - směs různobarevných čar, skvrn a nicneříkajících názvů. Díky ní vím, kde se budu šplhat do krpálu, jak se jmenuje to velké jezero pod kopcem, kde se mi naskytne příležitost nabrat z potoka vodu, kolik kilometrů mě čeká, kde budu nocovat... Ale: rostou tam nějaké kytičky? objeví se ještě další zbytky sněhu? jaký výhled asi bude z toho vršku? potkám konečně nějaké soby? Tohle se z mapy vyčíst nedá, ale jak si ji tak prohlížím, moje vlastní fantazie pracuje na plné obrátky ;) Všechno je to zatím obestřeno tajemstvím. Ale až budu večer usínat, až zavřu svá unavená víčka a přikryju si hlavu kouskem spacáku, abych získala aspoň zdánlivý pocit tmy, tou dobou už tahle krajina pro mě nebude cizí, už budu znát odpovědi na otázky...

Zatím jsem věděla jen to, že půjdu přes tři vrchy - Suastunturi (500 m n. m.), Lumikero (660 m n. m.) a Vuontiskero (675 m n. m.). Předchozího dne jsem je viděla z dálky:


A hned po ránu jsem musela překonat první z nich - Suastunturi (1). Přestože takhle z dálky působí trochu odstrašujícím dojmem a zdá se být obrovský, tak ve skutečnosti to byla docela pohodová procházka :) (Jak je vidět třeba tady 2.) Cestou od Hannukuru jsem procházela mezi stromy (3), ale jak už to tak bývá, postupně jich ubývalo... (4)

Nahoře na Suastunturi se rozprostírala taková mírně zvlněná rovinka (5), odkud byl zajímavý výhled nejen na rašeliniště (6) v údolí, ale taky na Lumikero (7) - další kopec na mé cestě... Ale ještě před ním mě čekal sešup do údolí s názvem Suaskuru (asi 360 m n. m.). Tamější rašeliniště vypadalo pod tím modrým nebem s mráčky úplně idylicky :-)


Hodně tam rostla vrba laponská a taky suchopýr (8). Zanedlouho poté, co jsem po pěšině z prken míjela tohle rašeliniště, se přede mnou objevila kota (9). Ze zvědavosti jsem nahlédla dovnitř a to, co jsem spatřila (10), mě opravdu mile překvapilo :-) V téhle kotě člověk vlastně nikdy není sám... ;) Pro mě to byl mnohem příjemnější nález než ta bible, co ležela na stole v chatce Pyhäkero - při té příležitosti mě totiž hned napadlo, že ta cesta dál bude určitě dost hrozná, když tady někteří Finové potřebují bibli ;)

Tam u koty jsem se zdržela jen chviličku a pokračovala jsem v cestě na kopec Lumikero (asi 660 m n. m.). Tohle stoupání už nebyla taková pohodička jako ranní Suastunturi, ale za to jsem byla spíš ráda :-) Když jsem se po dlouhém snažení konečně ocitla nahoře (11), tak japonský turista by byl ve srovnání se mnou úplný žabař, protože najednou jsem si nemohla vybrat, co fotit dřív ;)


Na chvíli jsem shodila ze zad batoh, sedla jsem si na jeden z kamenů a vychutnávala jsem si ten nádherný výhled do všech světových stran. A pak jsem vykročila po pěšině dál. Sešla jsem kousek z vrcholu Lumikero, abych si vzápětí mohla skoro totéž vyšlápnout zase nahoru - Lumikero totiž vypadá trošku jako dvouhrbý velbloud ;-) Z toho druhého kopečku se mi naskytl hezký pohled na jezero Vuontisjärvi (12), ale mnohem více mě zaujal ten dlouhý plot, táhnoucí se kamsi do dálky...


Cestou dolů z kopce, jak jsem se postupně přibližovala k tomu plotu, jsem čím dál zřetelněji viděla obrysy dvířek (13), kudy se dalo projít na druhou stranu plotu. Uprostřed ničeho ten plot působil dost zvláštním dojmem... Přestože jsem předem věděla, že tam bude. Už před cestou do národního parku Pallas- Yllästunturi jsem si totiž četla na internetu informace o téhle trase a na stránkách Luontoon.fi je o plotech zmínka. Zpětně se mi díky těmto stránkám a také s pomocí Wikipedie podařilo zjistit, že:

Území národního parku patří do oblasti chovu sobů ("poronhoitoalue"). Tato oblast zaujímá plochu 122 891 km2, tedy přibližně 36 % území Finska. Ve Finsku se "poronhoitoalue" rozděluje do různých částí podle vztahu chovu sobů a ostatních hospodářských činností. V jiných částech než v sámské "poronhoitoalue" se provozuje i zemědělství. Chovat soby smí nejen Sámové, ale i ostatní. V Norsku a Švédsku je "poronhoitoalue" oddělena od zemědělských oblastí a jen Sámové z laponských vesnic smí chovat soby. Administrativně se finská "poronhoitoalue" člení do 56 menších území zvaných "paliskunta", což jsou jakési místní organizace. Podle zákona o chovu sobů "paliskuntu" tvoří v "poronhoitoalue" žijící vlastníci sobů, jejichž sobi jsou chováni v oblasti "paliskunty". Úkolem "paliskunty" je dohlížet na to, aby sobi členů "paliskunty" byli chováni v oblasti jejich "paliskunty" a aby členové "paliskunty" plnili povinnosti související s chovem sobů.

Na hranicích jednotlivých "paliskunt" jsou ploty ("poroaita"). Jejich překonání jinde než vrátky je obtížné. V místech křížení plotů s turistickými stezkami (v Pallas- Yllästunturi) jsou vytvořena místa k procházení. Je nezbytně důležité zavřít za sebou vrátka.


Jak je patrné z téhle fotky, nebyla to tak úplně vrátka... Ta dvě prkna nad chodníčkem byla vysouvací, takže je stačilo jenom trošku odšoupnout a po projití tou škvírkou zase vrátit do původní polohy. Což se mi jakžtakž podařilo a tak jsem mohla vesele pokračovat po pěšině dál, opět do kopce - tenhle se jmenoval Vuontiskero. Stezka tentokrát nevedla přímo přes jeho vrchol (asi 675 m n. m.), ale kousek pod ním, asi ve výšce 620 m n. m.. Nejvyšším kopcem na trase Hannukuru - Nammalakuru tak zůstává Lumikero.

Jakmile jsem přešla Vuontiskero, objevila se v údolí přede mnou autiotupa Montellin maja (14, 15). Stačilo jen sejít kopec a stála jsem před ní. Z blízka vypadala takhle:


V té chvíli mi zbývalo už jen nějakých 1,2 km do Nammalakuru. Už od vrcholku Lumikero jsem neměla nikterak naspěch a teď, když už jsem to měla opravdu za pár, jsem ještě trošku zpomalila... Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, a tak celkově to byla taková pohodička pro tělo i duši :-) V dálce za mnou se začínaly trošičku kupit mraky, ale na déšť to zatím vůbec nevypadalo.

V Nammalakuru jsem konečně potkala soba!! Už jsem se začínala bát, jestli jsem vůbec v Laponsku ;-) A tohle setkání opravdu stálo za to!! Vencíkovo setkání se sobem

Během svého putování z Hannukuru do Nammalakuru (13,7 km) jsem potkala hned několik lidí: 2 lidi (nejspíš taťka a syn) nahoře na Suastunturi, 2 vysmáté starší paní (finské babičky) za kotou v Suaskuru během stoupání na Lumikero a za chvíli po nich další 3 lidi (nejspíš rodinka) taktéž ještě v tom kopci. Všichni šli v opačném směru. Potom jsem na dálku spatřila 4 lidi za sobím plotem, jak jdou podél něj směrem k jezeru Vuontisjärvi. Jedna paní s malým batůžkem mě míjela u Montellin maja, kde poté odbočila k Vuontisjärvi. Později, jak jsem se vzdalovala od Montellin maja, jsem si všimla ještě nějakých 2 postav, jak přicházejí právě od Vuontisjärvi... A málem bych zapomněla - přímo za chatou Montellin maja stály dva stany (16).

V chatce Nammalakuru jsem nocovala spolu s jedním finským dědou. Moc jsme toho nenamluvili, ale v pohodě :-) Jen jsem ho tak tiše obdivovala, jak v tom věku zvládá tuhle trasu s velkým batohem na zádech... Neptala jsem se ho, kolik je mu let, ale vypadal nejmíň na šedesát, spíš víc. Ten děda během večera vytáhl z batohu malé kapesní rádio a naladil nějakou stanici, kde právě běžel jakýsi pořad s muzikou podobnou našim dechovkám. A v celou tam četli zprávy, jak už to tak bývá. Měla jsem ještě pořád takovou hodně dobrou náladu z těch zážitků se sobem. Dokonce jsem i rozeslala pár SMSek, protože něco takového jsem si nemohla nechat pro sebe ;-) A najednou slyším z rádia smutnou zprávu: Mika Myllylä umřel.


Další fotky jsou k vidění v Galerii zde.


Veď mě dál, cesto má...

13. listopadu 2011 v 16:40 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

aneb Vencíkovo putování z Pyhäkero přes Sioskuru a Pahakuru do Hannukuru


Probudila jsem se do krásného rána. Sluníčko svítilo, nebe bez mráčku a teplo bylo asi tak na tričko a kraťasy, ale nechtěla jsem se stát potravou pro komáry, a tak jsem se radši navlíkla do dlouhých kalhot a bundy. Těch potvůrek sice nebylo nikterak moc, ale pro jistotu ;-) A stejně, na kopci pak pekelně foukalo a byla tam docela zima.

Hned zrána mě totiž čekal výšlap na kopec Pyhäkero. Cesta sice nejdříve vedla po rovince (1), ale pak začala pozvolna stoupat... (2) A jak jsem tak postupovala výš a výš, začala jsem najednou vidět více do krajiny - a v dálce jsem si všimla vysoké štíhlé kostelní věže, podle níž jsem snadno rozpoznala městečko Hetta :-) (3) Zanedlouho mi ale zase zmizelo za kopcem, takže tohle byl takový můj poslední pohled na něj.

Směrem do kopce ubývalo stromů, až tam už nebyly vůbec žádné a vypadalo to tam tak zvláštně opuštěně. Jak jsem tak šlapala nahoru, co chvíli jsem se zastavila a opřená o hůlky jsem se jen tak tiše dívala do dálky...


Pěšina mě dále zavedla k malému jezírku, na mapě pojmenovanému Pyhäjärvi. Samotné jezírko by bylo hezké, ale celkový pohled působil spíše smutně (4) - na jeho břehu totiž nešlo přehlédnout pozůstatky nějakého stavení, nejspíš chatky nebo sauny... V jednom rohu zůstala ještě nějaká kamínka, jinak tam toho ale moc nezbylo. Napadlo mě, že zrovna tohle místo by bylo úplně dokonalé, ať už pro saunování nebo k přespání - kdybych někdy šla stejnou trasu se stanem, možná bych se usídlila právě tady :-)

Od jezírka se šlo ještě kousek do kopce a z jeho vrcholku byl moc hezký výhled :-) Ne, sice to tak možná vypadá, ale Pyhäkero není žádný "velekopec" - se svými přibližně 715 m n. m. je menší než náš Křemešník (765 m n. m.)!! Na první pohled je zřejmý jeden podstatný rozdíl: zatímco Křemešník je lesnatý vrch a část tamějšího lesa byla vyhlášena přírodní rezervací, tak nahoře na Pyhäkero žádné stromy nespatříte. Nevím přesně, ale po zběžném prozkoumání svých fotek odtud a vrstevnic v mapě bych si tipla, že se stromy - převážně borovice, sem tam břízy - přestávají objevovat už někde nad 500 m n. m., ale je to jen takový můj odhad... Každopádně, ve srovnání s okolní krajinou je Pyhäkero pořádný krpál - jezero Ounasjärvi, odkud jsem předchozího dne vyšla, se nachází v nadmořské výšce přibližně 300 m n. m..


Když jsem se odtud, z nejvyššího místa na Pyhäkero, zadívala "po směru" Hetta - Pallas, byla docela dobře patrná pěšina táhnoucí se kamsi do dálky. (5) Během mé cesty tomu tak bylo docela často a vlastně to bylo docela fajn, vědět předem, kam budou pokračovat moje kroky ;-) Sešla jsem nejprudší část kopce, následovalo takové delší mírné klesání a po chvíli jsem se ocitla u chatky Sioskuru (asi 420 m n. m.). V chatce někdo byl, v její jedné polovině - v té, co sloužila jako varaustupa (tedy k pronajmutí). Bylo krásně, a tak jsem zůstala na verandě, kde jsem taky vytáhla svačinu :-) A pak jsem se postupně potkala s oběma lidmi, co nocovali v téhle chatě. Byla to baba s borcem, Finové, možná trošku starší než já, ale ne o moc. Chvilku jsme si povídali, zatímco se připravovali na cestu dál - měli namířeno stejným směrem jako já, takže jsem tušila, že se ještě potkáme :-) Dívala jsem se za nimi, jak tak pozvolna kráčejí do kopce, sem tam se zastavují a fotí "panorámata"... Když se mi ztratili z dohledu, flákala jsem se ještě nějaký čas před tou chatkou a odpočívala na sluníčku. Pak jsem se zvedla, došla s PET flaškou k potoku, nabrala jsem si do ní zásobu vody na cestu, a když jsem ji pak připevnila na hořejšek batohu, mohla jsem se taktéž vydat na cestu...


Cestou od Sioskuru do kopce, jak jsem se tak co chvíli otáčela nazpět a kochala se pohledem do krajiny nebo jsem něco fotila, jsem si všimla nějaké postavy, jak právě schází k Sioskuru. Byl to nějaký kluk, co šel jen tak nalehko s malým batůžkem, v kraťasech a tričku. Nejdřív se na chvilku zastavil u chatky (6) a potom pokračoval mým směrem. Netrvalo dlouho a předešel mě :-) (7) Určitě musel jít z Hetta a tipla bych si, že odbočil pár kilometrů za Sioskuru, kde bylo jakési rozcestí, zpět do civilizace - ale to můžu jen odhadovat, možná pokračoval ještě dál.

Další část cesty byla trošku monotónní, i když pořád hezká a zajímavá. Nejprve jsem šla po nějaké takové mírně zvlněné rovince, později to začalo být více do kopce... A najednou jsem přišla k místu, kde ještě teď, začátkem července, ležel malý zbytek sněhu :-)


Hned u pěšiny jsem nechala svůj batoh i s hůlkami a šla jsem se podívat na ten sníh zblízka, aspoň se tak dotknout konečky prstů... Cestou jsem si vyfotila ještě pár maličkostí, ke kterým bylo jinak trochu složitější se shýbat s tím báglem na zádech ;-) Takže: bříza trpasličí (8), lišejník na šutru (9) a kvetoucí šicha černá (teda aspoň doufám, že je to ono):


Při okraji toho sněhového "ostrůvku" zrovna pobývali dva ptáčci. Zkoušela jsem hledat, co to vlastně bylo zač, a myslím si, že by to měl být bělokur rousný, finsky riekko. I když teda přiznávám, že stoprocentně jistá si tím nejsem. Byli úplně v klidu, jako by jim bylo úplně jedno, že jsem se tam tak najednou objevila a nechtíc jim tak trochu otravuju život ;-) Vůbec se nesnažili někam se schovat nebo odběhnout pryč... Spíš jen tak zvědavě pokukovali, co jim to tam přišlo za vetřelce ;-)


Odtud jsem pokračovala dál, směrem k Hannukuru. Poté, co jsem přešla přes takový malý kopeček nad tím zbytkem sněhu, ocitla jsem se v místě s výhledem na další kopce - Suastunturi, Lumikero (, Vuontiskero... Podle mapy jsem už tušila, že příští den mě cesta povede přímo přes vrcholky těchto kopců. A musím říct, že už předem jsem se docela těšila na ty výhledy tam zeshora :-) Přestože takhle zdálky mi ty kopce připadaly úplně obrovské, respekt vzbuzující... (10) Cestou jsem potkala ještě jednoho takového nepříliš plachého "domorodce":


A to už jsem se pomalu ale jistě blížila k Pahakuru... Už z dálky jsem si všimla těch dvou dřevěných přístřešků (11), z nichž jeden byla chatka a druhý pak dřevník a WC. A z blízka mi pak Pahakuru připadalo ještě hezčí!! :-)


Chvilku jsem dokonce přemýšlela o tom, že se vykašlu na Hannukuru a usídlím se přes noc tady :-) Jenže, ta představa sauny na Hannukuru byla opravdu lákavá... Tím spíš, když odtud to na Hannukuru bylo jen nějaké 2 km... A tak jsem pokračovala v cestě. Najednou to tam vypadalo docela jinak než předtím. Znovu se objevily stromy :-) Ne, žádné bůhvíjak vzrostlé stromy, ponejvíce tam rostly takové ty pokroucené břízky, co jsou rády, že tam ještě jsou schopny jakžtakž existovat... ;-) A kromě nich jsem si sem tam všimla i nějaké té borovice. Posledních pár set metrů před Hannukuru (asi 380 m n. m.) jsem šla po takové úplně luxusní cestě (12), i když teda pořád to byla spíš jen pěšina... :-)

Hannukuru. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, jen stěží mu to uvěřím... Opravdu. Uprostřed ničeho, nějakých 28 km od Pallas a 27 km od Hetta, se nachází možná nejhezčí sauna, co jsem kdy v životě měla to štěstí navštívit.


A netuším, jak to vypadá v tamější varaustupě (13), ale autiotupa (14) je opravdu útulná - moje vlastní chatka by možná vypadala tak nějak podobně ;-) Na dveřích autiotupy a zároveň i na dveřích sauny byla připevněná cedulka (15) informující návštěvníky o tom, že použití sauny není zdarma, ale platí se 7 eur za dospělou osobu a 4 eura za dítě do 7 let nebo za člena skupiny čítající více než 10 osob. Zaplatit se dá buďto předem v některém z informačních center nebo třeba přímo odtud pomocí mobilu zavoláním na příslušné telefonní číslo. Protože finské zvyklosti uznávám a ctím, rozhodla jsem se zavolat na uvedené číslo, jenže není to úplně tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, když nejen, že jste skoro na konci světa, kde jedna čárka na mobilu by mohla být dobrým důvodem k oslavě, ale zároveň jste cizinec a tak si váš mobil s tím telefonním číslem asi malinko nerozumí ;-) A tak jsem to po chvilce marného snažení nakonec vzdala s předsevzetím, že těch 7 eur zaplatím v Pallas, až tam pozítří dojdu... A natěšeně jsem vyrazila do sauny!!

Před saunou jsem se znovu potkala s tou samou dvojičkou jako už předtím v Sioskuru :-) Nanosili jsme do sauny dříví a vodu (z jezírka Haukkajärvi), rozžli jsme v saunových kamínkách (finsky se nazývají "kiuas") i v tom druhém "zařízení", kde se ohřívá voda (to si fakt nevzpomenu, jak se tomu říká...) a domluvili jsme se, že já tam půjdu první a oni mě asi tak za hodinku vystřídají... Asi nemusím dlouze popisovat, jak skvělé to bylo :-) Tím spíš, že jsem v sauně do té doby nebyla už strašně dlouho... Kdyby se mi omylem "nepodařilo" ohřát tu vodu až k varu, byl by můj pobyt v sauně víc na pohodu, protože bych nemusela neustále běhat k jezeru pro studenou vodu :)) Ale i tak to bylo moc fajn :-) A doteď na to vzpomínám občas při večeru...

Po sauně se krásně spí, to vím už dávno :-) Ani tentokrát to nebylo jiné... Ještě jsem zaslechla nějaké zvuky ze sousední poloviny autiotupy, kde nejspíš tu noc přespával ještě někdo další, ale to bylo asi to poslední, co jsem byla schopná vnímat, než jsem se odebrala kamsi do říše snů... Ale ani tam nejspíš neexistuje nic lepšího než sauna v Hannukuru :))


Další fotky jsou k vidění v Galerii - chystala jsem se, že je hodně protřídím, ale nakonec mi jich bylo líto... ;-)


Vencíkův první den v Laponsku

11. listopadu 2011 v 0:44 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

V Kittilä jsem vystoupila z letadla, vyzvedla jsem si svůj batoh a vyšla jsem z letištní budovy. Hned před ní se nacházelo cosi jako autobusové nádraží. Měla jsem najité už z domova, v kolik hodin má odjíždět autobus směr Hetta - mělo to být chvilku po plánovaném příletu našeho letadla. Došla jsem k nástupišti s tou správnou cedulí a stálo tam nějaké "taksi", takové asi devítimístné (nebo tak nějak) auto, a u něj taková paní taxikářka středního věku. Přemýšlela jsem, jestli to je jako ono nebo jestli přijede nějaký opravdový velký autobus... A vtom se mě ta paní zeptala, kam jedu a jestli chci svézt - a já jsem na to v tom okamžiku hned kývla. Ne, doteď nevím, jestli jsem měla jet tímhle taxi nebo tam čekat na autobus... Protože když už jsem se vezla taxíkem, tak nemělo smysl to nějak zkoumat.. ;-)

V tom autě jsem měla ještě dva spolucestující, paní řidičku nepočítaje. Jeden chlápek seděl vepředu a tak se po většinu cesty bavil s ní, zatímco vzadu vedle mě seděl ten druhý borec a oba jsme se tak mlčky dívali z okýnka na ubíhající krajinu - nebo spíš na ubíhající les :-) Ale nejen to, protože cestou z Kittilä jsme míjeli lyžařské středisko Levi s hotely a sjezdovkami, sem tam se mihnul domek nebo odbočka k nějakému, co byl ukrytý v lese dále od cesty, spatřila jsem první soby a v dálce jsem si všimla obrysů několika tunturi a sledovala jsem, jak se k nim postupně přibližujeme... Měla jsem takové tušení, že se právě z dálky dívám směrem k národnímu parku Pallas- Yllästunturi a že možná přes nějaký z těch kopců během následujících dní půjdu :-)

Ve Finsku jsou vzdálenosti trochu jiné a tím spíš tam na severu za polárním kruhem. Zatímco tady v Čechách, když mám jet autem nějakých 170 km z Plzně domů, připadá mi to daleko, tak v Laponsku jsem si na letišti v Kittilä říkala, že už to mám kousek - "jen" 150 km do Hetta :-) Málem jsem už zapomněla, jak monotónní krajina v těch končinách je a jak moc je jiná... Když v Čechách cestou domů projíždím městečky, jakými jsou třeba Spálené Poříčí, Březnice nebo Chýnov, řekla bych o nich, že jsou malá. Ale kdyby se některé z nich vyskytlo na trase Kittilä - Hetta, bylo by to opravdu velké město!! ;-) Pro srovnání počet obyvatel (podle Wikipedie): Kittilä 6 200, Hetta 800, Spálené Poříčí 2 550, Březnice 3 600, Chýnov 2 350.

Cesta trvala docela dlouho a tak jsme se po chvíli dali do řeči se spolucestujícím, co seděl vedle mě. Dozvěděla jsem se mimo jiné to, že narozdíl ode mě na sever vůbec nemíří za přírodními krásami Laponska, ale že jeho cílem je jakési setkání hudebníků, co se koná v Hetta. Prý byl zatím v těchto končinách jen jednou a tím pádem je to pro něj takový trochu exotický výlet :-)

V Hetta jsem se nechala vysadit u informačního centra zvaného Tunturi-Lapin luontokeskus nebo také Skierri. Bohužel, v neděli bylo zavřeno. Ale někde jsem vystoupit musela a tohle místo bylo aspoň dohledatelné v mapě. Věděla jsem, že se musím dostat na druhou stranu jezera Ounasjärvi a že by tam měl fungovat nějaký "převozník". Na internetu o tom psali, ale nic bližšího jsem nevěděla a ani jsem neměla žádné telefonní číslo. A tak jsem šla podle mapy tím směrem, odkud na té mapě začínala červená přerušovaná čára značící "letní" trasu Hetta - Pallas. V dálce za jezerem byl vidět první kopec - Pyhäkero.


Můj směr byl správný, zanedlouho jsem totiž spatřila tyto šipky (1). To mě samozřejmě potěšilo, ale ještě než jsem se vydala podle nich, chtěla jsem si aspoň trošku prohlédnout Hettu a tak jsem si vykračovala po té hlavní cestě ještě dál... Měla jsem namířeno k dominantě Hetty - kostelu s vysokou štíhlou věží (2). Dovnitř jsem nešla, jen jsem se tak chvilku kochala zvenčí... Jak jsem se pak vracela od kostela zpátky, míjela jsem banku (3), supermarket (4), hotel (5), nějaké stánky (6), gril a kiosek (7), obchůdek se suvenýry (8)...

Odbočila jsem podle šipek směrem k jezeru Ounasjärvi. Po cestě jsem si všimla menší šipky s nápisem "Venetaksi" ("lodní taxi"), což bylo přesně to, co jsem potřebovala, a tak jsem šla po směru :-) Jak jsem se blížila k jezeru, objevili se nějací komáři, tak jsem na sebe hodila bundu, abych od nich měla aspoň trošku klid... Ale nebyla to žádná mračna komárů, jak jsem čekala - koupila jsem si kvůli nim v jednom z plzeňských obchodů pro turisty moskytiéru na klobouk a taky nějaký silný repelent. Tomu jsem ale nikterak moc nevěřila - před cestou na sever jsem se totiž rozhodla vyzkoušet ho v lese v Krušných horách, kde jsem tou dobou pracovně pobývala, proti tamějším přemnoženým a neuvěřitelně otravným mouchám, ale zdálo se, že ty potvory z toho mají jen srandu... :))

Po chvilce jsem došla k jednomu domku, byla na něm taktéž cedulka "Venetaksi", jméno a telefonní číslo. Zazvonila jsem na zvonek u dveří. Nic, nikde nikdo. Tak ještě jednou, dlouze... Opět nic. Ani do třetice. Nezbývalo mi, než zavolat na to telefonní číslo. Zvedl to nějaký chlápek a ptal se mě, kde teda jsem a prý že je právě na cestě domů, dorazí do deseti minut... A k mé radosti se tak opravdu stalo, protože jinak bych taky mohla skejsnout na břehu jezera až bůhví do kdy. Jmenoval se Kauko Laakso. Byl to takový veselý, usměvavý člověk, asi tak kolem šedesátky. Cestou jsme si povídali a tak jsme museli jet tak pomalu, aby v tom rachotu motoru rozuměl mojí amatérské finštině. Ptal se mě, jak jsem přijela, a když jsem mu odpověděla, že taxíkem, hned se ptal, jestli se mnou náhodou nejel ještě nějaký další turista mířící do národního parku - a prý, že se právě vrátil z Pallas a cestou tam míjel asi právě ten náš taxík :-) To jsem ještě nevěděla, že kromě "venetaksi" provozuje ještě "autonsiirtopalvelu" - tato služba spočívá v tom, že když někdo přijede autem např. do Hetta a vydá se na "vaellusretki" z Hetta do Pallas, tak zaparkuje auto v Hetta a Kauko mu ho ve smluvený den a čas přiveze do Pallas.

Vylodili jsme se na protějším břehu Ounasjärvi. Kauko se ještě rozhlížel kolem, jestli tam na něj náhodou někdo nečeká - prý mu během dne volal nějaký chlápek, asi cizinec, že by potřeboval převézt opačným směrem - do Hetta. Ale nikdo tam nebyl. Zaplatila jsem 7 eur a rozloučili jsme se. Stála jsem na břehu a dívala jsem se za odjíždějícím Kauko... (9) Vyfotila jsem si ho na památku, protože jsem "věděla", že už se neuvidíme.

Naposledy jsem se zadívala na protější břeh, na městečko Hetta, na kostel... a vykročila jsem po pěšině (10), co mě měla po několika dnech a 55 km dovést do Pallas, kde se nachází hotel Pallashotelli, několik sjezdovek a informační centrum Pallastunturin luontokeskus. Ne, žádný obchůdek s jídlem tam nenajdete ;-) A těch 55 km? Celá trasa je značená dřevěnými tyčemi a většinou je to jakási pěšina, někdy užší, jindy zase širší, na vlhkých místech jsou udělány dřevěné chodníčky z prken - takže ztratit se tam moc nedá, naštěstí :-) Po cestě se nachází několik chatek (autiotupa - volně přístupná, varaustupa - k pronajmutí), sem tam nějaká kota (menší dřevěná stavba ve tvaru indiánského týpí) a jedna moc hezká sauna :-) Ale hlavně, co je pro středoevropana těžko představitelné - po celých 55 km ta pěšina nekřižuje žádnou cestu pro auta!!


První den jsem to nikterak nepřeháněla, neměla jsem v plánu nic většího než dojít k první chatce s názvem Pyhäkero, nacházející se nedaleko stejnojmenného kopce. Z Hetta to bylo jen 6 km, takže pohodička. Dalo by se dojít až k Sioskuru, což by bylo dalších 8 km, ale nebylo kam spěchat. Z Hetta jsem vyrážela někdy kolem půl páté odpoledne, takže mi to tak hezky vyšlo, že jsem v pozdním odpoledni byla na místě :-) A nesmím zapomenout poznamenat, že cestou jsem potkala jednoho člověka jdoucího opačným směrem - bylo to jen kousek od jezera Ounasjärvi.
Takhle vypadá autiotupa Pyhäkero:


No uznejte sami, chtělo by se vám odtud odcházet? ;-) Bylo to moc hezké místo k přespání. A po tom brzkém ranním vstávání jsem se už docela těšila do spacáku, že se pořádně vyspím. Za bílého dne a ve společnosti několika pisklavých komárů mi chvilku trvalo, než se mi podařilo usnout, ale příjemně se mi spalo... :-)

Probudila jsem se náhodou uprostřed noci. I když to tak teda vůbec nevypadalo!! Nebylo ani trošičku šero, natož tma... Mrkla jsem na displej mobilu, bylo asi půl jedné. Věděla jsem, že v Laponsku tou dobou bude "yötön yö" a že při troše štěstí uvidím "keskiyön aurinko" - půlnoční slunce. A snad stokrát jsem si to v duchu představovala, jaké to asi je... Ale stejně, když jsem tam tak seděla u okna na tom dřevěném vyvýšeném prostoru ke spaní, zachumlaná do spacáku a ještě trochu rozespalá, snad jako bych ani nevěřila svým vlastním očím, byl to tak zvláštní pocit, že jsem na okamžik i malinko pochybovala o tom, jestli je to doopravdy, jestli jsem opravdu vzhůru, jestli to není jen nějaký sen... :-) Za oknem svítilo sluníčko a já jsem se nepřestávala usmívat. Na chvilku jsem si totiž připadala jako nejšťastnější člověk na světě :-)

Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet, jen jsem na sebe hodila pár kousků oblečení kvůli dotěrným komárům, vzala jsem foťák a vyběhla před chatku...

Pyhäkero, čas 00:35


A tak skončil můj první den v Laponsku :-)


Další fotky jsou k vidění v Galerii.