Leden 2013

Druhé kolo prezidentských voleb

19. ledna 2013 v 10:26 | Vencík |  Jen tak...

Dlouze jsem přemýšlela, komu dát svůj hlas ve druhém kole prezidentských voleb. Po prvním kole nám zbylo na výběr to, co zbylo... :-/ Říkala jsem si, že teda holt budu, i když s těžkým srdcem, volit menší zlo. Netušila jsem, jak těžké to rozhodování může být... Kdo z těch dvou je menší zlo?! U obou mám pár vážných důvodů, proč zrovna jeho nevolit, ale ani jeden malinký důvod, proč ano. Mrzí mě, že dlouho očekávaná přímá volba prezidenta mi nedává možnost volit kandidáta, na něhož bych mohla být v následujících pěti letech hrdá. Nedokážu vzít jeden z těch dvou lístků a vhodit jej do urny bez toho, abych se následně styděla sama za sebe, že jsem to udělala...

Dlouze jsem přemýšlela, komu dát svůj hlas ve druhém kole prezidentských voleb. Nakonec jsem se rozhodla spálit své volební lístky. Nedává to smysl. Už opravdu věřím tomu, že:

KDYBY VOLBY MOHLY NĚCO ZMĚNIT, UŽ DÁVNO BY JE ZAKÁZALI !!!



Pár úryvků z časopisu "Země Světa" (téma Finsko, říjen 2012)

9. ledna 2013 v 23:57 | Vencík |  Suomi / Finsko

(Vencíkovy poznámky k jednotlivým úryvkům jsou do textu vepsány zelenou kurzívou.)


Z článku "Země tisíců jezer", autor: Zita Senková:

... Dalším fenoménem, se kterým vyrůstají celé generace Finů, jsou skřítci připomínající hrošíky - Mumínci. Jejich kouzelný pohádkový svět, ve kterém hraje roli přátelství a, jak jinak, láska k přírodě, vytvořila Tove Jansson, švédsky píšící finská spisovatelka, které své knihy sama ilustrovala. Poprvé se buclatá bílá postavička Mumínka objevila v časopise Garm v roce 1940, o pět let později vyšla první samostatná kniha o Mumíncích. Tove Jansson, podobně jako další slavný finský spisovatel Mika Waltari, chtěla pod vlivem druhé světové války vytvořit něco nevinného. Zrodila se tříčlenná rodinka bydlící ve fialovém domečku - Mumínek (Muumipeikko), jeho maminka (Muumimamma), která dělá skvělou marmeládu, a tatínek (Muumipappa) v cylindru, který píše paměti. Obliba těchto pohádek je po desetiletí natolik obrovská, že Finové svým postavičkám dokonce na ostrově u lázeňského města Naantali nedaleko Turku postavili "Mumíní svět" ("Svět Mumínků") (Muumimaailma).

O Tove Jansson se píše i v češtině na Wikipedii. A přidávám jednu fotku ze svého letošního výletu do Naantali (a více fotek je tady):


Tradiční vánoční finská postava Joulupukki splývá postupem doby se svým americkým pobratimem Santa Clausem. Na rozdíl od něj se však neprotahuje s dárky komínem, ale spořádaně klepe na hlavní dveře. Žije za polárním kruhem v horách Korvatunturi u ruských hranic, ale pošta mu chodí do zábavního parku Santa Claus Village v Rovaniemi.

Z článku na finské Wikipedii však vyplývá, že původní postavička byla mnohem zajímavější :D Píše se tam přibližně tohle: "Finské pojmenování joulupukki zřejmě souvisí se starofinskými tradičními postavami "nuuttipukki" a "kekripukki". (...) Ve starém pohanském Finsku nuuttipukki byl muž, který se převlékal za kozla - obřadní symbol úrodnosti/plodnosti. Dal si kozlí rohy na hlavu, aby se, dle šamanského zvyku, podobal kozlu. K převleku patřila také maska z březové kůry a naruby obrácený kožich. Pukki se potuloval od domu k domu a popíjel nabízený alkohol. Mohl strašit děti a být opilý. Někdy také rozdával dárky hodným a rákosky zlobivým dětem."


Z článku "Finské Laponsko", autor: Michal Kovář:

Posvátný rozměr laponské krajiny odkrývají sámská toponyma hor a jezer začínající na Basse ("svatý") nebo Sáiva (vztahující se k mytickým bytostem žijícím v horách a jezerech). Kromě nich je krajina strukturována kultickými místy zvanými "seita", např. postavenými kameny. Starší průvodce a mapy tato místa zmiňují, mladší o nich na žádost Sámů spíše mlčí. Po mnohasetletých zkušenostech s misionáři a etnografy jsou Sámové dost obezřetní a o své spiritualitě se nešíří. Jeden příklad dosud živého kultu však uvedu. Severně od (finsko-norsko-švédského) trojmezí, pod východním úbočím Halti, nejvyšší hory Finska, stojí na břehu jezera Somaslompolo veliký bludný balvan s puklinou uprostřed. U jeho paty a v puklině leží sobí paroží a drobné mince.

Nedaleko od Inari (městečko u stejnojmenného jezera) leží největší národní park Finska Lemmenjoki o celkové rozloze 2 860 km2 (pro srovnání: rozloha NP Šumava je 690 km2). První zóna parku, v níž je zakázáno stanovat a rozdělávat oheň mimo určená místa, se táhne podél řeky Lemmenjoki. (...) Pokud vystoupáte do hor mimo první zónu, ocitnete se v krajině bez cest. Z vytýčeného směru vás mohou svádět v tundře vyšlapané stezky sobích stád, stáčející se a zase mizející. (...) Za horami, tyčícími se západně od Lemmenjoki, se rozprostírá rozlehlá bažinatá oblast protkaná menšími i většími říčkami. Jejich voda je čistá a pitná i bez převaření. V zátočinách číhají na potravu velcí pstruzi a štiky. Řeky nejsou hluboké a lze je na většině míst přebrodit. Volné chůzi brání nízké březoví a jeřabiny, je proto lepší vyhledávat otevřené bažiny, což ale předpokládá odpovídající výstroj - vysoké boty ze svrchní kůže anebo lovecké holínky. V této krajině již mnoho turistů nepotkáte...


Z článku "Tampere - Manchester evropského Severu", autor: Ivo K. Petřík:

Hlavní rozmach průmyslu nastal po roce 1820, kdy do města dorazil skotský továrník James Finlayson, který tady nejprve postavil továrnu na zpracování bavlny. Postupně vybudoval i provozy, kde se zpracovávaly místní suroviny, vlna a len. Skot vytvořil postupně uzavřený komplex, kde kromě továrních hal byla škola, nemocnice, kostel i ústav pro přestárlé zaměstnance. V té době šlo bezpochyby o jeden z nejmodernějších podniků ve Finsku. Byla zde například použita první žárovka na celém Severu.

Pro milovníky zašlých časů nabízí město návštěvu Leninova muzea. Připomíná se tím kongres ruských revolucionářů, který se uskutečnil v Tampere roku 1905. Zde se poprvé sešli Stalin s Leninem. Pokud je někomu líto, že v Praze bylo Leninovo muzeum zrušeno, může v Tampere spatřit řadu původních pražských exponátů, které byly přesunuty právě sem.


Z článku "Nadčasovost, elegance, návrat k přírodě", autor: Zita Senková:

Jedna legenda se zrodila z trucu. Když zakladatelka textilní firmy Marimekko veřejně prohlásila, že nikdy nevyrábí květované vzory, firemní designérka Maija Isola přišla s legendárním vzorem Unikko s obrovskými květy máku. Reklamu jim udělala především módní ikona Jacqueline Kennedy, manželka amerického prezidenta, která v šatech od Marimekko pózovala v kampani v roce 1960. Šaty a další výrobky slavné oděvní značky se objevily také v americkém seriálu Sex ve městě.

... Štíhlá věž olympijského stadionu v Helsinkách dostala symbolickou výšku (72,71 m), odvozenou od délky hodu slavného finského oštěpaře Mattiho Järvinena, jímž získal zlato na olympiádě v Los Angeles roku 1932.


Z článku "Propotit se k harmonii těla a duše", autor: Zita Senková:

Jedno finské přísloví praví: "Když pálenka, dehet a sauna nepomohou, pak je nemoc smrtelná."

Zatímco návštěvu "finské sauny" jinde v Evropě provázejí přísná pravidla, ve Finsku je tomu přesně naopak. (...) Proto platí jen tři pravidla: Snes tolik tepla, kolik chceš, přilévej na kameny tolik, kolik chceš, a zůstaň, jak dlouho chceš.


Z článku "Vášeň v moll", autor: Zita Senková:

V tanečních sálech, v barech, na lodích, na pěších zónách, v restauracích, pod širým nebem. Tango se v zemi Kalevaly tančí a poslouchá všude. Nejenom to. Finští skladatelé a interpreti písní tanga jsou opěvovanými populárními hvězdami a jejich písně oblíbenými hity, které se linou z rádií.

Nešťastná či nenaplněná láska, ztracené iluze, loučení, rozchod. Tyto motivy najdeme ve finském tangu nejčastěji. Zlí jazykové hovoří, že čím je text více prošpikován smutkem a žalem, tím šťastnější je finský tanečník či interpret. Melodie u finského tanga na rozdíl od argentinské verze nestoupá, nýbrž klesá, a je zejména v moll, místo v dur. Slavný filmař Aki Kaurismäki jednou nazval tango trefně "blues Finů".

Reijo Taipale - Satumaa (= Pohádková země), z filmu Aki Kaurismäkiho "Tulitikkutehtaan tyttö" (1990)



Z článku "Vytrvalí patrioti", autor: Zita Senková:

Když se díky tvrdé disciplíně prokoušete alespoň základy finštiny, zjistíte, že je to nesmírně květnatý, poetický, ba až mazlivý jazyk bohatý na synonyma. Několika slovy označuje například různé fáze zimy, od nastupující, přes tu nejzimovatější až po zimu ustupující jaru. Kromě spojení "medová tlapa" má finština ještě dalších 11 výrazů pro medvěda. Poetičnost finské duše se zrcadlí i v křestních jménech. Kde jinde byste našli jména jako Kukka (květ), Tuuli (vítr), Satu (pohádka), Suvi (léto). A taky: Lumi (sníh), Aamu (ráno), Onni (štěstí), Talvikki (zdrobnělina od "Talvi" - zima), Pilvi (mrak), Helmi (perla), Toivo (naděje), Ilta (večer), Meri (moře)...

* * *


Tohle byla jen taková pomyslná špička ledovce... Příslušné číslo časopisu Země Světa je možné objednat na adrese: http://www.zemesveta.cz


Vzpomínky na léto ve Finsku

5. ledna 2013 v 3:04 | Vencík |  Suomi 2012

Vencíkovo přechodné bydliště a jeho okolí

... aneb Trocha zeměpisu a statistiky, avšak k věci ;)

Už z dřívějška, kdy jsem na rok vlastnila studentskou průkazku lesnické školy v Pieksämäki, jsem si pamatovala Hankasalmi, ale nikterak blíže jsem tohle městečko (spíš by se hodilo říct "velkovesnici") neznala. Bylo to prostě jen první sídlo cestou z Pieksämäki na západ (směr Jyväskylä), co stálo za zmínku - po nějakých 45 km cesty... (viz mapa na Googlu)

Na Wikipedii (ENG, FI) se uvádí, že obec Hankasalmi má 5 443 obyvatel - jenže k ní náleží kromě samotné "kirkonkylä" Hankasalmi (tímhle názvem se označuje ta část obce, kde se nachází kostel - připomíná městečko nebo vesnici v tom českém slova smyslu) ještě dalších 11 "vesnic". Ne, nedá se to nazvat vesnicemi - jsou to spíš takové shluky několika domků (a přilehlé samoty, roztroušené po krajině). Tohle se těžko popisuje, neboť Finové osidlují krajinu úplně jinak, než je zvykem ve střední Evropě...

obec Hankasalmi v číslech (z Wikipedie):
- celková rozloha: 687,75 km2 (to přibližně odpovídá čtverci 26 x 26 km), z toho 115,90 km2 (17 %) zaujímají jezera
- počet obyvatel: 5 443
- hustota zalidnění: 9,52 obyvatel/km2 (v celém Finsku to je 17,8 obyv./km2, ve finském Laponsku 1,98 obyv./km2; v ČR 130 obyv./km2)


Dva a půl měsíce, od poloviny května do konce července, jsem pobývala v místě zvaném Kärkkäälä, jedné z "vesnic" patřících k Hankasalmi. Nějakých 20 km od Hankasalmi a 13 km od Konnevesi (trasa Hankasalmi-Kärkkäälä-Konnevesi na Google mapě), jehož "kirkonkylä" je ještě menší než Hankasalmi :-)

obec Konnevesi v číslech (z Wikipedie):
- celková rozloha: 680,96 km2, z toho 167,95 km2 (25 %) zaujímají jezera
- počet obyvatel: 2 908
- hustota zalidnění: 5,67 obyv./km2


Pro zajímavost, takhle vypadá mapa obce Hankasalmi - osídlení. Ty malé černé čtverečky jsou domy, vedle nich číslo popisné a všechny větší cesty mají svůj název s koncovkou -tie (=cesta). To je moc fajn záležitost, protože na každém rozcestí je cedulka s názvem té oné cesty a díky tomu se dá snadno orientovat v krajině, třeba při výletu na kole :-) Zvláštností ve srovnání s ČR je, že naprostá většina těch černě nakreslených cest (i některé červené) nejsou asfaltky, ale šotolina.


Názvy cest jsou různé:
- podle sídel, kam směřují - např. Hankasalmentie, Konnevedentie, Sirkkamäentie;
- podle zeměpisných názvů - např. Saksalansaarentie (podle názvu ostrova), Matinlahdentie (podle názvu zátoky), Ohenlammentie (podle názvu jezírka), Ristiniementie (podle poloostrůvku), atd.;
- ...a některé jsou prostě roztomilé :-) - např. Mansikkamäentie (mansikka = jahoda, mäki = kopec), Karhukorventie (karhu = medvěd, korpi = "hluboký jehličnatý les", jak říká můj slovník :-) ), Sinivuokontie (sinivuokko = jaterník podléška).

V létě jsem se na zadní straně mapy dočetla, podle čeho vzniká číslo popisné - je to prý vzdálenost v metrech od rozcestí (tam, kde začíná cesta s tím oním názvem) vydělená deseti.


Život v Kärkkäälä z Vencíkova pohledu

... aneb Proč Vencík zdržoval nějakým tím zeměpisem, statistikou a mapami ;)

Bydleli jsme v bytě 3+1 v budově bývalé školy. Z jedné strany budovy je fotbalové hřiště (takové opuštěné...), u vchodu malé parkovišťátko, vzadu sušák na prádlo a ohniště s grilem, jinak stromy. V sousedství (ale s patřičným odstupem) se nachází několik dřevěných domků, v okruhu půl kilometru jich není víc než deset - jeden z nich slouží jako jakési centrum pro mládež (v létě to fungovalo jako malá provizorní kavárna), další z nich se zdál být prázdný, ale dříve tam prý býval obchůdek s potravinami, a POZOR - asi 100 m od té "naší" školy funguje pobočka banky!! :-) Otevírací doba je sice jen 2 hodiny jeden den v týdnu, ale i tak... ;) A přímo před školou pravidelně jednou týdně parkuje autobus - pojízdná knihovna.


U hlavní silnice, kousek od našeho bydliště, jsem si všimla autobusové zastávky. Tak si říkám, mrknu se na netu, jak se dá dostat do Hankasalmi na vlakáč - zrovna jsem totiž plánovala výlet do Pieksämäki. Zadala jsem to do vyhledávače spojení... A výsledek? 2 možnosti: 1. pěšky - čas 7h19min (30,8 km), 2. pěšky-bus-pěšky-bus-pěšky - čas 4h21min :)) Naštěstí jsem měla od Samiho (šéfíka) půjčené kolo :))

Nejbližší hospoda 13 km (Konnevesi), "zkratkou" přes Siikakoski nějakých 20 km. V Konnevesi to bylo takové svérázné místo - hospoda, kavárna a pošta v jednom :-) Pivko Karjala za 5,50 euro. Jezdila jsem na kole :-) Dala jsem si to své jedno, v nedalekém supermarketu jsem se stavila pro čokoládu nebo něco malinkého a vyrazila jsem zase nazpět... Druhou možností bylo Hankasalmi: 20 km tam, menší kopečky, hospoda = turecká pizzerie, levnější (ale menší) pivko. Na kole se mi víc líbila cesta do Hankasalmi, ale tam jsem většinou místo do hospody zašla do obchodu a koupila jsem si nějaké pivko na doma (v Hankasalmi totiž mají i Alko, takže se tam dalo opatřit i nějaké míň tradiční pivo na ochutnávku).

Silnice do Hankasalmi vypadá jako naše silnice I. třídy, ale během těch 20 km cesty na kole jsem potkávala odhadem tak 10 aut... V našich podmínkách by se tomu dalo říkat cyklostezka ;-) Jednou si takhle šlapu při večeru domů a přede mnou jede baba na kolečkových lyžích... ;-) Finští řidiči, cyklisti i chodci se na cestách zdraví mávnutím ruky - i když se vůbec neznají. A skoro všichni řidiči dodržují povolenou rychlost, i tu čtyřicítku v obci. Jednak kvůli vysokým pokutám, ale i proto, že za překročení rychlosti o 30 km/h (jestli si to pamatuju správně) policajti okamžitě zabavují řidičák a to je v těch končinách dost průšvih - o autobusovém spojení jsem už psala výše ;-)

Děcka školou povinná vyzvedává v pravidelný čas od domovních dveří školní taxi. Po skončení výuky je zase odveze zpátky domů...

V supermarketu v Konnevesi došel jednoho dne v půlce léta repelent proti komárům, překvapivě :D

Vracíme se domů z pole, venku slejvák, kde je prádlo? V košíku před našimi dveřmi, se vzkazem od sousedky, co nás tou dobou sotva znala... :-) Vracíme se domů z pole a před našimi dveřmi na hromádce smetená hlína, co jsme rozcourali po schodišti a neuklidili po sobě, taktéž někdo ze sousedů, místo velkých slov...


Něco málo o práci

Co jsme vlastně všechno dělali? Vyhrabávali jsme mechy a trávu z kamínků kolem chaty. Otrhávali (ostříhávali nůžkami - já) jsme suché listí a šlahouny z jahod - pro mě nejhorší práce, po jednom dní rvaní listů jsem měla puchýře skoro na všech prstech a musela jsem přejít na nůžky :-/ Sbírali jsme kamení z pole - kromě toho, že jsem pak byla od hlíny špinavá jako prase, tak to byla fajn práce :-) Rovnali jsme hráběmi meziřádky mezi fóliemi pro jahody a vybírali jsme odtud kamínky. Ještě předtím jsem prošla celé pole několikrát místem s takovým motorovým oradlem, co mi důkladně protřepalo celou kostru ;-) Spojovali jsme zavlažovací hadice s hlavní trubkou a tu jsme zakopávali do země. Sázeli jsme jahody - protože jsme nafasovali chrániče na kolena, byla to pohodička. Sekli jsme sekačkou trávu v meziřádcích jahod. Sázeli jsme stromečky v lese a dělali jsme křovinořezem prořezávku. Pár dní jsem sbírala jahody.



Pár postřehů z lesa:

Sázeli jsme na tříhektarové pasece smrk a bagrista Arto se mě ptal, jestli se to u nás v Čechách taky dělá takhle (to jest do bagrem připravených kopečků, krytokořenné sazenice trubkovitým sazečem "pottiputki") - říkám mu, že ne, že bagr se běžně nepoužívá a že se většinou sází prostokořenné sazenice motykou... A on: jo, tak se to tady ve Finsku dělalo v 70. letech taky :-)

Stromky jsme šli sázet hned následující den poté, co bagrista dodělal poslední kopeček, případně jsme začínali z jedné strany paseky a bagr ještě pracoval na druhé. Bagr přijel na paseku hned poté, co odtud zmizelo poslední dříví a pařezy. Za pár dní hotovo komplet všechno!

Kolikrát jsem se na pasece zabořila do bahna až po jazyk na své staré pohorce, to se ani nedá spočítat... Mému parťákovi nateklo do holínky vrchem!! A jednou jsem mu pomáhala tahat nohu s holínkou z bahna :)

Na jedné pasece nám došly stromky asi ve 2/3 plochy - zjistilo se, že člověk, co měřil tu paseku, se seknul skoro o hektar!! Na jiné pasece nám naopak zbylo asi 2 000 stromků... Ne, určitě to ten chlápek nezjišťoval krokováním nebo tak něco, viděla jsem ho s GPSkou ;)

Mračna komárů - dobrá zpráva: repelent na ně funguje a vadí jim smrad křovinořezu :-) Mračna malých mušek - špatná zpráva: nefunguje na ně vůbec nic ;) , dobrá zpráva: pro vynálezce repelentu proti malým muškám jednou bude Finsko zlatým dolem :))

Zatímco v Čechách jezdím do lesa svou Felicií, ve Finsku jsem jezdila do lesa šéfovým Volvem s automatickou převodovkou... :-)

Prořezávku jsme dělali na 16 ha souvislé plochy. Po prořezávce mělo zůstat maximálně v borovici 3 000 stromků/ha, ve smrku 2 500/ha a v bříze 1 800/ha. Na plašení losů se používají CDčka a skleněné flašky přivázané provázkem na zapíchnuté klacky nebo na větve tak, aby ve větru cinkaly o sebe.

"Že vídám po lese losí hovínka, na to jsem si už zvykla, ale medvědí, to už je vyšší level :)) Můj parťák jich včera našel hned několik. Doufám, že zvuk křovinořezu medvěda odradí..." (moje poznámka na Facebooku ze dne 15.7.2012)


* * *

To bude prozatím všechno. Když si na něco vzpomenu, připíšu to sem...

Obrázky z Kärkkäälä a okolí jsou k vidění v Galerii zde.