Vencíkův návrat na Podkarpatskou Rus

9. září 2018 v 18:17 | Vencík |  Jen tak...

(Napsáno 26. srpna 2018.)

Žil byl v Plzni jeden chlápek, dej mu Pánbůh nebe, co i v důchodovém věku stále vzpomínal na Brezno a kdekoho se ptal, jestli tam náhodou nebyl na vojně, tak jako on. Včetně neznámé paní s kočárkem, protože co kdyby třeba její manžel… :-) A já se občas přistihnu, že jsem vlastně trochu jako on, a to zjištění mě malinko děsí ;-) Jakmile totiž někde potkám člověka z Ukrajiny, hned mám nutkavou potřebu zeptat se: Nejste z Podkarpatské Rusi? Loni jsem to jednou opravdu udělala - a měla jsem štěstí :-) A opět jsem si uvědomila, že bych se tam chtěla ještě jednou podívat… Stalo se. Minulou neděli jsem se odtud vrátila, ale moje myšlenky pořád ještě putují někde po horách a vesničkách. Netuším, jak se jich zbavit, tak to zkouším psaním…

I letos jsem, stejně jako v roce 2013, vyrazila na Podkarpatskou Rus s cestovkou. Tentokrát jsem nešla vícedenní přechody polonin, ale zvolila jsem variantu jednodenních výletů. Kromě bídnější fyzické kondice i proto, abych víc poznala nejen tamější úžasné hory, ale i život v údolích. Stihla jsem toho tolik, co se jen během osmi dní dalo… Moje zvědavost a chuť poznávat okolí byla pro tentokrát silnější než touha vyzkoušet všechny druhy místního piva - i za to patří dík mému parťákovi na téhle cestě.

Z minulé cesty na Ukrajinu si dobře pamatuju, že brzy po přejezdu maďarsko-ukrajinské hranice mě zaujalo množství toulavých psů a děr v silnicích. Obojího bylo letos nějak míň. Našinec by se hodně divil, kdyby viděl kvalitu silnic na Podkarpatské Rusi, ale mně připadá, že malé zlepšení tam je znát :-) I přes dost strašnou cestu do Koločavy, co jsme absolvovali během pátého dne na Ukrajině… Jeli jsme po příšerně děravé silnici, chudák řidič autobusu si musel připadat trochu jako Ester Ledecká při slalomu, ale v každé vesnici po cestě stojí minimálně jeden kostelík s brutálně pozlacenými věžičkami!! Jsem neznaboh, nemůžu to chápat a snažím se respektovat jejich víru… Ale tohle je do očí bijící kontrast. A ne jediný. Dalším zajímavým, nebo spíš bizarním, úkazem jsou zbohatlické vily s věžičkami. Naštěstí v malých zapadlých vesničkách nejsou, tam je svět ještě v pořádku :-) Ale ve větších vesnicích a městech na trase Chust - Rachov je jich k vidění spousta, v nejzběsilejších tvarech i barvách, často napůl rozestavěné… S domy, domečky i kostely souvisí ještě jedna záležitost, u níž se nechci pouštět do jednoznačného hodnocení hezká / ošklivá, protože na některých domech se mi to i líbí - totiž, u nás jsme zvyklí, že střechy domů jsou většinou červené, hnědé nebo šedé, ale na Podkarpatské Rusi bývají střechy i výrazně modré a zelené.

S odstupem pěti let si nešlo nevšimnout i jedné velké změny na tržnici v Mukačevu - obchodníci začali používat chlaďáky na maso. Zatímco z minula mi v paměti utkvělo nejen množství nejrůznějšího zboží, ale i linoucí se smrádek, tak teď jsem byla mile překvapená :-) Ale naopak mě trošku mrzí, že pokrok dorazil i do malých vesnických obchůdků, kde paní prodavačky pomalu ale jistě vyměnily kuličková počítadla za kalkulačky a elektronické kasy :-( Klasické počítadlo už jsem v žádném obchůdku neviděla… Trochu nezvyk v jejich krámcích je, že když jsem si vzala pivo z lednice, tak ne vždycky bylo vychlazené - často měli zapnutou jen jednu lednici a ostatní sloužily spíš jen jako poličky pro uložení pití.

První čtyři noci jsme spali v penzionku v Jasině. Těžko se rozhodnout, jestli je to velká vesnice nebo malé městečko, nejspíš tak něco mezi... Bydleli jsme, dá se říct, v centru. Kousek od našeho bydliště jsme měli nonstop obchůdek, což byl velký luxus :-) A několik set metrů odtud byl malý kiosek, kde vařili výborné kafe do malého kelímku za naprosto nepochopitelnou cenu 6 hřiven (< 6 Kč). Připadalo mi zvláštní, že v tak malém městečku může existovat tolik prodejen, a některé měly otevřeno dlouho do večera. Hned moje první návštěva tamějšího obchůdku se neplánovaně protáhla a nebylo to, překvapivě, kvůli tomu, že bych se nemohla domluvit. Při kupování nanuka a malé vodky jsem v pohodě vystačila s češtinou, ovšem paní prodavačka to poznala, že jsem z Čech, tak mi začala vyprávět, že se nedávno vrátila z Brna a zase tam v říjnu pojede za prací, že prý v Brně uklízí ve vozidlech MHD. Popovídaly jsme si hezky, ale já jsem pak musela nasadit svůj sloní běh, protože jsem se tam zastavovala během návratu z túry a naše skupinka mi zatím značně poodešla… Zdá se, že z Podkarpatské Rusi spousta lidí pracuje nebo pracovala v Čechách. Je to vidět i podle SPZ na autech. Odhadem tak 10 % aut má českou SPZ a jen minimum z nich jsou čeští turisti. K vidění jsou i auta s polskou SPZ, ale těch není zdaleka tolik jako českých.

Auta a jejich řidiči na Podkarpatské Rusi, to je zvláštní kapitola ;-) Po vesnicích jezdí rychle jak prase a nesvítí kolikrát ani za soumraku. Jednou nás míjela neosvětlená motorka i úplně potmě. Po silnicích kromě u nás běžných aut pořád jezdí spousta žigulíků, dále jsou často k vidění i malé dodávky srandovního vzhledu, které jsme překřtily na "berušky" (strýček Google říká, že je to UAZ 396255), a samozřejmě gruzaviky. A pak jdete po ulici, kde projede nadupané zánovní SUV a vzápětí koňský povoz… Na jejich cestách bych se jako řidič cítila svobodně, ale jako chodec jsem si nepřipadala vždycky úplně v bezpečí. Obzvlášť, když člověk jde slušňácky po straně a najednou ho za plotem vyděsí pes, o kus dál zase kůň… :-)

Přes Jasiňu protéká řeka, již překlenuje několik mostů. Ale není jich zase tolik, a aby lidi nemuseli chodit zbytečně daleko, jsou na více místech přes řeku zavěšené lávky. To je něco pro mě… Neskutečně si "užívám" procházky po něčem, co se houpe pod nohama :-) Ještě dlouho budu obdivovat malého kluka, co si to s přehledem střihnul na kole po totálně rozhoupané lávce, když řada lidí z naší skupiny šla od kostelíka a on jel opačným směrem… Ale když musíš, tak musíš, takže i já jsem nakonec pár takových lávek přešla, i když v případě té první jsem už začínala reálně uvažovat o tom, že ji překonám po čtyřech jako pejsek :D

Bydlení v Jasině bylo fajn, měly jsme hezký pokoj. Bohužel, tak jako spoustu jiných věcí a míst, i tohle jsem si zapomněla vyfotit :-( Jeden ze dvou tamějších problémů (veskrze zanedbatelných, kdybych nebyla pako) byl, že se tam nesměla pít voda z kohoutku, prý se tam vyskytují nějaké mikroorganismy nebo co… To jsme se dozvěděli až poté, co si žíznivý Vencík hned po příchodu na pokoj načepoval vodu do lahve a velmi výrazně z ní upil - tipuju tak čtvrt litru :-/ Když jsem se při večeři dozvěděla výše zmíněné info, trochu mě to vyděsilo… A sakra!! Ale doposud žiju. Nejspíš i díky slivovičce. Problém číslo 2 platí nejspíš pro většinu Ukrajiny: zákaz vyhazování toaleťáku do záchodu. Vysvětlit své hlavě, že nějakých 34 let trvající automatismus najednou neplatí, to je zapeklitá věc ;-)

V penzionku jsme chodili na snídani a večeři. Minule jsem po příjezdu z Ukrajiny začala jíst smetanu k bramborákům, letos asi začnu dávat do zeleninových salátů kopr :-) Protože s ním byly výborné. A houbová omáčka, co jsme měli ráno k varenikům, ta byla přímo geniální!! Pravda, zrovna třeba vareniky nebo kynuté knedlíky jako v Jasini, nebo plněné palačinky jako později v Pilipci, bych si doma k snídani asi nedala, ale zkušenost to byla celkem zajímavá, na těch pár dní… Na rozdíl od příšerně sladkého ranního čaje v Pilipci, co už byl hodně na hraně pitelnosti :D Poslední den tam jsem si místo něj náramně užívala kafe 3 v 1, co jsme koupily předchozího dne v místním obchůdku a uvařily díky rychlovarné konvici na pokoji. Kupodivu v tom pytlíčku nebyl prášek ale tekutina, každopádně ale chutnalo dobře :-)

V hotelu v Pilipci jsme bydleli během druhé poloviny zájezdu, kdy jsme se přesunuli s mezizastávkou v Koločavě do západnější části Podkarpatské Rusi. Náš pokoj byl super, ale nejlepší byl balkónek s výhledem na "lesík" bolševníků na obzoru. Ty mě nepřestávaly fascinovat, v okolí Pilipce jich bylo fakt hafo :-/ Očekávanou komplikací byl opět zákaz vyhazování toaleťáku do WC, ale mnohem větším problémem se ukázal být jeden nevinně vypadající schod v mezipatře - neoznačený a snadno přehlédnutelný… Ten se stal osudným jedné naší kolegyni turistce a její pažní kosti :-( Proti tomu i smečka nadržených toulavých psů a jejich noční orgie pod našimi okny byla celkem maličkost, i když při každém svém probuzení jsem si tajně představovala kulovnici a střelbu na pohybující se terč…

Že na Podkarpatské Rusi uvidím nádherné kopce a kopečky a na některé se i vydrápu, abych se z výšky mohla kochat "panorámaty", s tím jsem tak nějak počítala předem… Ale zpětně mám asi největší radost z procházek přes vesnice Podobovec a Raztoka. Kvůli starým dřevěným domečkům a kostelíku, kvůli staré babičce, co si chtěla povídat, ale nejspíš byla napůl hluchá, kvůli úsměvu malé holčičky, kvůli dědovi s kolem, co šel s námi kousek cesty…

Bohužel, se vstřícností místních lidí ostře kontrastuje chování pohraničníků na ukrajinské i maďarské straně a jejich zbytečné zdržování - 3 hodiny čekání na cestě tam, 4 hodiny na cestě zpátky… Ale teď už vím, že jsme vlastně dopadli ještě dobře!! Slyšela jsem totiž příběh ukrajinské rodiny se čtyřletým děckem, kteří čekali na polsko-ukrajinské hranici 12 hodin a při prohlídce zavazadel jim chtěli zabavit i svačinu :-/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alpos | E-mail | Web | 13. září 2018 v 20:22 | Reagovat

zajímavé povídání, ale chybí mi nějaké fotky, nebyly by?

2 Vencík | 14. září 2018 v 18:04 | Reagovat

Fotky mám, ale je jich moc - během dlouhých zimních večerů je přeberu a dám na Zoneramu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.