Leden 2012

Sobotní Äkäslompolo

25. ledna 2012 v 23:11 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

"Yötön yö" je úžasná záležitost, to každopádně. Ale má i svoje stinné stránky... Šla jsem spát kolem čtvrté hodiny ranní a slunce svítilo "o 106". Byla bych docela ráda za aspoň chviličku tmy, jenže to bych se v Äkäslompolo načekala ;-) A tak jsem se snažila spát i s tím sluníčkem za oknem, ale někdy po sedmé jsem to stejně vzdala, protože to bylo marné. Přemýšlela jsem, co dál. Od Isabel (moje někdejší kamarádka z Nikkarily, toho času pobývající studijně v Joensuu) jsem věděla, že ze dvou autobusů denně, co odtud jezdí do Kemi, nejede v sobotu ani jeden, až v neděli odpoledne... Tak to aspoň bylo napsané na stránkách Matkahuolto (www.matkahuolto.fi). Skejsnu tady v Äkäslompolo až do neděle?! No, ne že by se tady i v sobotu nekonala nějaká akcička... ;-) Ale zároveň jsem už měla tak trošku naplánováno, kam odtud pojedu.

K-market v Äkäslompolo otvíral v sobotu až ve 12:00, jak už to tak často bývá ve Finsku zvykem. Měla jsem tedy celé dopoledne čas :-) Rozhodla jsem se, že počkám aspoň do deseti hodin, abych náhodou nebudila, a pak se dojdu zeptat "pana domácího", jestli odtud náhodou něco nejede směrem na jih Finska. V mezičase jsem se šla jen tak projít do "centra" a pak jsem sledovala chvilku televizi v naději, že mě to třeba uspí - marná snaha :-)

Zazvonila jsem u dveří domu, kde předsíň slouží zároveň jako recepce, a ptám se Paava na nějaké ty autobusy. Ke své radosti se dovídám, že k večeru tudy jezdí autobus na vlakové nádraží v Kolari, odkud pak jede noční vlak do Helsinek. Jupííí!!! :-) Dostala jsem výtisk jedněch místních novin, kde byl jakýsi jízdní řád, a pro jistotu jsem se šla ještě přeptat do hotelu, před nímž měl tento autobus stavět, jestli je to opravdu tak... Bylo. Odjezd byl v 17:25. A tak mi zbývalo posledních pár hodin v Äkäslompolo. Co s nimi? Tak o tom jsem nemusela dlouze přemýšlet :-) Nedaleko od Äkäslompolo, asi 2 km do kopce podél silnice, se nachází Luontokeskus Kellokas - jedno ze tří informačních center v národním parku Pallas- Yllästunturi. Tohle jsem si pamatovala dobře, neboť právě tam začínal před dvěma lety můj výlet parkem.


Bylo slunečno, ale zároveň opravdu vedro a dusno - věřte nebo ne, i za polárním kruhem bývá občas +30 °C, a ten den zrovna bylo... Kromě toho, že jsem v infocentru objevila jedno docela hezké tričko, jsem také zavítala na výstavu ve spodním podlaží. Vlastně to byly výstavy dvě. První z nich byla umělecky zaměřená, byly tam vyřezávané bysty ze dřeva a připadalo mi to strašně moc ponuré - upřímně, moc se mi to nelíbilo. Ale nejsem žádná znalkyně umění, takže těžko hodnotit ;-)

O to víc jsem byla nadšená z té druhé výstavy :-) Snažila se návštěvníkům přiblížit severskou přírodu a život lidí v Laponsku. Mimo jiné se částečně týkala i jazyka. V Laponsku existuje specifické finské nářečí, typické hlavně tím - teda z mého pohledu na věc - že se lidé snaží vecpat písmenko H na různá místa ve slovech, kde ve spisovné finštině žádné H není. Jestli jsem to z té výstavy pochopila správně, tak pro to není žádné pravidlo, které by určovalo, na jaké místo ve slově se to H přidává a nejspíš platí, že čím víc H říkáš, tím víc jsi správný laponský Fin :-)

Na výstavě bylo všechno napsáno ve třech jazycích - finsky, švédsky a anglicky. Samozřejmě jsem se snažila číst finštinu, protože švédsky neumím vůbec a anglicky bídně. Jenže tohle nebyla spisovná finština, ale schválně to bylo všechno napsáno tím jejich nářečím, takže to byla docela sranda :)) Jo jo, mám se ještě hodně co učit :-) Rozuměla jsem tomu tak z poloviny... Ale bylo to zajímavé, to jo.

Cestou z hlavní budovy jsem se ještě šla podívat do jedné takové menší dřevěné budovy venku, kde je umístěna stálá výstava týkající se historie těžby a dopravy dříví ve Finsku a života dřevorubců v dřívějších dobách. A pak jsem už zamířila zpět do Äkäslompolo.

Během té doby, co mi zbývala do odjezdu, jsem konečně zavítala do K-marketu nakoupit nějaké jídlo. Na to jsem se těšila opravdu moc!! :-) A ve vedlejším obchůdku se sportovními záležitostmi jsem sehnala žabky - bohužel, žádné lepší pantofle tam neměli... Ale byl to fajn pocit, vyzout se z těch pohorek ;-)

A ještě jsem si stihla trošku projít Äkäslompolo. Chtěla jsem si na památku pořídit pár fotek míst souvisejících s předchozím večerem a nocí... Takže, tohle je hospoda, kde jsem v Äkäslompolo vypila své první pivo a při tom jsem se seznámila s Esou a s pár dalšími obyvateli téhle zapadlé severské vísky ;-) Tohle je Joiku Pub...


... karaoke bar, kde jsem vyžahla své třetí až x-té pivo a kde jsem měla možnost poznat asi tak půlku obyvatel Äkäslompolo :)) Tohle (to už je fotka z autobusu, skrze okno) je Äkäshotelli, kam jsme toho večera pokračovali z Joiku Pub a kde jsem vypila své poslední pivo... a pak už jsem šla jen spát do "své" chatky.

Autobus nás v Kolari dovezl přímo před budovu vlakového nádraží:


Tou dobou ještě svítilo sluníčko, ale dalo se čekat, že něco přijde, protože oblohou táhly mraky a bylo nepříjemné dusno... Na malé ceduli vedle hodin svítil údaj +30 °C. Netrvalo dlouho a přihnala se úplná průtrž mračen... Ale sotva se to vypršelo, hned zase vysvitlo sluníčko. A já, jak jsem už trošku netrpělivě čekala na tom nástupišti s nadějí, že mě ta známá, monotónní jízda vlakem konečně uspí, jsem se nemohla vynadívat na tu obrovskou hromadu dříví hned za kolejemi!!!

Pak už jsme jen nastoupili do vlaku a já jsem po chvíli konečně usnula... Vytuhla jsem tak, že jsem opravdu nebyla schopná vystoupit v Oulu, což jsem původně měla v plánu, protože jsem chtěla trošku prozkoumat město - jen jsem si z posledních sil v polospánku koupila u paní průvodčí lístek ještě z Oulu do Tampere a spala jsem dál :-)


Äkäslompolo

15. ledna 2012 v 22:26 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Vystoupila jsem z taxi před hospodou v Äkäslompolo. Na zahrádce před ní seděli nějací lidé a popíjeli pivko. Jéé, pivo!!! :-) Rozzářila se mi očička. Ale nejdříve jsem se chtěla jít kousek podívat, protože jsem si všimla nějaké cedule týkající se ubytování a na dálku to nebylo moc k přečtení. Když jsem se přiblížila k ní, zjistila jsem, že je tam šipka kamsi do pryč... A tak si říkám, kašlu na to, dám si nejdřív pivko a pak se uvidí ;-)

Šmajdavým krokem se vracím k té hospodě se zahrádkou. Vejdu na zahrádku, opřu svůj velký batoh o stěnu v rohu a hrabu peněženku. Vtom zaslechnu, jak mě od nedalekého stolu kdosi zdraví. Odpovím na pozdrav. A hned se mě ten chlápek ptá, odkud jsem přijela... Odpovídám, že od Peurakaltio, a vzápětí dodávám, že právě tam jsem vzdala svou cestu z Hetta. Načež se ten chlápek usměje, významně mávne rukou, zaťuká si na čelo a řekne, že jsem "hullu nainen" - bláznivá ženská :-) A ještě něco málo slov spolu prohodíme... A pak se ještě zeptá, odkud že vlastně jsem - no jasně, nemluvím zrovna jako rodilá Finka ;-)

Vracela jsem se od baru s vytouženým pivkem v ruce a hned jsem měla takovou pozitivnější náladu :-) Zamířila jsem k volnému stolu poblíž svého batohu, ale když mě ten chlápek jménem Esa a baba, co tam seděla s ním (její jméno jsem bohužel už zapomněla), pozvali, ať si jdu sednout k nim, neváhala jsem. To se neodmítá :-) Tak jsme tam tak seděli u pivka a vyprávěli jsme si a byla to docela sranda, oba byli moc milí. A kdokoliv šel kolem, jakože tam v malém městečku (co vlastně ožívá asi jen v pozdní zimě, během lyžařské sezóny) se nejspíš všichni znají, tak Esa jim hned hlásil, že jsem Češka, mluvím finsky a šla jsem pěšky z Hetta... Musela jsem se smát :-) Už dříve jsem věděla, že někteří Finové a Finky jsou vesnické babičky, ale tohle bych fakt nečekala :)) Za chvilku nás u toho stolu sedělo asi sedm...

A pak se Esa zeptal, jestli už mám v Äkäslompolo nějaký nocleh. Dělal si srandu, že by mě vzal k sobě, jenže by to musel vysvětlovat tchýni :-) Tak říkám, že ještě ne, že dopiju pivko a půjdu se podívat po Äkäslompolo, jestli by se někde dalo... Esa vytáhl mobil a někam telefonoval. Pak jsem se dozvěděla, že měl jeden tip, ale to prý nevyjde. Pak ještě prohodil pár slov se zbytkem osazenstva a ještě jednou někomu volal... Ten chlápek na druhé straně telefonu se jmenoval Paavo a já jsem najednou měla místo k přespání :-) Trošku jsem měla pochybnosti o tom, co to bude za brloh... Ale byla jsem ráda. Najednou jsme měla jistou střechu nad hlavou a teplou sprchu :-)

Esa se mě zeptal, jak to vidím, jestli si dám ještě jedno? Přikývla jsem, že jako jo :-) A za chvilku jsem se pro něj stavila u baru. A tak jsme ještě poseděli, vyprávělo se, a jakmile jsem dopila pivko, tak jsem hodila věci k jednomu borcovi od našeho stolu do auta - takové staré plečky, kde kufr byl plný všelijakého bordelu a pod zadními sedačkami se povalovala zásoba piv :-) Spolu s Esou mě popovezli nějakých pár set metrů, kde nás na recepci čekal Paavo a jeho malý syn, co uměl anglicky, což ale nebylo potřeba. Rozloučila jsem se - jen dočasně - se svým doprovodem a oba odjeli zpátky do té hospody.

Na té recepci jsem zaplatila, no, docela slušnou částku, ale na tamější poměry to bylo v pohodě - rozhodně to bylo levnější než nějaký hotel. To místo se nazývalo Mäntymajat (a bohužel asi nemají své internetové stránky, takže jim nemůžu udělat reklamu, což bych opravdu ráda..) a kromě toho domu, jehož součástí byla recepce, tam stálo několik chatek. Od jedné z nich jsem dostala klíče a Paavo mi ji šel ukázat. Nikdy v životě jsem nebydlela v luxusnější chatce!! Opravdu. Kdybych někdy měla dům, co by vypadal takhle, byla bych úplně spokojená :-) Zvenčí ta chatka vypadala malá, ale měla dvě patra a ten prostor uvnitř byl dokonale využitý. Samozřejmě, nechyběla tam malá sauna, protože bez ní by to snad ani nebyla finská chatka ;-)

Ze sprchy jsem vyšla skoro jako nový člověk :-) A docela jsem se těšila na večer, i když jsem moc nevěděla, jaké to tam vlastně bude... Totiž, během rozhovoru na zahrádce hospody jsem se dozvěděla, že tam naproti přes silnici, v Joiku Pub, se koná karaoke a že mám dojít, protože tam bude sranda a Esa bude zpívat :-) To jsem si nemohla nechat ujít!! Slíbila jsem, že se tam na chvilku zastavím. I když jsem byla trošku v rozpacích z toho, jít kdesi daleko na severu sama do karaoke baru...
Ale proč ne?! Kolikrát v životě zavítám do Äkäslompolo? Co když jsem tady právě teď naposledy? Mám jen své teď - moje cesta národním parkem je za mnou... a přede mnou? Vždyť ani nevím, kde budu spát zítra!! :-)

Chvíli jsem se flákala v chatce. Nebylo kam spěchat, neboť vím už něco málo o finských zvyklostech - na akce všeho druhu se chodí spíše později než dříve ;-) A tak jsem kolem jedenácté vyrazila. Večerní idylka, sluníčko svítilo nad jezerem...


... A já jsem si to vykračovala přes Äkäslompolo do Joiku Pub - v pohorkách, kraťasech a tričku, protože nic lepšího, co by zároveň bylo i jakžtakž čisté, jsem neměla...

Se svým pivkem jsem se uchýlila ke stolu v rohu místnosti a pozorovala jsem dění kolem... Esa ani nikdo jiný, koho jsem znala, tam zatím nebyl :-( Ale karaoke už bylo v plném proudu, tak jsem poslouchala a vlastně to i tak bylo fajn :-) Zanedlouho se tam mihla jedna taková akční krátkovlasá blondýnka středního věku (bohužel, její jméno si už nevybavím), začala se se mnou bavit a prý, co že jsem tak v rohu... Ještě několikrát došla, pokaždé jsme prohodily pár slov, vět - anglicky, ale já jsem s tím nezačala, protože anglicky umím ještě hůř než finsky...;-) Mezitím si sem tam s někým zatančila, mimo jiné i s takovou hezkou dlouhovlasou blondýnkou... (Příště si asi vezmu s sebou tužku a papír a budu si ta jejich jména psát..)

A pak zničehonic přišla ke mně, vzala mě za ruku a šly jsme na parket - nebo jak nazvat to nevelké místo mezi stoly a člověkem s mikrofonem, co zpívá karaoke... Něco takového se nestává zrovna každý den ;-) Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na malinký protest (nebo spíš varování), že jsem fakt hrozné dřevo...
Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera a ne už před půl rokem. Když zavřu oči, tak znovu vidím ten karaoke bar, kdesi za severním polárním kruhem, kde při večeru zní finské tango a za oknem svítí sluníčko, co nezapadne... Jdeme spolu na parket a já se snažím aspoň trošku si vybavit, jak se vlastně tančí tango, neboť od dob tanečních mě dělí už nějakých deset let ;-) Usmívám se a v tu chvíli jako bych si snad ani nebyla úplně jistá tím, že se mi to nezdá, že to všechno není jen hezký, ale pomíjivý sen...
Vyvíjelo se to ale trochu jinak, než bych bývala čekala... Po chvilce váhání ta baba oslovila nějakého místního dědu :-) No dobře, zase takový stařík to nebyl ;-) Říkám si: 'tak jo, asi jsem zase něco špatně pochopila' a nenápadně odcházím zpět ke svému pivku... Zastavila mě. Načež jsem se dozvěděla, že toho chlápka dohazuje mně, a že ve Finsku smí baba jít pro chlapa tancovat... a do ouška mi ještě pošeptala cosi osobnějšího a v té větě se vyskytlo jedno takové slovo ;-) ... jenže jsem přeslechla, v jaké souvislosti.
A tak jsem poprvé v životě tancovala finské tango :-) V pohorkách, kraťasech a tričku... A s puchýřem na patě.
Ten děda byl docela milý a přišel za mnou během toho večera ještě několikrát, jestli půjdu tancovat, takže jsem v těch pohorkách možná nebyla až tak marná... i když, pravděpodobnější bude asi ta možnost, že děda byl skromný a spokojil se s málem :))

No, a já jsem byla nade vše spokojená se svým pivkem Lapin Kulta :-) Zkraje večera jsem ještě měla nějaké to předsevzetí, že jich tentokráte nevyžahnu moc... Přece jen, pět padesát není úplně málo. A vlastně jsem se ani v té knajpě nechtěla moc zdržet, že ;-) Ale jak už to tak bývá, dopadlo to trochu jinak...

Po chvilce jsme se zase bavily s blondýnkou - jak už jsem zmínila dříve, ona byla opravdu hodně akční :-) Říkala mi, že jsem sakra jednou za život v Äkäslompolo, tak ať netvrdnu v tom rohu... No jasně, měla pravdu :-) Jenže když člověk v knajpě nikoho nezná, tak... Chtělo by se říct, že to není tak jednoduché, ale bylo ;-) Vzala jsem své pivko a přesunula jsem se k jednomu stolku přímo v centru dění, kde mě blondýnka představila těm dvěma lidem, co tam seděli už dříve - byla to taková postarší dvojička, pán s paní. Mluvili takovou pro mě dost zvláštní finštinou. Už odpoledne jsem si toho sem tam všimla, ale v tomhle případě to fakt nešlo přeslechnout. Jako by se snažili vecpat písmenko H všude, kam to jen trochu šlo ;-) Tohle nářečí jsem do té doby nikdy neslyšela, až tady... Bylo trochu složitější jim porozumět, ale postupem času se na to dalo trošku zvyknout - a taky, jak už to tak bývá, člověk má někdy po pár pivech pocit, že rozumí, i kdyby ten druhý člověk mluvil bůhvíjakou hatmatilkou ;-)

Jak večer plynul, dorazil i Esa a některé další známé tváře :-) Esa zpíval. Paavo taky. A já jsem opět tančila s tím dědou tango.

Bylo něco kolem půlnoci a moje pivko bylo skoro dopité - napadlo mě, že se půjdu mrknout ven. Brala jsem si s sebou batůžek, kde jsem měla foťák, a tak to vypadalo, že mám zdrhačské úmysly... A tak jim říkám, že ještě neodcházím, že se za chvilku vrátím. A šla jsem se podívat kousek dál, na parkoviště před K-marketem, odkud bylo vidět na jezero. Jen jsem tam tak stála a dívala se na sluníčko, jak už je docela nizoučko, ale pořád ještě nad obzorem... Kdoví, třeba něco takového už nikdy nespatřím :-( V ten okamžik to bylo takové hezké, zvláštní...


Vracela jsem se od jezera zpátky do Joiku Pub. U vchodu tam seděla nějaká taxikářka a ještě jedna starší paní. Ta si se mnou hned začala povídat. Doteď nevím, jestli se o mně něco dozvěděla už předtím, nebo jestli prostě jen tak, jak mě viděla... Zjistila jsem, že pochází z města Lappeenranta a sem na sever jezdí asi tak čtyřikrát do roka!! Bylo vidět, že je tady skoro jako doma ;-) Tuším, že se jmenovala Pirjo. Povídaly jsme si anglicky (to ona tak začala, když zjistila, že nejsem Finka - naštěstí mluvila pomalu a srozumitelně) o všem možném - hlavně o tom, jaké je to tam v zimě, o běžkování... Když se jen tak mezi řečí zmínila, že její oblíbená trasa na běžkách je padesátikilometrová štreka z Levi do Äkäslompolo, jen jsem tak nevěřícně vytřeštila oči!! Té paní bylo 54 let :-) Téhle cifře jsem se hodně divila a vůbec ne proto, že bych jí snad chtěla udělat radost - ona totiž opravdu vypadala tak o deset let mladší...

Jo, a taky jsem se seznámila s jedním borcem, co jsme se krátce viděli už předtím na té zahrádce. Spolu jsme taky na okamžik zavítali na parket, ale většinu času jsme kecali před hospodou, což bylo mnohem lepší :-) Nejdřív jsme se oba pokoušeli o nějakou tu angličtinu, ale poté, co mi chudák kluk musel třikrát zopakovat název svojí profese a já jsem to i přesto pořád nechápala, poprosila jsem ho, ať mi to řekne finsky... No jasně, rakennusmies :-) Copak já vím, jak se řekne rakennusmies anglicky?! ;-) A tak jsme se vykašlali na pokusy a mluvili jsme spolu od té doby radši finsky... V mém případě s použitím rukou, samozřejmě :))

Když to tak vezmu kolem a kolem, postupně jsem se seznámila asi s polovinou lidí v karaoke baru :)) Ani jsem si tam nepřipadala jako nějaký přivandrovalý cizinec, bylo to tam takové rodinné :-) Jak jsme se tak postupně loučili, hned několik lidí se mě ptalo, jestli mám kde spát, a nabízeli mi nocleh... A protože tichá pošta fungovala rychleji, než jsem dokázala sledovat, přišel se se mnou rozloučit i nějaký chlápek pocházející odkudsi z Pohjanmaa, že prý jestli jsem ten cvok, co šel pěšky z Hetta, a že smeká svůj pomyslný klobouk :-) Musela jsem se smát a snažila jsme se mu vysvětlit, že jsem vlastně strašnej lůzr, když jsem posledních asi 15 km dojela taxíkem, ale on prý, že to nevadí, že on sám by tu štreku nešel ani náhodou... :))

Ve dvě hodiny ráno zavírá Joiku Pub. Co dál? Já jsem neměla v plánu nic jiného než spánek, ale jak tak stojím venku a bavím se zrovna s oběma blondýnkami, tak prý jestli půjdu s nimi někam - nazývali to "do sklepa" - že syn té krátkovlasé blondýnky (její syn byl Řek, finsky uměl možná tak pár slov..) nás odveze autem. A tak, proč ne :-) No, trochu jsem se bála toho, kam že to vlastně pojedeme, protože tady na severu 100 km není žádná vzdálenost... Takže se mi opravdu hodně ulevilo, když jsme popojeli jen necelý kilometr k jednomu z tamějších hotelů a navíc to bylo jen kousek od Mäntymajat, kde jsem bydlela.

Sešli jsme po schodech kamsi dolů do suterénu a ocitli jsme se na poloprázdné diskotéce... Ale postupně se to docela zaplnilo, jak sem postupně přicházeli další lidé z Joiku Pub ;-) Střídavě jsme pařili a kecali venku... Bylo to fajn :-) Odcházela jsem někdy po třetí hodině ranní. A ještě jsem se dozvěděla, kam že mám přijít zítra na další akci :)) Jenže já už jsem žádný další večer v Äkäslompolo neměla v plánu...

Jít kolem jedenácté večer do hospody a po třetí ráno "domů" nejen za světla, ale dokonce za svitu sluníčka, to se mi asi dlouho nepoštěstí!! :-)


* * *


Uprostřed noci sedíme před karaoke barem, popíjíme pivko Lapin Kulta a nad jezerem svítí sluníčko... Říkám jim, že tam na severu mají nejkrásnější léto, ale podivuju se nad tím, jak tam můžou žít na přelomu podzimu a zimy... A oni? Začnou mi vyprávět o tom, že když napadne sníh, tak není až taková tma, a že je to vlastně hezké :-)

V tom ročním období, kdy si tady v Čechách stěžujeme, jak strašné to je, chodit do práce i z práce za tmy, tak v internetové předpovědi počasí pro Äkäslompolo nepíšou v kolonce východ / západ slunce jen hodinu, ale i datum... Obdivuju lidi žijící za polárním kruhem. Pár jich znám :-) A teď už vím, že měli pravdu - "kaamos" může být i hezký... (Luontoon.fi)



Něco končí, něco začíná...

13. ledna 2012 v 23:35 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Jako by ta Pahtavuoma pro mě byla zakletým místem. Ani tentokrát jsem se ráno po probuzení necítila bůhvíjak skvěle :-/ Prostě mi tak nějak došla šťáva. Není se čemu divit, když moje zásoby jídla se poté, co mi zplesnivěl tvrdý sýr, scvrkla na trvanlivý salám a stále tvrdší a rozdrobenější chleba (finský "tousťák"). Obří puchýř na mojí patě se přes noc ani trošku nezmenšil, překvapivě ;-) A při představě, kolik kilometrů mám ten den před sebou, mi nebylo nikterak veselo na duši, to musím přiznat. Ale po delším otálení jsem přece jen vylezla ze spacáku, sbalila svých pár věcí, nazula pohorky a vydala se na cestu. Nešlo se mi lehce, v těch botách jsem cítila každičký krok :-/ Na tom nezáleželo, nezbývalo mi totiž nic jiného, než šlapat dál...


Nejdříve jsem po dřevěném chodníčku přešla rašeliniště (1) a potom jsem dlouho kráčela po úzké lesní pěšince, přičemž jsem pořád sledovala ty oranžové trojúhelníčky na stromech... Tahle část cesty byla hodně monotónní, přesně jak jsem si ji pamatovala z dřívějška. Věděla jsem sice, že po necelých 6 km přijdu ke svému oblíbenému rozcestí uprostřed ničeho (2), jenže po cestě nebylo moc orientačních bodů, kterých by se dalo chytit - vyjma asi dvou míst se šutry (3), která byla naznačena v mapě. Takže bylo těžké odhadovat, kolik mi ještě zbývá k tomu rozcestí... Až když ta pěšina, kudy jsem šla, začala najednou prudčeji klesat, bylo mi jasné, že už nemůžu být daleko.

A kousek za tím rozcestím mě pro změnu čekalo opět stoupání - docela strmý výšlap na kopec Äkäskero. Tak mě napadá: žijí v Africe blechy?! Protože jestli jo, tak taková blecha putující od hlavy dvouhrbého velblouda k jeho zadku - nebo naopak - musí mít nejspíš podobné pocity jako já tam ;-) Ale zároveň bych mohla říct i to, že jsem byla v těchto chvílích šťastná jak blecha (vlastně netuším, proč se to tak říká?), protože jsem konečně měla možnost spatřit krajinu pod Äkäskero, co mi onehdá zůstala skryta v mlze. A bylo se na co dívat :-)


Odtud, z táhlého hřbetu Äkäskero, bylo v dálce už vidět lyžařské středisko Ylläs - kopec se sjezdovkami (4). A taky jsem si všimla jedné záležitosti, co je patrná i z téhle fotky - ty střídající se proužky nasvědčují tomu, že tam probíhala těžba dříví. Ale těžko říct, jestli tenhle kus lesa leží uvnitř národního parku, jestli ta těžba neproběhla třeba ještě před vyhlášením téhle části území za NP, a už vůbec netuším, jak to mají vyřešené se zónami NP... Což je vlastně docela zajímavé téma a doufám, že se mi podaří časem něco bližšího zjistit :-)

Po dlouhé rovince nahoře na Äkäskero následovalo prudké klesání k místu zvanému Peurakaltio, kde se nachází kavárna (5) - tentokráte byla zavřená - a také několik budov patřící organizaci Metsähallitus (6). Právě tady jsem poprvé v životě vytahovala vodu ze studny způsobem, co jsem do té doby znala jen z filmů a pohádek :-) A taky jsem náhodou zjistila, že zdejší sauna (malinký dřevěný baráček) je otevřená a dalo by se tam v nouzi přespat... Chvilku mi tahle možnost vrtala hlavou. Ale nechtěla jsem toho zneužívat, měla bych výčitky, že spím v cizím objektu ;-)

Ale i tak - vážně jsem přemýšlela o tom, co dál. V nohách něco přes 11 km, před sebou dalších 9 km do Kotamaja nebo o něco míň, asi 6 km ke Kutujärven niittypirtti. Ne, není to žádná závratná vzdálenost - jenže vzhledem ke stavu mých chodidel to daleko bylo :-/ Na dřevěných šipkách u kavárny se dalo číst: PALLAS 53 / YLLÄS 18. Do Äkäslompolo (kousek od Ylläs) mi tedy moc nezbývalo... Ale zároveň, jen pár stovek metrů od kavárny Tallikahvio vedla asfaltka - taktéž do Äkäslompolo. Stála jsem na křižovatce:


Jednou z mých možností v tu chvíli bylo kousnout se a pokračovat dál - věděla jsem, že v tom případě dojdu do Äkäslompolo během následujícího dne, ale taky jsem věděla, že to bude jedno velké trápení... Otázka v tu chvíli zněla: Stojí mi to za to?! No jasně, můj příběh by díky tomu mohl končit šťastně: "Došla jsem do Äkäslompolo" :-) Nebo se právě teď a tady nabízela druhá možnost - vykašlat se na to a být v Äkäslompolo už za chvilku...

Svítilo sluníčko, byl opravdu krásný den. Hlava by šla, což o to, ale ty moje zdevastované nohy... :-( Nechtěla jsem se tak lehce vzdát, jenže zároveň jsem se snažila dívat na svět realisticky - zkoušela jsem jen tak bez batohu na zádech udělat pár kroků... A nakonec jsem se rozhodla, i když s těžkým srdcem, že ve svém boji, kde mými úhlavními soupeři byly puchýře na patě (7 - trochu nechutná fotka..) a pod patou a otlačené palce a malíčky z bot, už nechci pokračovat.

Moje putování národním parkem Pallas- Yllästunturi tak skončilo na rozcestí u Peurakaltio, po šesti dnech a 106 km chůze.


* * *

Můj původní plán byl takový, že si něco stopnu. Jenže pravděpodobnost, že se mi to podaří, by byla vyšší snad i na zapadlé silničce tam u nás, mezi Velkým Rybníkem a Žirovem :)) Ze tří aut, co tam během třičtvrtě hodiny projela, mi nezastavilo ani jedno a už bylo šest hodin večer, takže se nějaké zvyšování provozu nedalo předpokládat ;-)

Zbývala mi asi jediná možnost - taxi. I když jsem věděla, že mi to pěkně provětrá peněženku. Nejdříve jsem musela zavolat na číslo 02 02 02, což je takové "kouzelné" číslo, na kterém se ve Finsku dozvíte skoro všechno, včetně telefonního čísla na taxík v Äkäslompolo :-) A pak už to šlo rychle - za chvilku už jsem se vezla v autě a jen tak po očku jsem sledovala naskakující cifry... Ale to ušetřené trápení mi za ty prachy stálo :-)

Chtěla jsem vyložit před supermarketem, abych si mohla koupit nějaké jídlo, a byla jsem opravdu hodně zklamaná, když jsem se od pana taxikáře dozvěděla, že už je po zavíračce... :-( A kde že chci teda vysadit? Nevěděla jsem a vlastně mi to bylo tak nějak jedno - na Äkäslompolo jsem si odminula vzpomínala jen matně... Tak jsem mu řekla, že nevím, ať mě vyhodí někde v centru... Nakonec jsme se domluvili, že teda vystoupím na jeho konečné, protože to je někde uprostřed Äkäslompolo.

Vlastně jsem neměla žádný pořádný plán, co a jak. Co vlastně budu dělat v Äkäslompolo?! Chtěla jsem chytnout nějaký autobus do "civilizace", směrem na jih Finska. Ne, nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že něco pojede v pátek večer... Takže mým jediným cílem bylo překlepat nějak noc a další den odjet. Neviděla jsem v tom žádný problém, představovala jsem si, jak strávím hezkou slunečnou noc na břehu jezera Äkäslompolo :-) Jen tak jako "houmles", se svým batohem (teď by se mi býval moc hodil stan!!). Nebo možná natrefím na nějaké levné ubytování...

Äkäslompolo mělo být jen takovou úplně nepodstatnou epizodou, řešením z nouze, nečekala jsem od toho vůbec nic... Ani ve snu by mě nenapadlo, že na ten večer budu nostalgicky vzpomínat ještě teď, půl roku poté :-) A nikdy nezapomenu.



Po známé trase: Mustakero - Pahtavuoma

12. ledna 2012 v 22:17 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

O téhle části trasy nebudu dlouze vyprávět. Šla jsem tudy už minule, na podzim roku 2009, jen v opačném směru - můj starý článek je k nahlédnutí tady.

Cesta z Mustakero (1) ke Keimiöjärvi vedla skrz takový na pohled trošku divný smrko-březový lesík (2), kde se sem tam objevilo nějaké to vlhčí místo (3). Přestože jsem Keimiöjärvi už znala, těšila jsem se, až tam znovu zavítám. Měla jsem úplně jednoduchý plán: trochu posvačit, vykoupat se v jezeře, odpočinout si a pokračovat dál...


Ale před tamější päivätupou (chatkou) jsem potkala jednoho takového úžasně ukecaného chlápka :)) Teda, nejdřív na to moc nevypadal, ale jakmile jsem ze zvědavosti nadhodila to již tradiční téma: "odkud kam jdeš?", bylo najednou všechno jinak ;-) Možná to bylo tím, že jsme oba šli několik dnů sami a neměli jsme si s kým povídat, nebo možná tím, že jsme oba začínali v Hetta a tím pádem jsme měli za sebou stejnou část trasy, nebo jsme jen byli oba na stejné vlně... ;-) Každopádně, když napíšu, že jsme si před tou chatkou vyprávěli o všem možném asi dvě hodiny, tak myslím, že se o moc nespletu :))

Pak jsme šli spolu ještě kousek cesty a co chvíli jsme se zastavili a poslouchali jsme, jestli náhodou neuslyšíme zurčení potůčku. Ten se totiž měl v jednom místě přiblížit k turistické stezce, bylo to tak nakreslené v mapě. Zanedlouho se tak nejspíš opravdu stalo, soudě podle zvuku :-) A tak jsme se rozloučili, já jsem si ještě s dovolením udělala fotku na památku (4) a pokračovala jsem dál po pěšině, zatímco ten chlápek zamířil přes rašeliniště k potoku chytat ryby... Měl v plánu ještě poslední rybaření, přespání ve stanu na břehu jezera Jerisjärvi a pak už jen cestu domů - na jih Finska.

Po nějakých 3,5 km chůze od Keimiöjärvi jsem se dostala k silnici a po ní (5) jsem se vydala směrem k Rauhala. Vlastně si nejsem úplně jistá, jak bych tohle místo měla nazvat - vesnice, osada? Rauhala je skupinka domů poblíž jezera Jerisjärvi a zároveň nedaleko od hlavní silnice a vypadá to trošku jako vesnice, jenže tam není žádný obchůdek, kostel, hospoda nebo tak něco... Teď přemýšlím, jestli ve Finsku taky patří k vesnicím hasičská zbrojnice, návesák, hřiště a tak :)) Podle značek v mapě to dokonce vypadá, že k nejbližšímu obchodu (Pallastunturi se nepočítá, tam není) je to z Rauhala asi takhle daleko:


Původně jsem se chtěla v Rauhala napojit zpátky na turistickou stezku, což jsem taky udělala - odbočila jsem z té silnice po šipkách a šla jsem tudy až za poslední dům a pořád dál... Jenže tahle stezka vypadala, jako by tudy už léta nikdo nešel. Značené to jakžtakž bylo, to jo, ale já jsem pořád měla na paměti, jak jsem se minule (šla jsem naopak - od Pahtavuoma k Mustakero) musela vracet z prvního kopce, protože jsem tam nemohla najít žádné další značky... Kráčela jsem dál, krok za krokem, ale pořád mi šrotovalo v hlavě, jestli mám jít tudy nebo mám vsadit na jistotu a vzít to po silnici, i když to bude nuda. Několikrát jsem se zastavila, přemýšlela jsem... a nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost - silnici. Tentokrát jsem nejela stopem, tak jako posledně, ale odšlapala jsem si to pěkně po svých :-)

Během cesty z Rauhala k Pahtavuoma bylo skoro celou dobu zataženo, ale pršet naštěstí začalo až ke konci mojí cesty. Když jsem přišla k těm dvěma chatkám v místě zvaném Pahtavuoma, zamířila jsem hned do té, kde jsem spala i minule - nevím proč, ale připadá mi taková hezčí.... (Tahle fotka je z následujícího dne.)


Jenže poté, co jsem otevřela dveře a zahlédla jsem na podlaze myš, jak zdrhá kamsi do svého úkrytu, rozmyslela jsem si to :)) V té druhé chatce taky sem tam někde leželo myší hovínko, ale aspoň se tam nic nehýbalo - nebo jsem si možná jen nevšimla... Naštěstí, protože někde jsem přespat musela ;-)


Mustakero - Pahtavuoma: přibližně 23 km

Několik dalších fotek z tohoto dne je k vidění v Galerii.

Vencíkova nejdelší štreka - část II.

7. ledna 2012 v 22:34 | Vencík |  Moje dovolená ve Finsku (2011)

Pallas - Mustakero


Pallas. Byla středa, pár minut po poledni. Měla jsem za sebou 55 km dlouhou trasu Hetta - Pallas, po několikadenním putování... Byla jsem strašně moc nadšená z toho všeho, co jsem za tu dobu měla možnost spatřit :-) A věřila jsem, že spousta úžasných míst a zajímavých zážitků mě teprve čeká!! I když teda, upřímně... právě v tu chvíli jsem se úplně nejvíc těšila na teplou sprchu v Pallashotelli ;-) Nejsem si úplně jistá, jestli slovo "smrad" dostatečně vystihuje podstatu věci a není až moc jemné... :))

Na prostranství mezi Pallashotelli (14) a infocentrem Pallatunturin luontokeskus (15) bylo zrovna strašně moc sobů!!! Alespoň teda v porovnání s tím, že svého prvního soba jsem potkala až v Nammalakuru a pak cestou odtud do Pallas asi čtyři... Už se tomu ani nedivím ;-) Zdá se totiž, že na parkovišti před hotelem (16) se jim líbí mnohem víc než někde v kopcích.



* * *


Sedím před Pallashotelli, vysprchovaná, právě jsem dopila kafe a čekám, až se mi dobije mobil. Začínám být trošku netrpělivá, jak se ta malá ručička na hodinkách pomalu ale jistě blíží ke trojce... Už je zase krásně, jako by snad ani nepršelo. Podařilo se mi tady (v hotelu) sehnat "aurinkorasvaa" - opalovací krém. To vysvětlování bylo docela srandovní :)) Dost možná to ta paní pochopila spíš díky tomu, že viděla můj trošku spálený, loupající se nos... ;) Pryč s pověrami o tom, že za polárním kruhem je pořád zima!!

Sedím před Pallashotelli a kousek ode mě, u vedlejšího stolu, odpočívají po cestě od Jerisjärvi dvě holky se psem. Jak už to tak bývá, dáváme se do řeči na téma: odkud kam jdeš? :-) A protože já přicházím od Hetta a oni mají namířeno právě tím směrem, ptají se mě, jaké to tam je a tak... Povídáme si docela dlouho a je to taková pohodička :-)

Sedím před Pallashotelli a najednou si všimnu, jak od parkoviště k nám kráčí nějaký chlápek. Čím víc se přibližuje, tím víc je mi povědomý... Kdo by to byl řekl, že se my dva ještě setkáme!! Kauko Laakso. Kdo? No přece ten děda převozník, co jezdí se svou loďkou přes jezero Ounasjärvi! :-) V neděli večer vezl i mě a teď se úplnou náhodou setkáváme před Pallashotelli. Nemůžu si pomoct, ale ten člověk je fakt jako Esko :)) Hned, jak mě pozná, hlásí se ke mně a ptá se, jaká byla cesta. Protože Kauko Laakso je tam na severu doma a navíc je to takový příjemně ukecaný člověk, je to nejen pro mě dobrá příležitost, jak se ledacos dozvědět... A tak jednu z těch holek (pocházely odněkud z jihu Finska) od vedle napadla moc zajímavá otázka: Co dělají ti sobi před hotelem? Nahnal je tam někdo, aby byli lákadlem pro turisty, nebo jsou tam sami od sebe? A Kauko nám vysvětluje, že sobi utíkají z níže položených lesů před komáry, a že tady před hotelem je těch komárů už přece jen míň a tak se zdržují právě tady... A já se ptám mimo jiné třeba na to, jestli je pravda, že majitel sobů nikdy neví, kolik jich vlastně má, protože kdyby je spočítal, tak přijde o sobí štěstí? A dozvídám se, že se soby je to podobné jako s penězmi ve státním rozpočtu - nikdo neví, kolik jich přesně je :))
Jak to, že se Kauko najednou objevil v Pallas? Zrovna se svou ženou převáželi někomu auto z Hetta do Pallas - jeden z nich vždycky řídí to cizí auto, druhý jejich vlastní a zpátky pak jedou spolu. A tak za chvíli dorazila i Kaukova manželka a my jsme se rozloučili... Navždycky? Nebo se ještě někdy setkáme? Kdo ví...

Sedím před Pallashotelli, mažu si na nos ještě jednu vrstvičku opalovacího krému - pro jistotu ;-) A uklízím do batohu nějaké věci. Nakonec se zvednu, popřeju těm holkám "hyvää matkaa" (šťastnou cestu), jak se sluší a patří... A odcházím dál :-)


* * *


Stavila jsem se v infocentru Pallastunturin luontokeskus, abych zpětně zaplatila 7 eur za saunu v Hannukuru. A pak jsem se vydala na procházku - asi 4 km dlouhou - na vrchol kopce Palkaskero (asi 705 m n. m.) a zase zpátky. Čekala jsem, že pohled odtud na jezero Pallasjärvi pode mnou bude hezký - ale skutečnost ještě překonala moje představy :-)


Cestou od Palkaskero jsem míjela kotu (17), tu svou osudovou, kde jsem před necelými dvěma lety chtě nechtě musela vzdát své putování... (Moje tehdejší vyprávění je tady.) Teď jsem ji míjela s vědomím, že mi schází ještě nějakých 13 km k Mustakero - ale v tu chvíli jsem si věřila, že zvládnu ujít ještě další 2 km odtud ke Keimiöjärvi, cítila jsem se dobře :-) A tak jsem vykročila směrem k jezeru Pallasjärvi...

Ten kousek cesty, nějakých 5 km, je docela zajímavý z lesáckého pohledu. Střídají se zde místa, kde převažuje smrk s břízou (18), s chudšími stanovišti, kde se objevuje víc borovice (19), a později, jakmile se pěšina přiblíží k řece Pyhäjoki a vede podél ní, se tenhle doposud převážně jehličnatý les náhle změní v něco, čemu by se snad dalo říkat lužní les - rostou tam břízy, olše, vrby, jeřáby...


... a žije tam docela hafo komárů ;-) Naštěstí, můj repelent se v těchto místech opravdu osvědčil - bavilo mě pozorovat, jak komár letí přímo ke mně a když už je blízko, najednou se otáčí a míří pryč... :-)

Řeka Pyhäjoki dala název zdejší naučné stezce - Pyhäjoen luontopolku. Ta prochází po obou stranách řeky a tvoří tak jakýsi okruh o délce asi 3,5 km. Po celé trase jsou rozmístěny informační cedulky (20), týkající se nejrůznějších témat - ale převážně lesnických. Není divu, když se jen kousek odtud, na břehu jezera Pallasjärvi, nachází jedna z poboček výzkumné lesnické organizace se zkratkou METLA (Metsäntutkimuslaitos).

Když jsem stála na břehu Pallasjärvi, připadalo mi obrovské... (21) A na okamžik jsem se zasnila na téma, jak by to bylo skvělé, mít tady na břehu chatu :-)


Jenže nastala taková nemilá komplikace, s níž jsem vůbec nepočítala. Ta voda v jezeře byla nic moc :-( Neříkám, že by se vůbec nedala pít, ale nechtěla jsem být až takové prase - něco v ní totiž plavalo, takové malinké cosi... Napadlo mě, že ji přes něco přecedím, abych ty kousky dostala pryč - ale moc se mi to nedařilo, a tak jsem se na to vykašlala s tím, že si vodu naberu někde cestou, že za chvilku určitě narazím na potok... A tak jsem odešla od Pallasjärvi bez vody, jen s prázdnými flaškami :-( Začínala na mě trochu padat únava a tu vodu jsem cestou postrádala opravdu hodně, přestože to nakonec byly jen nějaké 2 km k nejbližšímu potůčku - i to bylo až moc :-/
Když se tak někdy ohlížím zpátky a přemýšlím o celé té své letošní (teda, vlastně už loňské..) cestě, často si vybavím právě tyhle chvilky a mám takový pocit, že právě tady se, jak se říká, lámal chleba... A samozřejmě, teď už vím, že pár věcí jsem měla udělat jinak ;-)

Ty zmíněné 2 km jsem šla po silnici (22, 23) - i proto, že většinu té trasy skrz les jsem měla projitou už od minule a tak jsem si chtěla prohlídnout zase jiná místa... Myslím, že to byla dobrá volba :-) A pak už mě čekalo "jen" nějakých 5,5 km k chatě Mustakero. Pěšina vedla jen mírně do kopce, převážně lesem, i když stromů postupně ubývalo, jak jsem stoupala výš... Po cestě to vypadalo nějak takhle: 24, 25. A nejhezčí to bylo tam na kopci, kdy sluníčko už bylo nízko a všechno kolem díky tomu získalo takový zvláštní odstín... (26)

(čas 22:51)


Pak už mi zbýval jen kousek cesty dolů z kopce... Když jsem se ocitla na okraji rašeliniště (27) a spatřila jsem ten kopec za ním, co mi byl docela povědomý, věděla jsem, že už za chviličku budu rozbalovat svůj spacák v chatce Mustakero :-) Cestu ke Keimiöjärvi jsem ten den už radši vzdala...

I tak se mi bohužel "podařilo" udělat si jeden pořádný puchýř na patě a druhý pod patou, o otlačených palcích a malíčcích nemluvě :-/ Ne, že bych byla nějaká citlivka, ale v těch botách to pak bylo znát...

Ještě jsem si před spaním prohlížela ten notýsek, kam se v chatce zapisují jména... Ke své radosti jsem v něm našla svůj záznam (28) z minula :-) A to bylo to poslední, co jsem stihla před usnutím...


Více fotek z tohoto dne je k vidění v Galerii zde.


* * *


A ještě na závěr - Vencíkova dosavadní trasa v číslech:

1. den:
Hetta - Pyhäkero 6,7 km

2. den:
Pyhäkero - Sioskuru 8 km
Sioskuru - Pahakuru 12,1 km
Pahakuru - Hannukuru 1,5 km
-----------------------------------------
= celkem 21,6 km

3. den:
Hannukuru - Montellin maja 12,5 km
Montellin maja - Nammalakuru 1,2 km
-----------------------------------------------------
= celkem 13,7 km

4. den:
Nammalakuru - Pallas 13 km
okruh přes Palkaskero 4 km
Pallas - Pallasjärvi 5,3 km (přibližně)
po silnici k odbočce na Mustakero 2 km (přibližně)
k Mustakero 5,5 km
---------------------------
= celkem 29,8 km