Prosinec 2011

Vencíkova nejdelší štreka - část I.

28. prosince 2011 v 21:23 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Nammalakuru - Pallas


Tohle ráno už nebylo tak krásné jako ta předchozí, kdy se sluníčko usmívalo na okolní svět z modré oblohy se třemi beránky... :-) Nebylo nikterak ošklivo, to ne, ale už bylo znát, že se k něčemu schyluje - po nebi se sunuly šedé mraky a vzduch byl tak nějak těžší.

Hned po ránu dorazili k nám do chatky dva chlápci. Bylo mi divné, jak se jim to podařilo?! Nejdříve jsem přemýšlela, že možná šli v nočních hodinách, aby si užili půlnoční slunce. Ale pak vyšlo najevo, že ten den mají za sebou jen něco přes kilák - z Montellinmaja do Nammalakuru. Vybavení chatky Montellinmaja je totiž docela skromné a zrovna tam přenocovalo nějak víc lidí a navíc ještě kousek od chaty někdo stanoval, takže když si pak ráno chtěli všichni připravovat snídani, tak to bylo asi trochu složité... A tak oni dva vyrazili o kousek dál :-) Dobře udělali, protože my jsme v Nammalakuru nocovali ve dvou, takže tam bylo spousta místa a mohli v klidu posnídat. Poté jsme se rozloučili a já jsem jim říkala, že jdu tímtéž směrem, takže se nejspíš ještě potkáme. Připadalo mi, že se na mě dívají malinko nevěřícně, jako by mi nedávali moc šancí, že je doženu ;-)

Pořešila jsem všechny nezbytné ranní záležitosti, sbalila jsem svoje věci zpátky do batohu, nabrala jsem si z potoka vodu do flašek, rozloučila jsem se s dědou spolunocležníkem a vyrazila jsem. Nedaleko od chatky jsem se ještě zastavila, abych si Nammalakuru vyfotila na památku - ale moc se mi to nepovedlo (1).

Začátek trasy byl vcelku nenáročný, pohodový...


Pěšina se táhla podél kopce Jäkäläkero a po nějakých 3 km mě zavedla do údolí s názvem Rihmakuru (asi 420 m n. m., zatímco Nammalakuru je asi 510 m n. m.), kde se nachází stejnojmenná kota (2). Tam jsem se moc nezdržela, protože od Nammalakuru to bylo opravdu jen kousek... A šlapala jsem dál. V kopci před sebou jsem už spatřila ty dva chlápky, co zavítali po ránu do Nammalakuru :-) Od Rihmakuru to byl ze začátku trošku krpál (jak je vidět tady: 3) a jakmile jsem se vyškrábala kousek nahoru, viděla jsem najednou i to, co mi do té doby zůstávalo milosrdně skryto - v údolí už pršelo a nejspíš bylo jen otázkou času, kdy ten mrak dojde až sem...


Napadlo mě, že bych se pořád ještě mohla vrátit do koty Rihmakuru, chvilku jsem o tom vážně uvažovala, ale nakonec jsem se rozhodla pokračovat v cestě. Ještě chvíli jsem se dívala těm dvěma na záda (4), ale oni si pak dali v tomhle kopci menší odpočinkovou přestávku a já jsem je konečně došla :-) Chvilku jsem se tam s nimi zastavila a povídali jsme si... A pak jsme se tak střídavě míjeli, protože já jsem šla o něco málo rychlejc, ale zase jsem se občas zastavovala kvůli fotkám. Tou dobou už droboučce pršelo. Ještě jsem si stihla vyfotit nějaké malé jezírko (5) - nebo spíš možná louži ;-) A pak už jsem foťák radši schovala do bezpečí svého batohu... Stejně toho v tomhle počasí moc vidět nebylo :-/

Když se teď v jednom z dlouhých zimních večerů dívám do mapy a snažím se rozpomenout na tuhle část svého putování, mám takové tušení, že jsem musela být někde na té skoro rovince až mírném kopci v místech, kde se pěšina stáčí k jihovýchodu a začíná dlouhé stoupání směrem ke třem vrcholům - Lehmäkero (750 m n. m.), Taivaskero (807 m n. m.) a Pyhäkero (775 m n. m.). (Všechny nadmořské výšky jsou jen odhadnuté z vrstevnic v mapě, takže je to plus mínus pár metrů...) Ale já jsem byla právě ještě někde tam dole, daleko od nich... Tou dobou déšť zesílil a mně nezbývalo nic jiného, než začít hrabat v batohu a hledat pláštěnku, jestliže jsem nechtěla zmoknout a hlavně - nechat si propršet batoh... Jako naschvál, jak už to tak bývá, trvalo pekelně dlouho, než se mi ji konečně podařilo vytáhnout. Ti dva chlápci mi mezitím poodešli (oni se totiž s žádnou pláštěnkou nezdržovali, šli jen tak...), ale co chvíli se otáčeli mým směrem, aby se ujistili, že je všechno v pořádku. No, musela jsem při tom zběsilém prohledávání batohu vypadat dost směšně ;-) A při tom zachumlávání se do pláštěnky nejspíš taky... Ale podařilo se mi to akorát včas!!!

To, co přišlo, nebyl jen tak nějaký deštík... Trvalo to docela dlouho a v některých chvílích opravdu lilo jako z konve. Navíc tam nahoře foukal dost silný vítr a hnal ty kapky zešikma a tak na mě pršelo ze strany - natáhla jsem tu zpola rozepnutou pláštěnku na té jedné straně trochu víc před sebe a držela jsem ji rukou před obličejem a zároveň jsem se pořád snažila mít batoh pod ní... Naštěstí mám velkou pláštěnku :-) Schovat se tam nebylo kam, v těch holých kopcích bez stromů, a tak jsem musela jít dál... Pořád do kopce. Čím déle trval déšť, tím více vody teklo z kopce dolů a vytvářely se menší potůčky a louže. Pěšina byla sem tam rozbahněná. Nejdřív jsem se snažila těmto místům vyhýbat nebo tudy procházet opatrně, jenže bylo to čím dál horší a moje boty čím dál mokřejší, o kalhotách nemluvě, protože tak dlouhou pláštěnku zase nemám... ;-)

Jak už jsem psala dříve, cesta vedla pořád do kopce. Nejdříve jsem míjela Lehmäkero, jeho vrchol (750 m n. m.) jsem dlouho měla po své levé ruce, ale pěšina prochází kus pod ním - dostává se do výšky kolem 700 m n. m. a pak stoupá kousek po svahu kopce Taivaskero (807 m n. m.). Jeho vrchol se tyčí napravo od pěšiny. Tohle je poslední stoupání před Pallas - končí na plošince pojmenované v mapě Taivaskeronsatula (asi 750 m n. m.), mezi dvěma vrcholy: Taivaskero a Pyhäkero (775 m n. m.).
Pro lepší představu jsem přidala do Galerie příslušný kousek mapy (ze stránek Retkikartta.fi - Metsähallitus) - tady je ODKAZ.

Pršet přestávalo postupně a dole v údolí to pořád vypadalo, že tam prší... Pamatuju si, že jsem pro jistotu šla v té pláštěnce tak dlouho, dokud skoro úplně nepřestalo, a foťák jsem vyndala ještě později - a tak jsem (podle časů na fotkách) asi hodinu vůbec nefotila. A moje první fotky po dešti jsou tyhle: 6, 7. To už jsem musela být někde za Lehmäkero, soudě podle této fotky:


... protože jinak by ta dvě malá jezírka nebyla vidět. Nacházela jsem se přibližně v těch 700 m n. m., kde pak začíná poslední stoupání před Pallas - jak už jsem zmiňovala dřív... Vrcholky kopců byly tou dobou stále ještě zahalené do mlhy (8), ale ta postupně mizela a začínalo být zase hezky :-)

Opět se mi podařilo dohnat a předejít ty dva Finy (9), co mi za deště poodešli. Ale podobně jako předtím - jak jsem narozdíl od nich sem tam něco fotila, tak jsme si pořád tak nějak střídali to svoje pořadí... takže jsme vlastně šli pořád skoro spolu ;-) Musím říct, že jejich společnost byla milá, bylo fajn s nimi jít. Nejen kvůli Metaxe.. :)) Totiž, během jedné z jejich odpočívacích zastávek, kdy jsem je už poněkolikáté došla, vytáhl jeden z nich z batohu Metaxu a nabídl mi loka na zahřátí... Potřebovali ho spíš oni než já, protože já jsem měla mokré jen nohy, zatímco oni, jak šli bez pláštěnky, tak na tom byli o dost hůř. Ale jejich cesta končila v Pallas, takže je to nemuselo trápit... Kromě loka Metaxy vyžahli ještě po plechovce pivka Karhu - to jsem jim neupíjela, protože měli jen poslední dva kousky - a šlo se dál :-)


Poté, co se počasí umoudřilo, stalo se moje putování mnohem příjemnějším a připadalo mi, že jdu nějak rychle... ;-) Najednou jsem stála na plošince Taivaskeronsatula, na nejvyšším místě trasy Nammalakuru - Pallas. Jestli se nepletu, je to s nadmořskou výškou přibližně 750 m n. m. zároveň nejvyšší místo celé té 55 km dlouhé trasy z Hetta do Pallas. Vypadalo to tam nějak takhle: 10. Ta šipka, co je vidět na fotce vlevo, ukazuje směrem k Taivaskero (807 m n. m.). Existují totiž dvě možnosti, jak se dostat z Taivaskeronsatula do Pallas. Ta snažší trasa vede přímo z kopce dolů, po svahu Pyhäkero. Druhá je asi zajímavější, ale delší a náročnější - nejdříve stoupání na Taivaskero, pak z kopce dolů a vzápětí další výšlap, kousek pod vrchol kopce Laukukero (765 m n. m.), a odtud pak dolů po sjezdovce... (V Galerii je kousek mapy - část 1 a část 2, obě ze stránek Retkikartta.fi - Metsähallitus). Přiznávám, že já pako jsem si vybrala tu "důchodcovskou" trasu, a zpětně mě to docela mrzí :-/ Ten výhled zeshora z Taivaskero nejspíš za těch pár kroků navíc stojí... A navíc, Taivaskero je nejvyšším kopcem celého národního parku Pallas- Yllästunturi a váže se k němu jedna sportovní zajímavost - v roce 1952, kdy se konala olympiáda v Helsinkách, tam byl zapálen olympijský oheň.
Jenže třeba právě tohle by bylo dobré číst před cestou, ne až po návratu odtud... ;-) Beru to jako ponaučení pro příště.

Tím ale vůbec nechci říct, že by ta trasa, kudy jsem scházela do Pallas, nebyla hezká!! Mohla jsem z dálky obdivovat kopec Laukukero (11), shodou okolností stejně vysoký jako náš Křemešník :-) A představovat si, jak asi vypadá v zimě a jaké by to bylo, sjíždět ho na snowboardu nebo na lyžích... A hlavně jsem se kochala výhledem do krajiny (12, 13). Za nějaký čas, jen co jsme popošli za hranu kopce, se nám v dálce ukázala červená střecha Pallashotelli :-)



Pokračování ZDE.

(Původní článek byl moc dlouhý a dělalo mi to neplechu při ukládání, takže jsem ho pro jistotu rozdělila na dvě části...)