Prosinec 2013

Příběh Ťapky, tuláka z hor

3. prosince 2013 v 23:28 | Vencík |  Jen tak...

Jsem toulavý pes, tak jako spousta jiných. Nad hlavou hvězdné nebe místo přístřeší a v kožichu tolik blech, až se zdá, jako by právě pořádaly závody ve skákání. Karpaty jsou mým domovem. Znám každičký kopec, i ty bez jména. Procházím tudy tam a zpět, od jara do zimy, a roky plynou... Nepočítám je. Jen doufám v další jaro. Jsem všech a nepatřím nikomu. Jsem věrná až za hrob, vždy na pár dní...
Jedné srpnové noci jsem se náhodou ocitla v místě pod kopcem, kde zrovna kdosi přespával ve stanech. Zamířila jsem k nim...

Sem Vencík a celý dni chodim po lesích, tak sem vyrazila s pár lidičkama na Podkarpatskou Rus chodit pro změnu po horách s tajnou nadějí, že někde tam na poloninách uvidim les jen hodně z dálky... Ňák mi asi nedošlo, že na ty poloniny se budu škrábat po svejch, takže skejsnu pár hodin v pořádnym krpálu a ta turistická stezka povede kudy? No jasně, že lesem!! Cestou nahoru sem v duchu a chvilkama i nahlas litovala, že sem nepošla už včera - a neměla sem sebemenší tušení, že stejnou větu budu moct použít i další den... To je ta výhoda, když neznáš trasu :-) Věděla sem všehovšudy, že pudeme přes ňáký kopce... Ne, že by mi to nestačilo k životu. Sledovala sem rozcestníky a tak mi pár men utkvělo v paměti. Jako třeba, že první den sme vylezli na Pietros a pak jsme dlouho šli kamsi, co mělo bejt jen kousek, ale bylo to echt daleko... Takže sem byla fakt šťastnej člověk, když sem mohla konečně zakrechtovat do stanu na jednom tábořišťátku kdesi pod Goverlou.

***

Ráno se probudili první lidé, vylezli ze stanů a začali si připravovat snídani. Všimli si mě a byli ke mně přátelští, dokonce jsem dostala i něco k snědku. Postupně se vzbudila celá jejich parta. Po nějaké době začali balit stany a připravovat se na cestu. Netušila jsem, kam jdou... Ale věděla jsem, že mají s sebou jídlo ;-) Nemusela jsem dlouze přemýšlet o tom, zda se k nim přidat nebo ne. A tak jsem vyrazila spolu s nimi do toho velkého kopce...


V noci mě probudilo podivný chrastění v prázdnejch plechovkách, co byly poházený na hromádce kousek od našeho stanu. Moje fantazie v tu chvíli pracovala na plný vobrátky a tak sem si samozřejmě představovala, že je to určitě ňákej vobrovskej medvěd!! A s tim vědomim se mi nespalo zrovna lehce... Ale když sem ráno votevřela voko, pomalu rozepla zip stanu a rozespale vykoukla ven, zmerčila sem místo medvěda jen dva velký psy a jednoho malýho... Toho už "ranní ptáčata", co byli vzhůru minimálně vo půlhodinku dřív než já, stihli pojmenovat - říkali jí Ťapka. A rozdělili se s ní vo kousek svojí snídaně :-) Když sme sbalili stany a všemožný další harampádí a vykročili směrem k vrcholu Goverly, všichní psi pokračovali s náma...

***

Vyšli jsme na kopec. Byla jsem ráda, že si můžu na chvilku odpočinout. Jak jsem tak seděla a dívala se do krajiny, přemýšlela jsem, tak jako už mnohokrát, co zrovna na tomhle kopci všichni ti lidé vidí?! Pak jsem zpozorovala, že postupně zvedají své velké batohy ze země a chystají se jít dál. A tak jsme se znova vydali na cestu. Všichni, až na moje dva psí kamarády. Lenoši!! Nevědí, o co přicházejí. Šli jsme pořád dál, od patníku k patníku... Já jsem šla na konci té skupinky, abych měla všechno pod dohledem. A byla jsem ráda za každou malinkou přestávku. Občas jsem dostala napít vody, což bylo sice fajn, ale stejně jsem si říkala: 'Něco k snědku by nebylo?' Až pak, za několika kopci, jsme sešli dolů k jezírku a moje přání se splnilo :-) A odtud zase do kopce a dál. Už mě trošku bolely tlapky, byla bych mnohem radši, kdyby bývali zůstali u toho jezírka... Ale co se dalo dělat?


Hnedka po ránu sme si vyšlápli Goverlu, nejvyšší horu Ukrajiny (2 061 m n. m.). Bylo hezký počasí a výhled ze shora byl fakt úžasnej!! Chvilku sme se jen tak poflakovali nahoře a trochu odpočívali, fotili se s trojzubcem a kochali se výhledem na panorámata. Ale pak sme museli zvednout kotvy, když sme chtěli dorazit večer včas na místo určení. Ťapka šla s náma, dva velký psi se na to vykašlali. Ani se jim nedivim, nahoře na kopci bylo vopravdu krásně :-) Šli sme směrem k hoře Pop Ivan, po někdejší československej hranici. Dodneška tam po ní zbyly patníky, jako připomínka dávnejch dob. Chtěla sem jít po "naší" straně, ale nevěděla sem kerá to je, takže sem šla pro jistotu nějak cik-cak, kdyby to náhodou byla ta druhá, než sem si myslela, že to je ;-) První dva kopce sme přešli poctivě pozvrchu, ale ten třetí sme už vzali jen zkratkou pod kopcem, páč beztak byl ten krpál skoro stejnej jako ten předchozí, takže sme pošetřili kroky. Ťapinka šla pořád s náma. Sem tam sem se po vočku vohlídla za sebe, jestli jí to ještě nepřestalo bavit, ale pokaždý sem jí viděla, jak si to cupitá za náma. Věděla sem, že deme někam k jezírku, kde bude polední pauza. Už sem se na to docela těšila, jenže to jezírko jaksi pořád nikde... Když se pak konečně vobjevilo dole pod náma, byla sem samozřejmě ráda, ale nikerak moc se mi nechtělo slejzat ten kopec až dolu a pak se zase škrábat nazpátek. Ale když to muselo bejt... :-)

***

Pořád jsem se držela s tou poslední skupinkou. Bylo nás šest, jen občas osm, když jsme náhodou dostihli dvojičku před námi, ale to většinou jen tehdy, když zrovna odpočívali někde na kopci. Těm svým lidem jsem pomáhala, jak jen se dalo. I koně jsem se snažila rozehnat, aby nepřekáželi v cestě, i když teda přiznávám, že se mi to tak úplně nepovedlo ;-) Cesta docela ubíhala, ale netušila jsem, kam vlastně jdeme... V jednom místě tekl pod cestou drobný potůček a tam jsme se hodně zdrželi. Odpočívala jsem, už se mi trochu zavíraly oči únavou. Ale věděla jsem, že ještě musíme jít dál. Jak dlouho ještě?

Ťapka šla pořád s náma, náš věrnej pes vochranář. Pro nás byla takový zlatíčko, ale zároveň před vostatníma lidma se snažila vypadat jako vopravdu vostrej pes :-) Čim dýl byla s náma, tim víc mi v hlavě vrtala myšlenka, jaký by to asi bylo, kdybysem si mohla vzít Ťapinku domu, aby mi dělala parťáka během mojich pracovních procházek po lese... Byla sem si jistá, že její společnost by byla veskrze milá. Chvilkama mi šla u nohy tak, jako by to byl vopravdu muj pes. Věděla sem, že je pořád někde blízko. Statečně pokračovala s náma, přestože to vypadalo, že už sotva plete tlapičkama... Pak si mohla dopřát delší vodpočinek v jednom takovym místě, kde sme se setkali s velkou částí naší party, páč všichní tam čepovali do flašek vodu z takovýho malinkatýho potůčku, jesli se to vůbec dá nazvat potůčkem - spíš to byl jen takovej pramínek a vodu sme chytali, jak se jen dalo - ale vono se to jako na potvoru moc rychle nedalo... Skejsli sme tam něco přes hoďku. Všichní nám mezitím hodně vodešli a tak sme pak po cestě daleko před sebou neviděli vůbec nikoho, kromě cizích lidí jdoucích protějšim směrem...


***

Kráčeli jsme dál nějakou vyšlapanou pěšinou. Ta cesta se zdála být nekonečná. Sem tam jsme na chvilku zastavili a nebylo těžké poznat, že lidé z mojí party jsou už unavení. I já jsem byla. Mohla bych to kdekoliv vzdát a nechat je jít, rozvalit se do trávy a spokojeně spát až do rána... Ale já jsem věděla, že je nikdy neopustím. Byla jsem šťastná, že jsem našla svou novou rodinu. Šla bych s nimi kamkoliv. A tak jsem pokračovala dál, jen kvůli nim...

Šli sme po červeně značenej turistickej stezce pořád dál, ale vůbec sme netušili kam a jak je to eště daleko. Před sebou sme neviděli nikoho od nás. Pokaždý, když sme vylezli na ňákej kopec a podívali se do dálky, věřili sme, že támhle za tim kopcem už to musí bejt... Jenže za chvíli sme tam došli a vono nic :( V jednu chvíli sem si byla fakt jistá, že vidim v dálce stan!!! A přesvědčila sem všechny kolem, že to tak je... Bylo fajn tomu věřit a hnedka se líp šlo a i ten bágl byl najednou ňák lehčí... Jen do tý doby než se ukázalo, že sem viděla jen jalovcovej keř :-/ A daleko před náma nic než další kopce. Vrchol hory Pop Ivan byl vidět čim dál tim blíž... Už sme nahlas uvažovali o tom, jesli máme dost stanů, kdybysme náhodou museli přenocovat někde na půl cesty. Bylo nás pět, měli sme jeden celej stan a dvoje plachty bez tyček a kolíků... A zase sme stáli někde na kopci, u rozcestníku, přesvědčeni o tom, že už to musí bejt fakt blízko. A protože sme tam zrovna potkali ňáký lidi, Milda se jich ptal, jestli náhodou neviděli někde po cestě stany nebo skupinku Čechů. Dozvěděli sme se, že viděli - asi před půl hodinou a pořád ještě šli!!! Už byly v mym životě i lepší okamžiky ;-) Vzdala sem jakýkoliv přemejšlení o tom, jak je to eště daleko. Jen sem tak šla, pravá levá, moje nechutně spařený nohy v pohorkách už dost bolely, při každym kroku mě píchalo v koleni - to tim stářím, přece jen mi už táhlo na třicet ;) - a navíc sem měla docela hlad. A Ťapka šla pořád statečně s náma. Jakkoliv sem toho měla už plný kecky, tak když sem viděla poblíž to "naše" malý zvířátko, bylo mi díky ní trošku veselejc na duši ;-)

***

Konečně!! Všimla jsem si, jak nám jde někdo naproti. A zanedlouho jsme byli na místě. U malého jezírka už bylo postaveno několik stanů. Všichni nově příchozí si hledali nějaké místo pro stan. I já jsem si našla své malé místečko k přespání. Hned jak jsem se uvelebila, začaly se mi zavírat oči únavou. Ještě jsem několikrát vyběhla, když někdo cizí procházel kolem, ale naštěstí těch "vetřelců" nebylo moc... Většina lidí zrovna večeřela nebo si něco vařili, a tak jsem i já dostala od pár lidí něco k snědku :-) Spokojeně jsem usínala a vědomím, že odteď budeme spolu už napořád.

Támhle nám někdo jde naproti!! Malá postavička dole pod kopcem se pořád pomalu ale jistě přibližovala a já sem věděla, že už sme blízko :-) Opravdu, netrvalo dlouho a byli sme tam. U takovýho malinkatýho jezírka, nebo spíš možná u velký louže nebo vlastně ani nevim, jak to pojmenovat - ale byli sme tam. Většina lidí měla už postavený stany, kromě pár nešťastníků, co měli ve svejch báglech jen tyčky a kolíky, zatimco to ostatní se vyskytovalo u nás. Ťapinka se uvelebila v trávě kousek od našeho stanu. Zdálo se, že co chvíli se odebere do říše snů. Ale eště předtim dostala kus salámu, těstoviny s omáčkou a ňáký další jídlo, co sme zrovna kdo měl... Přestože Ťapka byla úžasnej pes, vehementně sem protestovala proti nápadu, že si jí vemem na noc do stanu, když bude zima - páč Ťapka měla fakt strašně moc blech... A těžko říct, jestli to vopravdu byly jen blechy psí, co na člověka nejdou ;-) Věděla sem, že už zejtra se budeme muset s Ťapkou rozloučit, jestli se nestane ňákej fakt zázrak, a s tou myšlenkou se mi neusínalo zrovna lehce...

***

Ráno jsme opustili naše skromné tábořiště a naše kroky směřovaly na jeden takový kopec s jakousi chátrající kamennou stavbou. Nebylo to nijak daleko, za chvíli jsme byli nahoře. Tam jsme měli delší přestávku. Lidi odpočívali, zkoumali vnitřek toho starého objektu a fotili se na různých místech. Já jsem se poflakovala na sluníčku a bylo mi fajn :-) A pak jsme vyrazili dál. Pěšina vedla pořád z kopce, kamsi do údolí. Pod stromem na kraji louky seděla skupinka nějakých cizích lidí a "naši" se s nimi dali do řeči. Sem tam se po očku podívali na mně, trošku mi vrtalo hlavou proč... Po chvilce se obě party rozloučily a my jsme pokračovali v cestě. Pořád jsme sestupovali, nejdříve pozvolna, ale pak strmě dolů vyšlapanou pěšinou plnou zatáček. Moje přední tlapky dostaly docela zabrat. Po nějaké době jsme se konečně ocitli u potoka v údolí, na prašné cestě. A po ní jsme se kráčeli dál, po proudu potoka.


Ráno bylo krásně, sluníčko svítilo z modrýho nebe a cesta příjemně ubíhala, přestože náš den začal vejšlapem na horu Pop Ivan Čornohorskij (podle rozcestníku 2 028 m n. m.). Všude kolem nás se rýsovaly "panorámata" hor a před náma na Pop Ivanu se tyčilo cosi z dálky připomínající hrad, ale prej to kdysi sloužilo jako astronomická a meteorologická observatoř. Protože sme ten den nikerak nechvátali, mohli sme si nahoře na kopci do sytosti užívat výhledu na blízké i vzdálenější kopce a kopečky, sem tam něco vyfotit nebo zapózovat před objektivem... Zbývající část naší cesty měla víst už jen z kopce, což slibovalo pohodičku :-) Nejdřív sme opatrně přešli přes kamenný moře a pak už sme pokračovali pěšinou. Ta dlouho vedla mezi keřema borovice kleče, co trošku škrabaly do holejch nohou v kraťasech, a níž po svahu je pak vystřídala smrčina, kde se šlo sice líp, ale zase tam nebyl tak hezkej výhled na Pop Ivan. Za nějakej čas sme vyšli z lesa na louku a potkali sme tam nějaký lidi. K naší radosti sme zjistili, že to jsou taky Češi. Když sme prohodili pár slov o tradičních záležitostech jako odkud kam, jak to tam vypadá a jak moc drsnej je ten kterej krpál, přišla na řadu otázka zcela netradiční: "Nechcete náhodou psa?" A vysvětlení, jak úžasnej pes Ťapka je a že jí nejspíš budeme zanedlouho muset opustit a nechat svýmu osudu... Nejdřív to vypadalo, že s nima možná fakt zůstane - přece jen, zrovna tam měli vyndaný nějaký to jídlo :-) A vlastně ani nikerak proti tomu nápadu neprotestovali. Jenže jak sme povodešli, měli sme Ťapku zase v patách, tak jako předtim...

***
Po nějaké době jsme došli k jakémusi autu, kde jsme se zastavili. Lidé začali nakládat své velké batohy na auto. Pojedeme dál autem? Chvíli se nic zajímavého nedělo, tak jsem jen tak odpočívala... Dívala jsem se, jak nastupují na auto a nakonec za nimi řidič zavírá dvířka. Zbystřila jsem. A co já??? Auto se rozjelo...

Docela dlouho sme šli po prašnej cestě v údolí a pořád sme se dívali, jestli už někde na obzoru uvidíme gruzavik, co nás měl odvízt nejdřív do obchodu a pak zpátky do kempu, odkud sme před dvouma dnima vyšli do kopců. Pak se za zatáčkou konečně objevil v dálce... Byli sme rádi, páč tahle cesta údolím podél potoka byla dost monotónní. Zanedlouho sme stáli u auta. Poslední pokus udat Ťapku. Ne, řidič gruzaviku ji nechtěl... Naložili sme batohy a pak sme se "nalodili" i my. Ťapku sme museli nechat svýmu osudu. Odjížděli sme. A většině z nás nebylo úplně veselo. Pozorovali sme Ťapku. Běžela za našim autem, co jí nožičky stačily... Vzdalovali sme se jí, ale ona to nevzdávala. Až sme vjeli za zatáčku a dlouho nic... Doufali sme, že už odpadla a neběží dál. Už sme byli daleko za tou zatáčkou, ale přece - ve zvířenym prachu cesty se znovu, ještě jednou, objevila Ťapka. Naposledy. Už ji nikdy neuvidím...

***
Jsem toulavý pes, tak jako spousta jiných. Nad hlavou hvězdné nebe místo přístřeší... A právě začíná jaro :-)